Ilustrační foto. FOTO: Pixabay/TheDigitalArtist
FOTO: Pixabay/TheDigitalArtist
Profesor politologie na univerzitě v Tartu Vjačeslav Morozov byl zatčen estonskou policií a nyní je stíhán na základě obvinění ze špionáže ve prospěch Ruska. Případ vyvolal obavy, že se ruští špioni zaměřují na akademické pracovníky a příbuzné odborníky v západních zemích. Ti zjišťují, že nejsou před ruským vlivem nijak chráněni.
„Stejně jako Morozov jsem akademik, který za více než dvacet let navštívil mnoho zemí postsovětského regionu. Jeho zatčení ve mně i v dalších kolezích vyvolalo znepokojivé myšlenky. Utvrdilo mě také v dojmu, že příslušníci naší profese jsou ze strany zpravodajských služeb Ruska a dalších nepřátelských autoritářských režimů značně ohroženi,“ píše na The Moscow Times Matthew Light, profesor kriminologie University of Toronto.
Morozov byl zatčen v době, kdy ruská zahraniční rozvědka SVR vyvíjí extrémní tlak na Estonsko. Byly zaznamenány případy ruské infiltrace do estonských institucí. Zároveň je ale Estonsko úspěšné při odhalování ruských špionů.
„Bohužel se nedomnívám, že by tento druh případů byl jakkoli výjimečný nebo specifický pro Estonsko. Po Morozovově zatčení jsem si spíše uvědomil, že přestože se postsovětským výzkumem zabývám již zhruba 20 let jako student a poté profesor, žádná univerzita ani vládní úřad mi nikdy neposkytly návod, jak odhalit nepřátelský zájem zpravodajských služeb o mou osobu, ať už ze strany Ruska nebo jiného státu, nebo jak na něj reagovat,“ píše Matthew Light.
Popisuje, že zažil v postsovětském regionu i v Rusku několik zážitků, kdy měl důvod se domnívat, že je sledován. Dostával podezřelé telefonáty, byl fotografován cizími lidmi a byly mu kladeny otázky, jejichž cílem bylo zřejmě zjistit jeho postoj k ruské vládě. Jeho přátelé a kolegové byli ohledně jeho osoby vyšetřováni FSB a čelil otevřeným obviněním ze strany ruských činitelů a tiskových agentur, že je špion. Podobnou zkušenost mají i další akademici, ale je pro ně obtížné o tom mluvit a nejsou na to připraveni.
Západ má podle něj dvě slepé skvrny. Nevnímá, že Rusko sice nedokáže svým občanům zajistit fungující sociální služby nebo vysokou životní úroveň, ale má vysoce efektivní zpravodajské služby. Ty se zaměřují i na pronikání do různých profesních sítí s cílem vytvořit vazby, aby se zpravodajci dostali ke spolehlivým informacím o konkrétních profesních sítích a významných osobnostech.
Za druhé „západní akademici nejsou ani tak politicky bezvýznamní, ani tak bezpeční, jak bychom si rádi mysleli“. Na Západě se mnozí akademici považují za apolitické, ale v Rusku to tak nevidí. Rusové si myslí, že člověk z univerzity musí být napojen na oficiální struktury ve Spojených státech. Oni přitom nejsou nijak spojeni třeba se CIA, ale zejména sociologové a historici, kteří studují citlivé světové regiony, se skutečně stýkají s vládními představiteli. Podle Lighta by bylo naivní si myslet, „že nás Rusko nechá na pokoji jen proto, že se vnímáme jako lidé stojící mimo špinavý svět politiky, ne-li nad ním“.
Všichni západní akademici si musí uvědomit, jaký zájem o ně mohou mít ruské a další nepřátelské zpravodajské služby.
„Všichni podléháme stejným technikám, které umožňují ruským špionům verbovat další západní občany: apelům na chamtivost nebo ideologické predispozice či – v některých případech – vydírání nebo výhrůžkám. Zvláště ohroženi jsou ti, jejichž rodinní příslušníci se stále nacházejí v Rusku.“
Profesor Light se obává, že většina západních zpravodajských služeb se na potenciální ruské špiony na akademické půdě příliš nezaměřuje. Doporučuje proto, aby sami akademici za takových okolností dbali na svou nezávislost na politických představitelích a svobodu otevřeně mluvit a psát. Bylo by podle něj špatné, kdyby se univerzity nějak zaplétaly s policejními, obrannými či kontrarozvědnými orgány, ale pro začátek by bylo vhodné sdílet informace mezi kolegy a vypracovat postupy, aby se doktorandům a mladším vědeckým pracovníkům dostalo odpovídajícího školení.
Že se v akademickém prostředí mohou pohybovat velmi podezřelí lidé, aniž by to dlouho vzbudilo pozornost, ukazuje případ z Norska. V říjnu 2022 tam byl zadržen ruský špion, který se před svým zatčením norskou bezpečnostní agenturou vydával za brazilského výzkumníka a strávil několik let studiem na kanadských univerzitách se zaměřením na bezpečnostní problematiku Arktidy.
Muž vystupoval pod falešnou identitou jako Kanaďan José Assis Giammaria a po příjezdu do Norska pracoval jako výzkumný pracovník na univerzitě v Tromsø. Státní zástupce Thomas Blom tehdy sdělil, že ve skutečnosti se muž jmenoval Michail Mikušin.
Údajný José Assis Giammaria v roce 2015 absolvoval bakalářské studium politologie na ottawské Carleton Iniversity a poté magisterský obor strategických studií na univerzitě v Calgary. Stephanie Carvinová, profesorka mezinárodních vztahů na Carletonské univerzitě a bývalá analytička národní bezpečnosti, tehdy médiím vysvětlila, proč se člověk s tak nejasnou minulostí objevil právě v Kanadě. Země byla vedle jihoamerických států dlouho místem sovětských a ruských programů na vytváření identit „ilegálů“ v hlubokém utajení, tedy agentů, kteří působí tajně a bez diplomatického krytí, uvedla. V zemi chybí centralizovaný systém evidence narození a úmrtí, takže je poměrně snadné si identitu přivlastnit.
Čas, který Rus v Kanadě strávil, byl využit k vytvoření důkladného krytí nazývaného také legenda. Uměle vytvořený životopis je pak možné využít pro působení v misích mimo zemi.
„Kanada je obecně vzato nespecifická země. Je to dobré místo, kde si můžete vylepšit svou legendu, aniž byste vyvolali příliš mnoho podezření,“ řekla. „Celý smysl legendy spočívá v tom, že nechcete vůbec vyčnívat. Chcete působit nesmírně nudně a obyčejně. A to Kanada splňuje,“ říká profesorka
„Skvělá práce, Norsko, chytili jste si plukovníka z GRU,“ napsal na twitteru (dnes síť X) Christo Grozev z investigativního webu Bellingcat.
Podezření z podzimu 2022 se nakonec plně potvrdila. Po roce stráveném ve vazbě, kdy zadržený odmítal vypovídat, nakonec tvrdil, že se nejmenuje José Assis Giammaria, ale José Assis, narozený v Brazílii. Investigativní web Bellingcat zjistil, že než si akademik změnil jméno na José Assis Giammaria a získal v Brazílii novou falešnou identitu, byl Michail Mikušin registrován na adrese akademie GRU v Moskvě. Rusko opustil v roce 2006, ale několikrát se tam vrátil, například v červnu 2015, kdy mu byl obnoven ruský řidičský průkaz.
Další případ popsal loni v březnu list The Washington Post. Jistý Victor Muller Ferreira byl v roce 2018 přijat na postgraduální studium na Johns Hopkins University ve Washingtonu. Ferreira však nebyl studentem z Brazílie, ale ruským zpravodajským agentem původem z Kaliningradu. Jeho skutečné jméno je Sergej Čerkasov a identitu fiktivní osoby jménem Ferreira si budoval téměř deset let. S využitím přístupu, který získal během dvou let svého pobytu ve Washingtonu, podával Čerkasov svým šéfům v ruské vojenské rozvědce GRU zprávy o tom, jak vysocí představitelé Bidenovy administrativy reagují na posilování ruské armády před válkou na Ukrajině.
Jeho kariéra mohla být ještě lepší.
„Po ukončení studia se přiblížil k důslednějšímu proniknutí, když mu bylo nabídnuto místo u Mezinárodního trestního soudu v Haagu. V loňském roce tam měl nastoupit na půlroční stáž – právě v době, kdy soud začal vyšetřovat ruské válečné zločiny na Ukrajině -, ale podle západních bezpečnostních představitelů ho nizozemské úřady jednající na základě informací předaných FBI odmítly. Nizozemské úřady ho posadily do letadla zpět do Brazílie, kde byl po přistání zatčen a nyní si odpykává patnáctiletý trest odnětí svobody za podvod s doklady související s jeho falešnou identitou,“ píše The Washington Post.
Zvláštním případem využití akademické sféry je činnost západních intelektuálů, kteří mohou sloužit jako ruští propagandisté, aniž o tom vždycky vědí. Již od vzniku SSSR využívala Moskva různé mírové aktivisty, bojovníky proti kolonialismu a za „národní osvobození“, novináře, spisovatele, vědce a duchovní. Bývali zváni na konference v SSSR a Rusku, kde pronášeli své příspěvky kritické k vlastní západní společnosti, vyzývali k mezinárodnímu porozumění, což znamenalo třeba „chápat“ ruské imperiální ambice a vysvětlovat je jako pouhé obavy Ruska o vlastní bezpečnost. Takoví jezdili třeba na konferenci Dialog civilizací, kterou na ostrově Rhodos každoročně pořádal bývalý šéf ruských železnic a příslušník blízkého kruhu lidí kolem Vladimira Putina Vladimir Jakunin.
Na fóru se „také, stejně jako v minulosti, nadále „scházeli lidé ochotní podporovat ruský pohled na svět“, píše novinářka a spisovatelka Anne Applebaum. „Byl tam Václav Klaus, bývalý český prezident, který označil Putinovo syrské dobrodružství za ‚logický krok‘. Byl zde John Laughland, politický ředitel Ruskem podporovaného think-tanku Institut pro demokracii a spolupráci, který tvrdil, že Evropská unie byla vymyšlena CIA jako součást amerického spiknutí s cílem podmanit si Evropu. A desítky dalších z celého světa.“
Kreml se o západní intelektuály velmi zajímá.
