V Česku naplno běží kampaň před druhým kolem prezidentských voleb. V souboji Miloš Zeman versus Jiří Drahoš je to druhý z obou kandidátů, kdo zatím čelí podpásovým útokům. Drahoš už musel vyvracet údajnou spolupráci s StB, na internetu čelí nepodloženým obviněním z pedofilie i nařčením, že je zednář či iluminát. Podobný scénář už při volbě svých prezidentů zažili Slováci či Rakušané.
Byl leden 2014 a slovenská internetová veřejnost dostala po vánočních svátcích další těžké sousto ke strávení. Slovenský premiér Robert Fico na svůj Facebook pověsil video, kde se vyznává z toho, jaký je katolík, a vzpomíná na své první svaté přijímání a biřmování.
Ficův pokus oslovit věřící voliče nebyl věrohodný už proto, že o víře snad nikdy předtím veřejně nemluvil a že video přišlo během vrcholící kampaně před prezidentskou volbou, ve které Fico sám kandidoval.
Současně s tím náboženství posloužilo k očerňování Andreje Kisky (ten byl tehdy favoritem na postup do druhého kola právě s Ficem). Premiér mezi prvním a druhým kolem osobně rozšiřoval blud, že Kiska patří k sektě scientologů.
Hodilo se mu i další nařčení kolující v kampani, že Kiska ještě dříve coby podnikatel a majitel splátkových společností půjčoval lidem údajně na vysoký úrok. Z nepolitika a „pana Čistého“ Kisky se tak měl rázem stát „sektář a lichvář“. Ficovi to nepomohlo. Kiska vyhrál skoro o 20 procentních bodů.
Nacista i komunista zároveň?
Podobně vypjatá byla i předloňská kampaň před prezidentskými volbami v Rakousku. Připomeňme, že Rakušané šli volit prezidenta v roce 2016 celkem třikrát – nejdřív na jaře v prvním a druhém kole a potom ještě jednou v prosinci, protože rakouský ústavní soud výsledky druhého kola zrušil kvůli nesrovnalostem při sčítání hlasů a nařídil jeho opakování.
Ve druhém kole proti sobě stáli bývalý dlouholetý šéf strany Zelených a ekonom Alexander Van der Bellen a politik strany Svobodných Norbert Hofer.
Protože mezi „původním“ druhým volebním kolem v květnu a tím opakovaným v prosinci uplynulo půl roku a ne jen obvyklý měsíc, mohly pořádně vykvasit i internetové spekulace a špinavá kampaň. A že bylo z čeho vybírat.
Podpásovky bez důkazů mířily v drtivé většině na Alexandra Van der Bellena. Tábor jeho odpůrců se pokusil o majstrštyk, když z nezávislého kandidáta (i když se silnou vazbou na Zelené) zkusil udělat marxistu i nacistu najednou.
Jedno „zaručené“ obvinění se týkalo roku 1941, kdy rodina Van der Bellena pod hrozbou sovětských represí uprchla z Estonska do Rakouska (tehdy součásti nacistické třetí říše). Svobodní se proto snažili prezentovat Van der Bellena jako kolaboranta s nacisty.
Rakouská média ale z dostupných zdrojů a archivů v bývalém Sovětském svazu i v západní Evropě sestavila jiný profil Van der Bellenova otce – ruského liberála předrevolučního střihu s holandskými kořeny, kterému hrozil postih od sovětských bolševiků.
Když se otevřela možnost emigrovat na základě sovětsko-německé smlouvy, která lidem s německými kořeny v Pobaltí dávala možnost návratu do Říše, Van der Bellenovi se úřadům nahlásili jako Němci a odjeli.
Sám Van der Bellen se narodil už ve Vídni. Údajnou kolaboraci jeho otce s nacisty nikdy nikdo nepotvrdil.
Krajní pravice ukazuje prstem
I když rodina utekla před Sověty, snažili se Svobodní z Van der Bellena udělat navíc i sovětského špiona – kvůli vědecké studii o zbraních, na které se jako ekonom začátkem osmdesátých let podílel.
Celé obvinění stálo na vodě – jeden z lidí, se kterými Van der Bellen tehdy pracoval, měl při cestách po Evropě navštívit i instituce, kolem kterých se aura „špionáže“ točila. Důkaz žádný, jako munice v kampani se ale staré spekulace Svobodným hodily.
Stejně jako časté opakování Van der Bellenova výroku, že jednou v Tyrolsku volil komunisty, nebo zveličování jeho radikálně levicových názorů z šedesátých let (Van der Bellena zasáhla revoluční studentská vlna roku 1968 ve věku čtyřiadvaceti let. Sám později přiznal, že z „arogantního antikapitalisty“ se postupně stal „levicovým liberálem“).
Norbertu Hoferovi nic z toho každopádně na vítězství nestačilo. Alexander Van der Bellen ho porazil v poměru 54 ku 46 procentům.
Zejména snaha spojit Van der Bellenovu rodinu s nacisty vyznívala bizarně, když obvinění šířili právě Svobodní, kteří mají ke krajní pravici dlouhodobě a prokazatelně blízko. Ve straně v poslední době posílil vliv takzvaných „buršáků“, jejichž část považují tajné služby v Německu či Rakousku za extremistické organizace.
Buršáci mají taky po loňských volbách řadu zástupců mezi poslanci Svobodných v rakouském parlamentu. Členem jednoho z buršáckých spolků je navíc i soupeř Van der Bellena z prezidentské volby Norbert Hofer.
Volbami to nekončí
Zpětný pohled na Slovensko také ukazuje, že volbami špinavé útoky nemusejí skončit. Po tříletém křehkém příměří vypukl otevřený spor mezi prezidentem Kiskou a premiérem Ficem (ten po neúspěšné kandidatuře na post hlavy státu obhájil premiérský post v dalších volbách).
Jednu z firem Andreje Kisky vyšetřuje Národní kriminální agentura kvůli daňovým nesrovnalostem spojeným s výdaji na Kiskovu kampaň z roku 2014. Kiska se za kauzu omluvil a jeho firma doplatila daň i s pokutou.
Robert Fico přesto i poté otevřeně hrozil Kiskovi, že v parlamentu prosadí zákon, který by nejvyšší ústavní činitele přinutil zveřejnit všechny výdaje na kampaň, pokud to Kiska neudělá sám.
Špína na prezidenta má ale mnoho podob: ministr vnitra a pevný Ficův spojenec Robert Kaliňák nedávno obvinil Kisku, že po jedné z prezidentských zahraničních cest se vládní letadlo vrátilo „celé pozvracené“.
Prezident naopak prohlásil, že Slovensko je mafiánský stát a Kaliňáka opakovaně vyzval, ať sám odstoupí kvůli podezřením z korupce.
Slovenský i rakouský příklad z nedávných voleb tedy ukazují, že česká špína v kampani není výjimkou (ostatně v menší míře byla patrná už v roce 2013). I v okolních zemích, kde se taktéž volí prezident přímo, je již spíše standardem. Potvrzuje se i to, že podobná toxická volební kampaň může atmosféru v zemi otrávit na dlouhé roky dopředu.
Text byl publikován na serveru Hlídacípes.org
