Je to jak v hitlerovském předválečném Německu. Čeští ultrapravicoví nacionalisté, extremisté a rasisté vytvářejí pro své příznivce seznamy veřejně činných osob, které mají sloužit doslova řečeno: „nacionálním silám pro zacílení jejich akcí“!
Hned v záhlaví webové stránky extremistů můžeme číst tyto věty: Lidskoprávní tolerantní demokracie nejsou ve své slabosti a impotenci schopné dlouhodobě udržet stabilitu. Až bude těmto konfliktům konec, bude nutné zajistit, aby se nic podobného už neopakovalo (pomocí zákonů na obranu evropské etnicity a kultury) a potrestat všechny viníky zodpovědné za imigraci milionů kulturně nekompatibilních imigrantů. Mezi spoluviníky patří i běžní xenofilové – osoby vyhledávající vztahy s negroidy a muslimy, pomáhající jim získat občanství, propagátoři rasového míchání, islamofilové, ochránci barevných menšin apod. Mnozí barevní pachatelé násilných zločinů se do Evropy dostali právě díky sňatku, nebo díky aktivní pomoci místních xenofilů.
Jde o ten web, který zveřejnil údajnou mailovou korespondenci premiéra Bohuslava Sobotky. Na svých stránkách vytváří seznamy „nepohodlných“ osob, cizinců žijících u nás, tzv. xenofilů – milovníků cizinců, údajných „hnusáků a úchylů“ a údajných neomarxistů. Mezi těmi, na něž mají být spáchány různé útoky, jsou vysokoškolští profesoři, studenti, novináři, politici, dokonce i ministři vlády. Například tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza, cyklista Leopold König, ekonom Tomáš Sedláček, pražský radní Matěj Stropnický, komentátor Hospodářských novin Jiří Leschtina, poslanec a bývalý rektor Masarykovy univerzity v Brně Jiří Zlatuška, novináři Karel Hvížďala a Jakub Patočka, manažer a producent Janis Sidovský, ministr spravedlnosti Robert Pelikán, ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová-Tominová, ministr pro lidská práva Jiří Dientsbier a stovky dalších lidí.
Jen namátkou, pro představu, abychom nešířili ten hnus o všech lidech, u jména a fotografie dotyčné osoby na seznamu jsou uvedena telefonní čísla, bydliště a další informace, například u ministryně Marxové-Tominové je napsáno: „Židovka z Prahy, feministka, politička, mluvčí ČSSD pro lidská práva a rovné příležitosti a ministryně. Kamarádka Jiřího Dienstbiera“. Nebo u tajemníka pro evropské záležitosti Tomáše Prouzy stojí: „Euro-zm*d, vládní tajemník pro evropské záležitosti. Prohlašoval, že vláda musí rozbít odpor Čechů k islámským imigrantům. Na Twitteru sdílí články odsuzující odpůrce imigrace.“ Radka Maxová: „Zdegenerovaná multikulti liberálka, poslankyně hnutí ANO a předsedkyně Stálé komise pro rodinu, rovné příležitosti a národnostní menšiny. Hlavní autorka návrhu zákona o adopcích dětí devianty.“
U seznamů lidí, proti kterým chtějí extremisté bojovat, můžeme najít i takovéto texty: „Neomarxisté se snaží zevnitř rozvrátit a zahubit svůj národ stejně, jako se rakovinné buňky snaží zahubit své tělo. Neomarxismus je skutečnou rakovinou národa.“ Nebo: „Další důvod proč nesmíme tolerovat xenofily: U afrických černochů vědci objevují stále nové mutace viru HIV a jiných nemocí. Pokud se do Evropy dostane nová, smrtící epidemie afrických chorob, pak hlavní vinu budou mít xenofilové vyhledávající kontakt a styk s černými migranty. I v tom spočívá význam monitoringu – lidé si mohou dát na xenofily pozor, protože mohou být potenciálními přenašeči afrických nemocí.“
Web vybízí své sympatizanty k útokům na jednotlivce a skupiny obyvatel, je rasistický, xenofobní, homofobní, porušuje zákon o ochraně osobních dat, když u zveřejněných seznamů uvádí i adresy bydliště a telefonní čísla osob. Napadl soukromý poštovní účet premiéra a jeho obsah zveřejnil. Mohou se cítit lidé uvádění na těchto seznamech v bezpečí, když v bezpečí není ani premiér? A koho mají žádat o pomoc?
A teď se podržte, prý nikoho. Web je údajně registrován v USA, a pokud neporuší tamní zákony, nemohou s tím naši policisté dělat vůbec nic. A protože ochrana svobody slova je podle prvního dodatku americké ústavy téměř bezmezná, ačkoliv se na našem území jedná o mnoho trestných činů, Američany to nezajímá. Ale nás by to zajímat mělo! A měli bychom se ptát sami sebe, zda skutečně přijmeme jen tak lehce fakt, že „s tím nic dělat nejde“. Co na to tajné služby, bezpečnostní složky, právníci, a co vy, ministře Chovanče? Budete čekat, až se něco stane?
