Dokument Víta Klusáka o neonacistovi z Prostějova již vzbudil hodně emocí. A to teprve nyní vstupuje do oficiální distribuce. Film vyvolává hodně smíchu, posměchu, ťukání si na čelo, „jak je tohle možné“. Jenže neukazuje ani tak Dalibora K. jako spíše paralelní svět, o jehož existenci ti lépe situovaní, vzdělanější a šťastnější nemají často ani potuchy.

Film o muži, který 16 let den co den monotónně stříká barvu v lakovně, bere za to devět a půl tisíce čistého a prakticky nikdy neopustil hranici města, natož země, se promítal i v rámci soutěže dokumentárních filmů na festivalu v Karlových Varech.

Jak použít baseballku

Autor tohoto komentáře měl možnost film zhlédnout v předpremiéře pro lidi, kteří dokončení filmu podpořili v rámci crowdfundingové sbírky.

Je dobře, že takový film vznikl. Pokud se na něj tedy nebudeme dívat jen jako na inscenovanou dokumentární (tragi)komedii o člověku, který vyrůstal bez otce, bydlí s matkou, jejíž přítel mu vypráví o tom, jak je skvělé rozmlátit černým hubám obličej baseballovou pálkou.

Pro Daliborka (mimochodem, kdyby vyrůstal jinde a s někým jiným, dostudoval atd., možná by z něj byl – jak naznačuje film – skvělý dekadentní básník) je jeho hra na neonacistu zjevně snahou najít ve svém stereotypním životě nějakou kotvu.

Symptomatické je, že po natočení filmu prý ze zdi strhl nacistickou vlajku, smazal na Facebooku své radikální přátele a zajímá se o buddhismus; ale je to zároveň i nepodstatné.

Rozhodně není namístě dívat se na hrdinu Klusákova dokumentu s posměchem a s pocitem intelektuální převahy, což se divákovi velmi snadno může stát.

U Daliborka je namístě spíše – řekněme – soucit než úšklebek a výsměch. Natož to, aby ho policie začala stíhat za propagaci nacismu (jak se sám Dalibor obává).

To, co je na dokumentu cenné, je pohled mimo obnošenou ulitu, mimo „hithitaře“, pro něž není problém přispět filmařům pětistovkou (stejný obnos věnoval Dalibor své matce k Vánocům, sám od ní dostal obálku s dvoutisícovkou), cenný je pohled – jak by řekl Zeman a jeho ústa Ovčáček – za hranice pražské kavárny.

Prostě nám to dobře šlape

Svět podle Daliborka ve dvou hodinách nabízí realitu, kterou z centra často vůbec nedohlédneme, ale která si nás nakonec stejně sama najde. Ani ne tak v dokumentárním filmu jako při volbách – prezidentských, parlamentních.

Stejné volební právo má Daliborek, jeho matka, její přítel Vladimír (zřejmě nejodpudivější postava filmu), kamarádi přitakávači, přítelkyně padající na sociální dno… To, že Daliborek volit nikdy nešel, protože mu „volební lístky asi vyhodila máma“, je vedlejší.

Od politiků a z médií pravidelně slyšíme, jak se máme (makroekonomicky) skvěle. HDP nám roste, nezaměstnanost máme nejnižší v Evropě, platy se zvyšují, exportu se daří, všechno prostě dobře šlape.

Jenže, jak komu. Takových Daliborků je v Česku mnohem víc, než si myslíme. Mnohem víc, než na kolik nám vystačí dech i bránice při sledování některých scén Klusákova dokumentu.

Když pomůžeme jim, pomůžeme sobě.

Tak bychom se na Klusákův film měli dívat. Ne jako na novodobé bizarní neonacistické Hoří, má panenko.

Text vyšel na webu HlídacíPes.org.