HISTORIE / U říčky zvané Rubikon v severní Itálii na hranici římského území se zastaví na tři sta jezdců a více než čtyři tisíce pěšáků. Jejich velitel naposledy krátce zaváhá. „Kostky jsou vrženy!“ vykřikne prý a nevelký tok přebrodí, muži jej následují. Uvědomuje si, že od té chvíle nemůže zpátky. Není již jiné cesty než k Římu, není jiné cesty než přímo do občanské války.

Více než 400 let stará římská republika už v té době skomírala. Zmítala se zákulisními intrikami, jež spřádaly nejmocnější rody v říši, z nichž každý sledoval jen své vlastní zájmy, pouliční boje a politické vraždy byly na denním pořádku. V neklidné době přichází na politickou scénu Gaius Julius Caesar, ctižádostivý politik, obratný vojevůdce a také prý fantastický a okouzlující řečník.

V roce 60 př. n. l. se spojil se dvěma římskými velikány – Markem Liciniem Crassem, nejbohatším mužem Říma, a nejslavnějším vojevůdcem své doby, Pompeiem Velikým. Jejich spolupráci stvrdil i Pompeiův sňatek s Caesarovou dcerou Julií. Tato neformální aliance vešla do dějin jako první triumvirát, vláda tří mužů, kteří ve svých rukou drželi tolik finančních prostředků i politického vlivu, že v podstatě ovládli veškerý veřejný život v Římě. 

Ve jménu Říma dobýval i zabíjel

Caesar se díky triumvirátu vyšvihl do pozice jednoho ze dvou konzulů, tedy nejvyšších civilních a vojenských úředníků v Římě, které si každoročně volil římský lid. Do kapes měl ale hluboko, svíraly jej dluhy. Když se mu po vypršení funkčního období konzulátu vyskytla možnost stát se prokonzulem v Galii na území dnešní Francie, vydal se dobývat nová území s vidinou získání jmění. 

Celkem osmileté galské dobrodružství mu ale nakonec přineslo mnohem více – stal se legendou. Pokořil vzpurné Helvéty, odrazil germánské Sueby, učinil výpad za Rýn, vylodil se také v Británii. Navzdory několika porážkám se mu podařilo v rozhodující bitvě u Alesie roku 52 př. n. l. Galy porazit, zajmout jejich nejschopnějšího vojevůdce Vercingetoriga a úspěšně si celou Galii podrobit (samozřejmě by se chtělo namítnout, že s výjimkou vesnice, kde bydlí Asterix a Obelix).

Legenda vypráví, že obávaný Vercingetorix se vzdal Caesarovi okázalým způsobem. „Vercingetorix vzal své nejkrásnější zbraně, přichystal svého koně a takto projel branami města. I jal se projíždět v kruhu okolo sedícího Caesara, poté při skoku z koně odhodil všechny své zbraně,“ líčí francouzská historička umění Nadeije Laneyrie-Dagen. Následně se prý ještě svlékl a na Caesara vkleče zamával. Podle dobových  kronik se Caesarovi podařilo si podrobit 300 kmenů, dobýt 800 měst, zabít milion lidí a další milion prodat do otroctví.

Jedni ho milovali, druzí se jej báli

Na bitevním poli se Caesar projevil nejen jako skvělý stratég a pohotový velitel, ale i jako odvážný bojovník, který se po boku svých mužů odvážně vrhal do bitevních vřav. Vojáci si ho vážili a uctívali jej, každé jeho slovo pro ně bylo posvátným. Zatímco jeho popularita mezi jeho muži i římským lidem stále stoupala, v římském senátu tomu bylo přesně naopak. 

Smrt Caesarovy dcery a Pompeiovy manželky Julie v roce 54 př. n. l. zpřetrhala pouto mezi oběma někdejšími spojenci. Pompeius žárlil na Caesarovy úspěchy a slávu téměř stejně tak, jako se ho obával. A když o rok později padl Crassus během tažení proti Parthii na východě, triumvirát se tím definitivně ocitl v troskách. 

Senát v čele s Pompeiem Caesarovi v roce 50 př. n. l. nařídil, aby se vrátil do Říma, protože jeho funkční období v Galii skončilo. Zároveň mu zakázal ucházet se o nový konzulát, odmítl mu i přidělit novou provincii. Pompeius také obvinil Caesara z porušení kázně a zrady, z rozpoutání války s Galy bez schválení senátem.

Malá říčka, velký krok

Severní hranici území přímo ovládaného Římem a jeho spojenci vymezovala na západ od Apenin mohutná řeka Arno, na níž dnes leží například Florencie a Pisa. Na východní části oddělovala římskou provincii Předalpskou Galii od vlastní Itálie říčka Rubikon. A před ní stanul v lednu roku 49 př. n. l. Caesar se svými muži. Na svých cestách zvládl mnohé, urazil velké vzdálenosti, přebrodil nespočet řek, pobil nepočítaně nepřátel, obsazoval obrovská území. Přesto právě překročit tuto říčku pro něj bylo snad nejtěžší. 

Zákon totiž hovořil jasně: „Každý vojevůdce, který se vrací do Říma, musí před hranicí rozpustit své vojsko. Když neuposlechne, stává se automaticky nepřítelem státu.“ Jenže Caesar si moc dobře uvědomoval, že pokud do Říma přijede bez vojáků, bude zatčen. Stál tedy před složitou volbou – buď překročí Rubikon sám a přijde o nabytou moc, slávu, svobodu a možná i o vlastní život, nebo do Říma vyrazí i se svými muži a rozpoutá tím občanskou válku.

Slova, která vešla do dějin

„V nitru bojoval těžký boj, mlčky se rozhoduje brzy pro to, brzy pro ono, a jeho rozvaha tehdy velmi kolísala. Četné pochyby rozbíral i se svými přáteli, uváděje si na mysl, jaké strasti přivodí jeho přechod přes řeku a jak o něm bude potomstvo mluvit,“ přibližuje jeho váhání řecký historik a filozof Plútarchos. Nakonec se rozhodl a vyrazil vstříc válce. Té noci z 10. na 11. ledna roku 49 př. n. l. (přesné datum není známé, historikové jej odhadují na základě rychlosti, jakou posli v té době mohli cestovat) se tak zrodila hned dvě slavná rčení – kostky jsou vrženy, překročit Rubikon. Obě znamenají to samé, tedy učinit osudové a mnohdy obtížné rozhodnutí, které již nelze vzít zpět. 

Navzdory často opakované tradici přitom z Caesarových úst nezaznělo latinské „Alea iacta est!“ Slavný výrok totiž zřejmě vojevůdce pronesl v řečtině, tedy: „Anarrifthétó ho kybos!“ Citát si totiž vypůjčil z jedné komedie Řeka Menandra.

„Pouhým dupnutím shromáždím tolik mužů, že ho zaženu,“ prohlašoval směle Pompeius a postavil se do čela republikánské armády. Caesarova smělost přesto zaskočila jeho i celý senát. Armáda slavného vojevůdce nenarážela téměř na žádný odpor a rychle se blížila k Římu. Z hlavního města proto raději Pompeius se svými přívrženci prchl a stáhl se přes moře do Řecka, kde se rozhodl sebrat své síly a vycvičit armádu, která by obstála proti Caesarovým ostříleným veteránům z Galie.

„Nejprve budu bojovat proti vojsku bez vojevůdce a potom se obrátím proti vojevůdci bez vojska,“ prohlásil prý Caesar, když porazil v Hispánii tamější Pompeiovy legie. Během pouhých dvou měsíců si téměř bez bojů podmanil celou Itálii, v Římě mu provolali slávu a ustanovili jej diktátorem. Po jedenácti dnech se ovšem funkce vzdal a nechal se znovu zvolit římským konzulem. A poté se na bitevním poli utkal se svým úhlavním  nepřítelem. V bitvě u Dyrrhachia se však pompeiovcům podařilo prolomit jeho obranu a Caesar se jen se štěstím vyhnul katastrofální porážce.

Mířili do očí a úst

Finální střet propukl roku 48 př. n. l. u Farsálu ve vůbec největší bitvě, která kdy mezi Římany proběhla. Početní převaha Pompeiova na vítězství nestačila. „(Caesarovi) vojáci podle rozkazu zvedli kopí do výšky a mířili na obličeje. Jezdci, kteří neměli žádné bojové zkušenosti a takovýhle způsob boje vůbec nečekali, protože se mu neučili, neměli odvahu čelit ranám mířeným proti očím a ústům,“ vypráví o rozhodujícím okamžiku bitvy Plútarchos. Když nepřátelští vojáci vtrhli do tábora, „chytil Pompeius koně, strhl si vojevůdcovské odznaky, zadní branou se vyřítil z tábora“.

Poražený a ponížený Pompeius zamířil nakonec do Egypta, ale místo útočiště zde nalezl smrt. Mladý faraon Ptolemaios XIII. jej nechal úkladně zavraždit a useknutou zabalenou hlavu poslal Caesarovi v koši jako dar. Jestli si ale myslel, že si ho tím nakloní na svou stranu, mýlil se. Plútarchos popisuje, že když otrok předložil římskému velikánovi Pompeiovu hlavu, odvrátil svůj zrak a propukl v pláč. Snad ani svému největšímu rivalovi a někdejšímu spojenci nepřál takový konec. Složil Pompeiovi hold a vystrojil mu velkolepý pohřeb se všemi poctami.

Občanská válka otřásala Římem ještě další tři roky. Během nich se Caesar vypořádal se svými odpůrci a z bojů vyšel jako jediný vítěz. Ono osudové rozhodnutí překročit Rubikon se mu vyplatilo. Nechal se prohlásit doživotním diktátorem, čímž se fakticky stal neomezeným vládcem celé říše. Jeho příjmení se navíc za dob jeho prasynovce a adoptivního syna Augusta stane synonymem pro označení nejvyššího panovníka. I když, jak historie ví, užívat si svého triumfu nebude příliš dlouho. Už pouhý rok po utichnutí války si jeho nepřátelé v senátu začnou brousit dýky…