HISTORIE / Hladem soužená a vysílená holčička se krčí na zemi, za ní číhá sup. Jedna z nejpohnutějších fotografií všech dob se stala nejen symbolem krutosti hladomoru a utrpení lidí v Africe. Svému autorovi přinesla slávu i prokletí a rozdmýchala vášnivé debaty o etice fotožurnalismu.

Mladý jihoafrický fotograf Kevin Carter, narozený roku 1960 v Johannesburgu, proslul na počátku 90. let minulého století jako člen skupiny zvané Bang-Bang Club. Její členové cestovali v dobách apartheidu po černošských čtvrtích a ve svých fotoreportážích upozorňovali na krutosti rasistického režimu i násilnosti mezi jednotlivými frakcemi černošského odboje. 

Cesta za hladomorem

Hranice hladem sužovaného Súdánu překročil v březnu roku 1993. Přicestoval na pozvání OSN, aby zde s dalším fotografem jménem João Silva zdokumentoval místní nadvládu hladomoru, následek občanské války v zemi, a snad také vyburcoval pozornost světa a přiměl ho pomoci.

Dále čtěte

Soutěž o podepsanou knihu Marka Wollnera a další skvělé ceny. Vyhrává každý

Zajímá vás, jak to bylo ve skutečnosti s odchodem Marka Wollnera z České televize? Tak přesně to si můžete přečíst…

Podle svého kolegy Grega Marinoviche byl Kevin Carter „velmi odhodlaný a na cestu natěšený“. Prvotní nadšení ale brzy vystřídalo rozčarování. V humanitárním táboře u města Ayod (od roku 2011 na území Jižního Súdánu) fotil živé i mrtvé, dospělé i děti, zoufalé matky čekající ve frontě na potravinový balíček, zatímco jejich podvyživené děti si opodál hrály s pískem. 

S fotoaparátem v ruce vyrazil jednou i do volné přírody, když tu zaslechl slabé sténání. Ohlédl se a spatřil vysílenou, na kost vyhublou dívenku, jak se snaží doplazit se k táboru OSN. Všiml si jí záhy i jeden sup a přistál hned za ní. Čekali oba. Mrchožravý pták na svou kořist, Carter na tu správnou kompozici. Po zhruba dvaceti minutách, když se sup ještě přiblížil, zmáčkl spoušť. A vytvořil jeden z nejsmutnějších a nejkontroverznějších snímků v dějinách.

Hladového dravce fotograf podle svých slov odehnal. Sedl si pak pod strom, zapálil si cigaretu a plakal. „Neuvěříš, co jsem právě vyfotil,“ sdělil Silvovi. Svěřil se mu, že je z toho výjevu stále šokovaný a jediné, na co dokáže v tu chvíli myslet, je jeho malá dcera Megan. O několik minut později nasedli oba fotoreportéři do letadla a přesunuli se do jiné oblasti.

Snímek obletěl celý svět

O fotografii projevil záhy zájem list New York Times a v březnu roku 1993 ji na svých stránkách otiskl s titulkem „Malá dívka, zesláblá hladem, se zhroutila u cesty do humanitárního tábora v Ayodu, poblíž čekal sup“. Strhla se senzace. Snímek přetiskovaly časopisy a noviny po celém světě, používaly jej humanitární organizace na svých plakátech. Nic nevystihovalo bídu a utrpení v Africe více.

Vzbudit zájem o tamější dění se Carterovi skutečně podařilo – napříč světem posílali lidé na pomoc v Súdánu jeden finanční příspěvek za druhým. Jenže pozornost strhl autor snímku i sám na sebe.

Kam až může novinář zajít?

V redakcích novin vyzváněly telefony, chodily dopisy, čtenáři chtěli vědět, co se stalo s holčičkou. A jak je možné, že jí fotograf nijak nepomohl? Zažehly se debaty na téma zachycování okamžiků lidského utrpení a kde až leží etická hranice novinařiny. Fotograf čelil silné kritice, že nešťastné situace využil pouze ve svůj osobní prospěch a neudělal sám nic pro to, aby ji napravil.

Hlasy, že na místě byli vlastně supi dva, sílily. „Muž, který jen nastaví objektiv tak, aby zachytil ten správný moment jejího utrpení, může být také predátor, další sup na scéně,“ kritizoval jej například floridský list St. Petersburg Times. Carterovo svědomí bylo otřeseno.

Vysvětloval, že jemu i dalším fotožurnalistům bylo řečeno, aby se obětí hladomoru nedotýkali ze strachu z šíření nemocí, dodával, že podle odhadů umíralo v onom středisku OSN na dvacet lidí za hodinu a že holčička po odehnání supa nakonec byla schopná pokračovat ve své cestě, ale vše bylo marné. Výčitky a nenávist se na jeho adresu valily dál.

Dále čtěte

Do srdce jí píchli jed. Fotografie zbité dívky se stala symbolem utrpení dětí v Osvětimi

HISTORIE / „Byla tak mladá a vyděšená. Dívka nechápala, proč tam byla, a nemohla pochopit, co jí říkali.“ Chtěl by…

„Je mi opravdu strašně líto, že jsem to dítě nezvedl,“ přiznal se Carter jednomu z přátel. „Je to nejdůležitější fotka mé kariéry, ale nejsem na ni hrdý, ani ji nechci vidět, nenávidím ji!“ I když mu snímek vynesl v dalším roce zisk prestižní Pulitzerovy ceny za fotografii a vyzdvihl jej mezi světové fotoreportérské špičky, pocit viny ze sebe nemohl smýt.

Bolest převládla nad radostí

Profesně stoupal, v osobním životě klesal stále hlouběji. Duševní zdraví měl pošramocené, trápily jej stále úpornější deprese, nedostatek peněz i tragická ztráta nejlepšího přítele, fotografa Kena Oosterbroeka, taktéž člena Bang-Bang Clubu. V dubnu roku 1994 jej zastřelili nedaleko Johannesburgu příslušníci Jihoafrických národních mírových sil. 

„Je mi to opravdu, opravdu moc líto,“ znějí poslední Carterova slova, která zapsal v červenci roku 1994 do svého dopisu na rozloučenou. „Bolest v životě převažuje nad radostí do té míry, že radost už v podstatě neexistuje.“ 

Přiznal, že je „v depresi, bez telefonu, bez peněz na nájem, bez peněz na výživné pro svou dceru, bez peněz, aby mohl vyrovnat dluhy“. Dále popsal strádání ve své duši: „Pronásledují mě živé vzpomínky na zabíjení a mrtvoly a hněv a bolest… Na hladovějící nebo zraněné děti, na šílence, kteří jsou šťastní, když mohou stisknout spoušť – často na policisty nebo popravčí vrahů.“

Dále čtěte

Fotografie, která vznikla těsně poté, co rodičům zemřelo dítě. Její autor se z ocenění mohl radovat jen těžko

HISTORIE / Fotograf John L. Gaunt si toho dubnového rána roku 1954 užívá odpočinku na předním dvorku svého domu v…

„Půjdu za Kenem, pokud se mi poštěstí,“ uzavřel své poslední psaní. Do auta si hadicí zavedl přívod jedovatých zplodin z výfuku. Kevinu Carterovi tehdy bylo 33 let. Od pořízení osudového snímku uplynulo patnáct měsíců, od obdržení prestižní Pulitzerovy ceny čtyři měsíce. 

Dívka byla zřejmě chlapec

O osudu dítěte, jehož snímek obletěl celý svět, se Kevin Carter nikdy nic bližšího už nedozvěděl. Teprve v roce 2011 se španělský novinář Alberto Rojas z deníku El Mundo vypravil do Súdánu, aby zjistil pokračování jeho životního příběhu. Vyptával se lidí v okolí, ukazoval fotografii. Odhalil, že dívka zřejmě ve skutečnosti byla chlapec jménem Kong Nyong. Do humanitárního tábora se mu podařilo dorazit, ale dožít se vysokého věku mu přáno nebylo – už v roce 2007 zemřel na vysoké horečky.