Není tajemství, že tureckou zahraniční politiku posledních let určuje ambiciózní představa o Turecku jakožto regionální velmoci. Expanzivnost této politiky se zvyšuje s tím, jak rychle se tato země propadá do stále hlubší ekonomické a politické krize a jak roste nervozita prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana. Stejně tak i každá další krize, kterou turecký režim spustil, nebo se v ní rozhodl angažovat, způsobila, že Turecko naráží v blízkém i vzdáleném okolí na vzrůstající nevraživost. Krize posilují zranitelnost Turecka vůči Rusku jako tradičnímu nepříteli. Izolují ho a omezují strategický potenciál vyplývající z jedinečného geopolitického umístění této země.
Zatímco původní kurz turecké zahraniční politiky směřoval v Erdoğanově éře k budování bezkonfliktních vztahů se sousedy, od okamžiku konsolidace moci jeho strany AKP kolem roku 2008 se zahraniční politika začala stáčet ke konfrontačnímu unilateralismu. Na pozadí vývoje od konce studené války, který byl značnou měrou definován i nezdarem Turecka ve snaze o členství v EU, usilovala země o rozšíření svého kulturního a ekonomického vlivu v zemích Střední Asie s turkickým obyvatelstvem a islámskou tradicí, stejně jako v oblastech, které kdysi byly součástí Osmanské říše. Tento tzv. nový aktivismus se dotkl celé řady zemí, včetně Arménie a Ázerbájdžánu (ovšem také Gruzie a Ukrajiny), přičemž narážel na odpor Ruska, které tato území rovněž považuje za svou sféru vlivu.
Vztah Turecko – Ázerbájdžán
Turecko považuje Ázerbájdžán – stejně jako další turkické republiky ve Střední Asii – za přirozenou sféru svého vlivu. Ázerové jsou turkickým národem, jehož území bylo od 17. století pod svrchovaností Osmanské říše, což trvalo až do 19. století, kdy bylo rozděleno mezi Rusko a Persii – ostatně dodnes tvoří Ázerové v Íránu významnou menšinu, někdy označovanou jako íránští Turci. Ruská nadvláda vedla k emigraci mnoha Ázerů do Osmanské říše, kde se aktivně zapojili do panturkického hnutí. Obě mocnosti, Rusko i Osmanská říše, vnímaly Ázery, respektive Armény, jako potenciální zrádce sloužící nepříteli.
Po krátkém období nezávislosti se stal Ázerbájdžán součástí Sovětského svazu a samostatnost získal až v roce 1991. Turecko bylo první zemí, která jeho nezávislost uznala a hned deklarovala vzájemné úzké kulturní a jazykové vazby. Během konfliktu v Náhorním Karabachu vyjádřilo Turecko plnou podporu Ázerbájdžánu, nikdy se však otevřeně nepostavilo proti vůli Ruska. A když v roce 1994 navštívil Turecko ázerbájdžánský prezident Hejdar Alijev, tak pateticky prohlásil, že Turecko a Ázerbájdžán jsou jeden národ a dvě země. Vždyť ještě ve dvacátých a třicátých letech minulého století byli Ázerové sovětskými úřady oficiálně evidováni jakožto Turci.
S koncem studené války se mezi oběma zeměmi vytvořily opravdu silné ekonomické vztahy, které jsou ovšem asymetrické ve prospěch Turecka, což se mimo jiné potvrdilo i servilní ázerbájdžánskou podporou turecké vládě po puči v roce 2016. Ázerbájdžán tehdy vyhověl turecké žádosti, začal pronásledovat členy gülenistického hnutí (turecký režim je označuje jako teroristickou organizaci FETÖ) a znárodnil všechny školy, které v Ázerbájdžánu provozovalo. Zvláště úzká spolupráce panuje v energetice a obraně, jejímž prostřednictvím Turecko omezuje svou závislost na Rusku, posiluje význam v regionu (i vůči Evropě) a zajišťuje si odbytiště pro turecký zbrojní průmysl.
Arménská karta
Ačkoliv Ázerbájdžán podporuje vládu AKP i samotného prezidenta Erdoğana, k jistému ochlazení došlo během sbližování Turecka a Arménie, když tureckou zahraniční politiku určoval koncept tzv. nulových problémů se sousedy, jenž kromě vztahů s Řeckem a Sýrií usiloval též o normalizaci vztahů s Arménií. Po dlouhých letech neexistující komunikace započal roku 2008 proces sbližování, nejprve skrze tzv. fotbalovou diplomacii a následně v roce 2009 podepsaly obě země dva protokoly normalizující jejich vzájemné vztahy. Ázerbájdžán reagoval zdražením zemního plynu, který od něj Turecko kupovalo, a dokonce se objevila tendence bojkotovat turecké zboží a firmy.
Politická reprezentace Turecka i Arménie během procesu sbližování čelila obrovské kritice domácí opozice – včetně nacionalistické MHP, dnes koaličního partnera AKP, ale také největší opoziční strany CHP, již mnoho západních komentátorů naivně vnímá jako naději pro tureckou demokracii a normalizaci turecké zahraniční politiky ve vztahu k NATO a EU. Ke kritice opozice v Arménii se přidal i tlak arménské diaspory, která odmítala v jednáních pokračovat, pokud by Turecko neuznalo masakr Arménů během první světové války za genocidu.
Jenže to Turecko odmítá, a naopak argumentuje tím, že má důkazy o násilí, které Arméni páchali na tureckém obyvatelstvu. Turecko tehdy navrhovalo ustavení komise historiků z obou zemí a z nezávislých expertů, otevření archivů (čemuž se bránilo Rusko) a zahájení dialogu. Tlak na turecké politické představitele ze strany opozice ale i některých členů AKP dosáhl vrcholu, když některé západní země přijaly legislativu zakazující popírání arménské genocidy. Obě země nakonec proces normalizace ukončily, turecko-arménské vztahy se vrátily na bod mrazu, což Ázerbájdžán přivítal.
Náhorní Karabach jako neuralgický bod mezinárodních vztahů
Současný konflikt v Náhorním Karabachu odráží dávné spory, jejichž kořeny souvisejí se staletým střetáváním Turecka a Ruska v tomto regionu. Zároveň eskaluje i napětí mezi Francií a Tureckem, což oslabuje NATO, které hasí spory v Libyi a východním Středomoří. Francouzsko-turecké vztahy výrazně ovlivňuje fakt, že ve Francii žije početná arménská menšina. Francie přijala v roce 2012 zákon, který zakazoval veřejné popírání arménské genocidy, jenže ten byl ústavním soudem později zrušen; stejná situace se opakovala ještě v letech 2016–2017. Historické jizvy, z nichž je živen tento konflikt, stejně jako nečekané koalice aktérů (Arménie se těší podpoře Íránu, Ázerbájdžán pak Izraele), vyžadují, aby se k jeho řešení přistupovalo ze strany mezinárodních institucí velice diplomaticky, takřka bez emocí a zjevných sympatií či antipatií k jednotlivým stranám sporu.
To platí i tehdy, pokud se oficiálně potvrdí obvinění vznášená Arménií, Francií a USA, že Turecko nechává přes své území proudit (nebo dokonce přímo rekrutuje a přemisťuje) bojovníky ze Sýrie do Ázerbájdžánu – západní média tuto informaci již nekriticky sdílí jako fakt, ačkoliv Turecko obvinění popírá, řada západních odborníků je označuje za málo pravděpodobná a rovněž Rusko se k nim staví opatrně. Rusko je sice spojenec Arménie, ale s odkazem na doby Sovětského svazu udržuje dobré vztahy i s Ázerbájdžánem.
Není překvapivé, že Arménie má zájem na obvinění Turecka, které je nejen jejím historickým nepřítelem, ale také (podobně jako Izrael) zásobuje Ázerbájdžán drony, díky nimž má tento rival v konfliktu vzdušnou převahu. Turecko mu také poskytuje logistickou pomoc, omezenou vzdušnou podporu a spolupracuje s jeho zpravodajskou službou.
Úspěch turecké vojenské techniky a zpravodajství se nakonec může otočit proti němu samotnému, poněvadž Rusko bude muset zasáhnout v arménský prospěch, aby mezi Arménií a Ázerbájdžánem udrželo rovnováhu sil. Důsledkem ovšem nebude vyřešení desítky let starého konfliktu, ale jen další poškození reputace Turecka jako člena NATO a „ochránce“ turkických národů. Jako regionální hráč bude oslabeno, přičemž dojde k posílení Ruska, což definitivně zmaří naděje na normalizaci vztahů obou zemí.
