Nedávno moderátor Jakub Železný rozzuřil naše starobylé bolševiky i zbytky reformních komunistů názorem, že by v Praze nemělo být nábřeží Ludvíka Svobody. V rozhovoru pro DVTV uvedl, že takové pojmenování významné městské komunikace je v rozporu hned se dvěma platnými zákony. 

Zákon o protiprávnosti komunistického režimu je považovaný za deklarativní a kvůli těžké vymahatelnosti ho radikální levice zesměšňuje. Ale paragraf 405 trestního zákoníku říká jasně, že „kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti, tak má být potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta“. 

V dnešní době renesance struktur komunistické diktatury a značných mocenských ambicí marxistické a neomarxistické inteligence je třeba vážně trvat na tom, že tyto zákony mají stále svoji náležitou právní sílu.

Je zcela správné, když se – na rozdíl od některých právníků – viditelný novinář a televizní moderátor rozhodne trvat na tom, že zákony platí. Je tu více takových zákonů, které by si zasloužily výraznější obranu médií. Tak kupříkladu ústava, z níž si prezident Miloš Zeman udělal trhací kalendář.

Je zcela absurdní, aby naše hlavní město mělo nábřeží, které je pojmenované po člověku, který dvakrát za život zradil svoji zemi. Generál Ludvík Svoboda v roce 1948 věnoval československou armádu nelegální komunistické moci. A v roce 1968 výrazně přispěl k tomu, že vrcholní představitelé státu podepsali společně v Moskvě kapitulaci, kterou se podřídili okupační mocnosti a tím i tuto protiprávní okupaci legitimizovali. Že šlo tehdy o zradu státu, a také o zradu bezbranné, ale odhodlané veřejnosti, o tom není žádná pochybnost.

Jaké chceme v Praze nábřeží?

Je to vltavské nábřeží na okraji Starého Města v místech, kde přemyslovská princezna svatá Anežka Česká vybudovala unikátní středověký sociální ústav a úctyhodný klášter s hrobkami panovnické dynastie. Pojmenování tohoto historicky významného místa po Ludvíku Svobodovi je neúnosné. Zvlášť vedle Masarykova nábřeží nebo Smetanova nábřeží působí ten název otřesně. Na samotné hranici přijatelného stojí protější Nábřeží Edvarda Beneše, kde – bohužel symbolicky – sídlí naše vláda. I Edvard Beneš je spíše smutnou postavou našich dějin. Ale to je věcí pro veřejnou polemiku i jistou velkorysost těch, kteří si jeho selhání naplno uvědomili. Ludvík Svoboda je ale svými klíčovými činy daleko za hranicí přijatelného. Byl to komunistický prezident jedné z vazalských provincií zaostalé a autoritářské sovětské říše.

Je zarážející, že to není „nábřeží Svaté Anežky“. Bylo by ale nevkusné, kdyby teď, po obnově Mariánského sloupu, chtěla katolická menšina získat další pražský symbol. Nicméně princezna Anežka by si to bez ohledu na náš dobový spor jistě zasloužila.

Nabízejí se ale i jména našich národních hrdinů, kteří úzce souvisí s naší moderní historií. Při vzpomínce na neblahé působení Ludvíka Svobody si hned vybavíme dva muže, jejichž osud byl právě ambicemi Ludvíka Svobody krutě poznamenán.

Tím prvním je generál Heliodor Píka, který s Ludvíkem Svobodou úzce spolupracoval při formování československých jednotek na východní frontě a na rozdíl od Svobody si vysloužil fatální nelibost sovětských tajných služeb. Pro svoji odevzdanost svobodnému Československu byl po komunistickém puči zcela nespravedlivě zatčen, obviněn, krutě mučen a pak popraven. Ludvík Svoboda v roli tehdejšího ministra obrany mu nedoporučil udělení milosti. Svoboda totiž dobře věděl, že stalinská garnitura jde i po něm, a možná i proto se zachoval tak krutě a zbaběle ke svému kolegovi. Dokonce existují i dohady, zda mu nenamazal schody. Svoboda z období stranických čistek nakonec vyvázl docela dobře.

Pak je tu druhý muž, který by si zasloužil mít v Praze nábřeží mnohem více než Ludvík Svoboda. Je to František Kriegel, který Svobodu rozzuřil během srpnových dní v Moskvě, kdy odmítl podepsat ostudné moskevské protokoly. Kriegel byl komunista, ale v rozhodující chvíli se zachoval čestně jako vlastenec. Nábřeží Františka Kriegla by se asi kvůli jeho komunistické minulosti mnoha lidem nelíbilo, ale mělo by hluboký smysl v době, kdy se ustupování ruským mocenským ambicím opět stalo normou u špiček naší politiky. A i chybující lidé mohou při klíčové životní zkoušce čestně obstát a je třeba to ocenit.  Kriegel byl jediný, kdo nepodepsal kapitulaci.

Polistopadové zákony platí méně než ostudné dekrety?

Bohužel žijeme ve společnosti, kde i právní celebrity, jako je třeba ústavní právník Aleš Gerloch, občas zpochybňují zákony i ústavu, aby se zalíbily nositelům politické moci. A není to jen on. Vrcholné kruhy našeho právního systému žonglují s právem tam, kde politický vítr vane proti platným zákonům nebo by naopak chtěl oživit legislativní kostlivce ve skříni našich dějin.

Tak kupříkladu: Lustrační zákon je podle autorit naší právní vědy „spíše vyhaslý“. A je vyhaslý mnohem více než třeba Benešovy dekrety, jež jsou „vyhaslé“ přesně jen do chvíle, kdy je potřebujeme znovu použít proti nárokům lichtenštejnských občanů. Pak dekrety platí ještě víc, než kdy měly původně platit. Ale lustrační zákon platit nemůže jen proto, aby nám předseda vlády mohl dělat předsedu vlády. Proto si nová moc zařídila, že ministři nemusí předkládat čisté lustrační osvědčení. Škoda že se o tom v roce 2014, kdy došlo k účelovému pokroucení tohoto zákona kvůli Andreji Babišovi, tak málo mluvilo.

Veřejná debata by měla bránit platné zákony proti účelovému zpochybňování i proti aktuálním nositelům moci. A naše ulice by svými názvy měly odrážet skutečnost, že bereme vážně jak platné zákony, tak i historickou pravdu. Vystoupení Jakuba Želeného na DVTV bylo v tomto ohledu inspirativní, když bránil hledisko platných zákonů. Vedle těchto zákonů je tady ale i historická pravda a ta si také zaslouží obranu. Zvlášť v éře děkana Michala Pullmanna, který ze svého pojetí dějin téměř vyškrtl komunistický teror, a to včetně vražd Milady Horákové i Heliodora Píky. (ZDE)

To je ovšem pro veřejnoprávní novináře ještě těžší oříšek. Přejme jim hodně síly, aby to všechno v éře Xavera, Lipovské a Vadima Petrova zvládli se ctí.