Paní Muriel Blaive, francouzská historička známá u nás některými kontroverzními názory, napsala jakousi svou obhajobu. Vyšla na Britských listech. (Celé si může přečíst ZDE.) Hned na počátku vyslovuje podezření, že lidé podceňují její schopnost porozumět naší historii, protože je žena a cizinka. To je hned první omyl, protože tohle by u nás snad nikoho trochu soudného nenapadlo.

Ale k tématu. Paní Blaive například píše:

„Komunisté rádi viděli jen své vlastní utrpení a ignorovali utrpení jiných. Neignorujte jiné, jako to dělali komunisti.

Svět není jednoduše rozdělen mezi oběti a zrádce… Empatie, mimochodem, není špinavé slovo. Komunisté empatií pohrdali. Neodsuzujte druhé tak, jak to dělali komunisté.

Historie je složitá a chaotická. Rádi dětem povídáme jednoduché příběhy s jednoduchým morálním poučením, ale děti musejí jednoho dne dosáhnout věku dospělosti… Nebuďte jednodušší tak, jako byli komunisté.

‚Historikové‘, kteří znají odpověď dříve, než vůbec zformulovali otázku, nejsou historikové, ale politikové.“

Článek končí: „Prosím, přestaňte mi říkat, že nemohu porozumět tomu, co se dělo. Na rozdíl od vás já sedím v českých archivech už pětadvacet let. Mluvila jsem s desítkami svědků. Přečetla jsem stovky knih. Jsem schopna umístit českou situaci do jejího středoevropského i evropského kontextu i srovnat ji s dalšími případy, včetně západních zemí. Pokud si myslíte, že nedokážu pochopit koncepty komunistické ideologie, jako teror, cenzuru či státní lži, protože jsem Francouzka, to jen ukazuje vaši neznalost francouzské historie. Pokud si myslíte, že česká situace je jedinečná, mýlíte se: o mnohém je možné se poučit od sousedů České republiky i od jejich historiků.“

Abychom měli to nepříjemné hned za sebou, začněme tím hned. Paní Muriel Blaive není jen historik, ale sama je součástí jakési malé historie. V tomto případě jde o to, že Ústav pro studium totalitních režimů, kde je poradkyní ředitele pro výzkum a metodologii, prošel vlivem levicových a dalších politiků v posledních letech změnou. Bylo sesazeno jeho vedení, dosazeno nekompetentní, objevili se tu různí tzv. mladí nepředpojatí historici, kteří nám objasnili, že minulý režim nebyl totalitní, protože neodpovídá slovníkové definici totality, a že máme zkoumat každodennost a také se zajímat o to, kolik se tu vyrobilo traktorů. Paní Blaive přispěla také svou tezí, že občané za minulého režimu s režimem vyjednávali, čemuž se mohou pamětníci i historici jen smát a vybaví se jim vyjednávání myši s kočkou. Lidé nevyjednávali, oni hráli různé hry, ale to by bylo na jiný článek.

Aspoň pár poznámek k textu samotnému. „Komunisté rádi viděli jen své vlastní utrpení a ignorovali utrpení jiných. Neignorujte jiné, jako to dělali komunisti.“ Není jasné, kdo ignoruje utrpení druhých. Není snad žádný historik, který by ignoroval utrpení Slánského a dalších komunistických bossů, kteří byli zatčeni, mučeni, donuceni k nepravdivým výpovědím a pověšeni. Sotva kdo popírá, že Gottwald žil v hrůze ze Stalina a že to měl Dubček po únosu do Moskvy těžké a že Husáka zlomila smrt jeho manželky. To všechno je popsáno a hodnoceno. Kdo tu něco ignoruje?

„Svět není jednoduše rozdělen mezi oběti a zrádce… Empatie, mimochodem, není špinavé slovo.“ Svět tak možná rozdělen není, ale zrádce a oběť jsou dvě různé role a jsou protikladné. My ovšem víme, že je rozdíl mezi zrádcem Čurdou a zrádcem Biľakem. Víme, že Čurda se zřejmě v určitý okamžik zlomil, zatímco Biľakův život představuje jednu rovnou linku. Nemá ale smysl hrát takové myšlenkové hry, abychom nakonec zjistili, že Biľak vlastně zrádce nebyl, protože byl věrný svým ideálům, a to až do konce svých dnů. Jsme schopni nad tím s jistým uznáním půl vteřiny kývnout hlavou, ale je to asi jako konstatování, že kat Mydlář byl pilný a píle je ctnost. Označit někoho za zrádce může být výsledkem docela empirického zjištění, když vidíme, že někdo opustil nějakou myšlenku nebo lidi a to pro nějaké výhody. To neznamená ztrátu empatie. S trochu snahy se lze do Čurdy vcítit a jeho subjektivní pocity se snažit pochopit. K ničemu prokazatelnému tady ale nedojdeme, protože vědomí žádného druhého člověka nám není přímo přístupné – prostě proto, že je jeho a ne naše.

„Historie je složitá a chaotická. Rádi dětem povídáme jednoduché příběhy s jednoduchým morálním poučením, ale děti musejí jednoho dne dosáhnout věku dospělosti.“ Mluvíme snad o historickém bádání a ne o pohádkách pro děti? Historie je složitá a chaotická, ale ne jenom. Nechci odborníka poučovat o základech jeho vlastní vědy. Jako sociolog to snad ale mohu pojmout ze svého hlediska. Že je historie „složitá“, nám mnoho neříká. „Složité“ je to, co je „složeno“ z mnoha částí, člověk, auto, vesnice, revoluce. To ještě neznamená, že tomu nemůžeme porozumět. Co se někomu jevilo jako chaos a jeví se mu tak dodnes, prokoukli někteří už v době, kdy události probíhaly. Už když Rudá armáda dorazila v květnu 1945 do Prahy, napadlo některé lidi, že to bude brzo průšvih. Konstruovat velké filozofie dějin, které neodpovídají žádné realitě, je jedna věc, ale pochopit, že ne všechno, co vypadá jako chaos, je chaos, zase věc druhá.

Můžeme vést spor o to, jestli existují historické a společenské zákony, ale snad jsme už poznali nějaké pravidelnosti. Víme, jaké fáze má obvykle revoluce, že po ní nastává růst kriminality, můžeme odhadnout, po jaké době se nejspíš člověk zlomí při výslechu (někdo hned, někdo nikdy, nás zajímá ta většina mezi tím), vypozorovali jsme, že i ostré režimy po jedné generaci (cca po dvaceti letech) poněkud zvolní (KLDR ovšem zatím nikdy).  Také jsme zaregistrovali, že po nějaké době se objevují noví vykladači událostí a říkají věci, nad kterými poslední pamětníci žasnou. Asi jako by žasli apoštolové, kdyby viděli Vatikán a slyšeli, že tak to přece zamýšleli, byť o tom nic netuší.

Pokud jde o paní Blaive, skutečně nikomu nevadí, že je žena a Francouzka a má kritický pohled na vnímání naší historie. Češi si rádi četli Piccolominiho Historii českou, ačkoliv husity rád neměl. Češi sami jsou rozděleni v pohledu na důležité kapitoly vlastní historie, jestli náhodou bratrovrah Boleslav nebyl lepší panovník než svatý Václav, jestli byl Hus kacíř nebo svatý mučedník, jestli Bílá hora znamená počátek temna nebo vysoké jižní kultury a baroka, jestli byl zánik rakousko-uherské monarchie nevyhnutelný, nebo Češi pomáhali zničit skvělý stát, jestli byl Hácha slaboch, nebo oběť a zachraňoval, co se dá, zda se prezident Beneš zasloužil o stát, nebo ho zradil, jestli bylo Pražské jaro vzepětím ducha, nebo šarvátkou mezi komunistickými frakcemi. Sotva bychom tu našli nějaký názorový monolit.

Někdy ale máme dojem, že se „noví historici“ poněkud vlamují do otevřených dveří. Velkou a malou historii už tady popsali před desítkami let mnozí čeští spisovatelé.

Snad jako část za celek můžeme připomenout jednu povídku Josefa Škvoreckého. Židovská dívka jde na nádraží do transportu a potká svou spolužačku, jak si nese časopis Kinorevue. Pomyslí si: „Ona do bijáku, já do koncentráku.“ Ten samý moment, ta samá ulice a přitom dva světy. Tentýž Škvorecký popisuje prolínání velké a malé historie. V té samé době, kdy řádí gestapo, mládež poslouchá jazz a hraje své milostné hry. Hry jiného typu hrají stalinisté, reformní komunisté, okradení živnostníci, kněží, dramatici, učitelé. Škvorecký to popsal na dvou totalitních režimech.

Říkáme jim totalitní a nenecháme si to revizionistickými historiky vyvrátit, protože nemají argumenty, ne, že bychom se nechtěli nechat přesvědčit. „Novým historikům“ se nelíbí, že se minulé období označuje za totalitní, když přece mělo různé fáze a různé ostrůvky částečné svobody a vedení země nemělo kontrolu vždycky, všude a nad každým. V tom ale totalita snad nespočívá. Ten režim byl totalitní proto, že když si vybral člověka, místo, okamžik, mohl tam všechno opanovat a prakticky proti tomu nebylo obrany. Jednou týrá ty, příště jiné, chvíli skoro nikoho, potom mnohé, jak se mu zlíbilo.

Kdyby nic, možná by ale i zahraniční historik, který zná jistě naše archivy mnohem lépe než většina zdejších, mohl pochopit, že se nám občas něco nezdá. Třeba když se dozvíme, že přece nemůžeme nějaké instituci dát do názvu, že má studovat totalitní režimy, když se má přece teprve zjistit, jestli byly opravdu totalitní. Co na tohle říct? To jsme tady všichni byli blázni?

Revue Forum Banner
Jan Jandourek
Jan Jandourek
Komentátor deníku FORUM 24
Další články autora