Na pražském koupališti napadla – i podle potvrzení policie – žena muslimku poté, co ji napadená požádala, aby smazala pořízené fotografie, na nichž byla. Útočnice ženu v šátku kromě fyzického napadení měla častovat výhrůžkami a nadávkami. Překvapuje to někoho? Nemělo by.

Až dojde k napadení, které třeba skončí i tragicky, vina bude na těch, kdo tuhle nenávist vyvolávají. Ne na směšných figurkách typu Martin Konvička nebo Adam Bartoš, které zajímají pár jejich přátel na podobné úrovni. Ale na těch, kdo nenávist legitimizují. Na médiích, mezi která patří TV Prima nebo Parlamentní listy, na politicích včetně prezidenta republiky, ale i na ostatních vlivných politických stranách, protože většina z nich se nedokáže jasně postavit zlu, které ve společnosti bují.

V České republice se v souvislosti s uprchlickou krizí neděje vůbec nic kromě rostoucí nenávisti, stále neslábnoucího buranismu a téměř na odiv dávané neznalosti čehokoli, co se nachází za hranicemi naší země. Jistě, incident na koupališti byl ojedinělý problém. Jenomže pokud se pozorně podíváte do diskusí pod články, které napadení muslimky schvalují, ne-li přímo vítají, a pokud se vám z podobných lidí nezvedne žaludek, nepochybně dojdete k názoru, že něco není v pořádku.

Kamarádka autorky tohoto textu tráví v těchto dnech několik týdnů v Hamburku. Nedávno se tam seznámila s muslimskou dívkou, která jí vyprávěla o svém osudu – a která v tamním městě žádné problémy nemá, naopak tam úspěšně studuje. A pak se jí zeptala, zda jsou v České republice rasisté, že o tom už hodně slyšela.

Jak si odpovíme na podobnou otázku od někoho, kdo v naší zemi nebyl? V zemi, kde zakomplexovaní ateisté chrání křesťanské hodnoty, v zemi, kde ostudný prezident pomalu vyzývá k ochraně hranic, v zemi, kde by snad lidé raději vystoupili z organizace, díky které mj. máme v Evropě desítky let mír a prosperitu, než aby přijali více než dvanáct uprchlíků?

Nevím. Ale když čtu o někom, kdo je schopen napadnout jiného člověka – navíc ještě ženu v přítomnosti dětí – jen kvůli jinému náboženskému vyznání, je mi stydno a smutno. A vzápětí si vzpomenu na Německo třicátých let minulého století.

Tak už se proboha vzpamatujme.