V mediálním stínu berlínské tragédie si nelze nevšimnout děje, který do domácího politického dění zasahuje mnohem závažněji. Je však lépe maskovaný a širší veřejnosti méně srozumitelný. Jde o nápadný soulad hnutí ANO s klíčovými vrchními žalobci, který se naposledy projevil v kauze Davida Ratha. O něj tu však nejde v první řadě.

[ctete]63291[/ctete]

Pelikán vyhověl Bradáčové

Ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) podle očekávání vyšel vstříc pražské vrchní státní zástupkyni Lence Bradáčové. Stejně jako ona nesouhlasí s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, který v odvolacím řízení zrušil rozsudek v ostře sledovaném případu Davida Ratha kvůli zásadním procesním vadám. S odůvodněním, že telefonní a prostorové odposlechy byly pořízeny nezákonně.

Pelikán v Radiožurnálu prohlásil, že rozhodnutí vrchního soudu považuje za zvláštní. Potvrdil, že vyhoví žádosti Bradáčové, která se proti němu důrazně ohradila: „Já mám možnost jako ministr spravedlnosti v situaci, kdy se domnívám, že nějakým rozhodnutím trestně právním byl porušen zákon, podat stížnost pro porušení zákona k Nejvyššímu soudu, a já to v tomto případě určitě udělám.“

Pelikán zopakoval pochybnosti Bradáčové, která verdikt považuje za „přepjatě formalistický“. Přiznal, že pražské vrchní státní zastupitelství, se kterým je domluvený, už na této stížnosti pracuje. „Samozřejmě ta stížnost by měla být dobře argumentována, aby se ta věc se co nejdříve dostala před Nejvyšší soud a mohla být definitivně rozhodnuta,“ dodal.

Nedostatečné odůvodnění povolení odposlechů

Oč v tomto sporu jde? Podle vrchního soudu státní zástupci žádosti o nasazení odposlechů nedostatečně odůvodnili. Soudy, které poté sledování podezřelých povolily, chybovaly v tom, že tyto žádosti dostatečně nepřezkoumaly a pouze nekriticky zkopírovaly argumenty žalobců. Někde dokonce chybělo přiřazení povolení odposlechů ke konkrétnímu trestnému činu.

Je nutné zdůraznit, že vrchní soud nezpochybnil řadu dalších důkazů, včetně už slavného zadržení bývalého hejtmana s krabicí od vína, kam mu prý podle obhajoby v nestřeženém okamžiku policie podstrčila sedm milionů korun. Neznamená to tedy, že lze na dosud nepravomocně odsouzeného Ratha nahlížet jako na očištěného, jelikož soudy budou pokračovat. Pro žalobce by to však bylo komplikovanější tím, že by nemohli nezákonně pořízené odposlechy použít jako klíčový důkazní materiál.

Pro Lenku Bradáčovou, která se na této kauze mediálně „udělala“, to je jistě nepříjemná lapálie. Jak nahlížet na práci klíčových a mediálně privilegovaných státních zástupců, kteří v boji proti porušování zákona sami porušují zákon?

Nevyplývá z toho naopak, že si sami státní zástupci v některých případech vybírají ty soudce, kteří mají rozhodovat o povolení odposlechů (ale i o návrzích na vazební stíhání), nikoli podle místní příslušnosti soudů, ale podle vazeb na konkrétní soudce, kteří jistojistě i ve sporných případech žalobcům „formalisticky“ vyhoví?

Tato nepřijatelná praxe, kdy účel světí prostředky bez ohledu na skutečné důkazy v neprospěch „sprostých podezřelých“ a mediálně předem odsouzených, je víc než pravděpodobná.

Pelikán Ištvana podržel

Nejkřiklavějším případem je vlekoucí se absurdní kauza poslaneckých „trafik“, která je právě u soudu. Olomoucký vrchní žalobce Ištvan poprvé v historii kriminalizuje politické dohody, které byly a i dnes jsou běžnou součástí politiky.

Posledním typickým příkladem dvojího metru je dění na pražském magistrátu, kdy došlo (z hlediska novátorských právních konstrukcí Ivo Ištvana) hned k několika důvodným podezřením z korupčního jednání. Staronová koalice začala znovu fungovat poté, co předseda Strany zelených Matěj Stropnický přislíbil podporu této formaci kvůli jejímu zprůchodnění odchodem z rady výměnou za předsednictví výboru pro dopravu, a za navýšení pražského rozpočtu o miliardu korun na jím požadované projekty. Kdy výsledkem této dohody bylo zřízení dvou nových „trafik“ pro politiky hnutí ANO, kteří usedli v čele dobře placených výborů. A Ištvan nic, na rozdíl od poslaneckých „trafik“.

O vazbách tří obviněných exposlanců tehdy rozhodoval místně nepříslušný ostravský soudce, přičemž rozhodnutí o vazbách bylo následně pravomocně shledáno jako nezákonné. Stát se musel třem bývalým zákonodárcům omluvit a zaplatit odškodnění ve výši téměř dvou milionů korun. I v tomto případě by se dalo hovořit o tom, že vysoce pravděpodobně cíleně určený soudce jen nekriticky převzal argumentaci olomouckých žalobců, a nikdo z toho nevyvodil žádnou osobní odpovědnost.

Jak by ne, když Ivo Ištvan svojí monstrózní operací, ze které nezbylo téměř nic, pohřbil pravicovou vládu s příslibem odhalení obří korupce. To vytvořilo bezvadné předpolí pro nástup protestního hnutí ANO v čele s největším a nejúspěšnějším lobbistou polistopadové historie Andrejem Babišem, který svoje klientelistické působení ani nezakrýval.

Ministr spravedlnosti stejně tak nereagoval na Ištvanovo pozdější angažmá ve sporu o policejní reorganizaci, který znovu málem položil vládu. Ani na zjevná pochybení jeho lidí ve zřejmě zmanipulované kauze mobilu z okolí policejního prezidenta Tomáše Tuhého, a předčasně medializovaného výslechu policejních špiček.

Žalobci na Babišově straně

Souhra hnutí ANO s vrchními státními zástupci byla nejvíce patrná právě v boji o policejní reorganizaci. Především Babišův tisk hojně rozdmýchával jejich zpochybňování sloučení dvou celostátních útvarů do jedné centrály. Zveřejnil kritický dopis nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana předsedovi vlády, čímž zahájil dlouhotrvající kampaň, diskreditující stoupence změn v policii. Tím se žalobci zapojili do politického boje, který mimochodem potvrdil Babišův zájem na udržení vlivu v bezpečnostních složkách přes svého osvědčeného spojence Roberta Šlachtu.

Ministr spravedlnosti je navíc hlavním stoupencem nového zákona o státním zastupitelství, který sobě na míru ušila úzká skupinka žalobců v čele s Lenkou Bradáčovou. Ačkoli ji původně razantně odmítal se zdůvodněním, že by tak vznikla „čtvrtá moc ve státě“. Důsledkem uvažovaného zřízení tzv. protikorupčního speciálu by bylo další posílení vlivu této skupiny, bez nemožnosti její kontroly.

Co je zároveň evidentní, pražské vrchní státní zastupitelství obšírně komunikuje kauzy týkající se předchozích garnitur (což se šéfovi hnutí ANO nesmírně hodí do krámu), nikoli však kauzy současné. Patří sem i vyšetřování Babišovy firmy Agrotec kvůli korupci jejich manažerů, nebo podezření z bankovních manipulací ministerstva financí ve prospěch Agrofertu. Obojí v gesci Lenky Bradáčové.

Mimochodem té samé Bradáčové, která shodou okolností  ještě jako litoměřická státní zástupkyně trvala na tom, že ovládnutí společnosti Lovochemie Babišovým Agrofertem v době opoziční smlouvy bylo nezákonné. Následně byla povýšena na náměstkyni ústeckého krajského státního zastupitelství, případ jí byl odebrán a následně v roce 2002 za nevyjasněných okolností odložen.

Justiční divize Agrofertu?

Babiš dobře ví, co dělá. Aby si mohl úplně upevnit moc, potřebuje silné spojence nejen v policii, ale i ve státním zastupitelství. Velmi nebezpečným průvodním jevem současné situace jsou přitom signály, že dochází k hrubému nátlaku na některé soudce, kteří by projevili tu „neprozřetelnost“, že by chtěli rozhodovat podle zákona a skutečně validních důkazů, nikoli podle politické a mediální objednávky. I Pelikánovu akci nelze vnímat jinou optikou.

V tomto kontextu není divu, že Babišův ministr vychází vrchním žalobcům vstříc. Nejde však o Ratha, ale o princip. Zda je možné pokračovat v praxi, která přímo či nepřímo (výsledek je stejný) nahrává jedné politické a ekonomické skupině, a to dokonce i za cenu porušování vlády práva.

[ctete]70807[/ctete]