HISTORIE / Z oblaků kouře vybíhají vyděšené děti, popálené, zmatené. Teprve devítiletá holčička Kim Phucová na sobě nemá nic, oblečení jí spálil napalm, hořící zbytky látek ze sebe strhala. „Já umírám, příliš horké!“ křičí zoufale. V tu chvíli jeden z přítomných fotografů zmáčkne spoušť. 

Až tři miliony lidských životů vyhasly během války ve Vietnamu, vrcholného střetu studené války, v němž se Spojené státy americké a jejich spojenci snažili zabránit komunistickému severnímu Vietnamu, aby si podmanil Jižní Vietnam. Nezdařilo se, jihovietnamský Saigon nakonec roku 1975 padl, zrodila se jednotná Vietnamská socialistická republika.

Válka, která zuřila dlouhých téměř dvacet let, přinesla nezměrné utrpení nejen vojákům, ale i civilním obyvatelům; chemické zbraně zpustošily tamější životní prostředí, hospodářský růst se zastavil, infrastruktura byla na řadě míst zcela zničená. Hluboké šrámy konflikt zanechal i v americké společnosti a politice. A jedním ze symbolů hrůz, jimž tehdy musely čelit i děti, se stala teprve devítiletá dívenka, nahá, zraněná, vyděšená a plačící. 

Pilot si je spletl s nepřáteli

Krátce po poledni 8. června roku 1972 se na obloze nad vesnicí Trang Bang, asi čtyřicet kilometrů severozápadně od Saigonu, kterou okupovaly severovietnamské síly, objevily jihovietnamské letouny a ze svých palub svrhly napalmové bomby. Malá Kim se s rodinou ukrývala před výbuchy v místní buddhistické pagodě a poté se spolu s ostatními rozeběhla směrem do bezpečí, k jihovietnamským pozicím. Jeden z pilotů si však skupinku prchajících postav lidí spletl s nepřátelskými vojáky a zaútočil. Napalm v mžiku zabil dva její bratrance a další dva vesničany, ona přežila jen zázrakem. 

Dále čtěte

Objednejte si plakát Putinův zlý sen a ukažte všem, jak bude vypadat rozdělené Rusko

Chcete si doma pověsit opravdu vydařený plakát? Chcete mít něco, čím vyjádříte svůj názor? Tak právě pro vás je tu…

 „Viděla jsem klesající letadlo a pak čtyři padající bomby. Všude kolem mě byl oheň. Pak jsem spatřila plameny na svém těle, hlavně na levé ruce. Oblečení mi shořelo,“ vzpomínala Kim o mnoho let později. Rozběhla se směrem k hloučku jihovietnamských vojáků, fotografů a reportérů na silnici, tam, kde instinktivně cítila pomoc, zatímco se jí kapičky zrosolovatělého napalmu prodíraly kůží. 

Příliš horké

Mezi přítomnými novináři stál i jednadvacetiletý Nick Ut, reportér agentury AP. Když viděl, jak z kouřové clony nevybíhají příslušníci Vietkongu, ale popálené děti, začal fotografovat. „Brečel jsem, když jsem ji viděl běžet,“ popsal své pocity v rozhovoru pro televizi ABC7. „Proběhla kolem mě a viděl jsem, jak hrozně je popálená. Řekl jsem si: ‚Bože můj, už nechci dál fotit.‘ Křičela a opakovala: ‚Já umírám, umírám! Potřebuju nějakou vodu!‘ Tak jsem ji polil. Chtěl jsem jí nějak pomoct. Už jsem nefotil a chtěl ji jenom zachránit.“

„Když na napalm nalijete vodu, jsou popáleniny daleko hlubší. Byla to neskutečná bolest,“ vypověděla v dospělosti. Vzpomínala si, jak ze sebe dostávala slova: „Příliš horké, příliš horké…“ Pak omdlela. Zatímco ji před utrpením alespoň na chvíli chránila ztráta vědomí, Nick Ut ji rychle naložil do auta a odvezl do jedné ze saigonských nemocnic.

Lékaři dívence nedávali šance na přežití. Utrpěla popáleniny třetího stupně, napalm ji zasáhl zhruba polovinu těla. Kim strávila v nemocnici dlouhých čtrnáct měsíců a prošla sedmnácti chirurgickými zákroky včetně transplantace kůže. Nakonec však dokázala lékařům, že se zmýlili. Přežila, i když se mohla hýbat jen omezeně a bolest jí dělala nepříjemnou společnost každý den. Léčbu následků zranění dokončila až po padesáti letech, v roce 2022.

Kvůli nahotě snímek málem nevyšel

Snímek zachycující hrůzný okamžik, na nějž podle Utových slov „ani Kim, ani já nikdy nezapomeneme, protože nám oběma změnil celý život“, se však zprvu agentura AP zdráhala přijmout. Vadilo jí, že dívka je na něm nahá. Nakonec ji však vydala a fotografie obletěla, dojala a pohněvala svět. Svému autorovi vynesla zisk prestižní Pulitzerovy ceny a je dodnes považována za jednu z nejpůsobivějších protiválečných fotografií v dějinách, neboť neštěstí, které války přinášejí obyčejným lidem včetně dětí, popisuje tak, jak by slova jen těžko dokázala. 

Ani pak ale na Kim, jíž se začalo říkat Napalmová dívka, nečekal lehký život. Fotografii, která ji proslavila, podle svých slov nenáviděla, styděla se, že ji zachycuje nahou, ve chvíli největšího zoufalství, že ji zvenku i zevnitř odhaluje, připadala si nevzhledná. „Dlouho jsem si vůbec nevěřila, myslela jsem, že mě nikdo nikdy nebude chtít, že nebudu mít děti, prostě žádný normální život. Jen proto, že jsem tak ošklivá. Teď jsem ale silná. Ze všeho špatného si beru to dobré,“ svěřila se později médiím. 

Dále čtěte

Nadávali mu do supů. Autor fotografie hladovějícího dítěte nakonec spáchal sebevraždu

HISTORIE / Hladem soužená a vysílená holčička se krčí na zemi, za ní číhá sup. Jedna z nejpohnutějších fotografií všech…

Duševní trauma si v sobě nesla celá léta, často i kvůli neutuchajícím bolestem přemýšlela nad sebevraždou. Chtěla se stát lékařkou, ale komunisté v její zemi s ní měli jiné plány – přiměli ji opustit studia a udělali z ní hrdinku. Usmívala se před novináři, hrála ve filmech, stále dokola opakovala to, co chtěla propaganda hlásat, a tak se třeba z jihovietnamských letounů stala letadla americká. „Chtěla jsem z toho pryč. Popálili mě napalmem, stala jsem se obětí války, ale pak už ze mě byla oběť jiného druhu.“

Už nejsem oběť války

Štěstí na ni mrklo až v roce 1986, kdy během studií farmakologie na Kubě poznala svého budoucího manžela. Při návratu ze svatební cesty z Moskvy o šest let později požádali během mezipřistání v Kanadě o azyl. Dostali jej. Kim se tak konečně dočkala života ve svobodě. Ještě během 90. let naložila nadaci s názvem Kim Foundation International a jejím prostřednictvím se dodnes snaží pomáhat dětem, jež, stejně jako kdysi ji, zasáhly krutosti války. 

„Už nejsem oběť války,“ prohlásila před dvěma lety v rozhovoru s kanadskou stanicí CBC. „Přežila jsem. Mám pocit, že před padesáti lety jsem byla obětí války, ale teď, o padesát let později, jsem kamarádka, pomocnice, matka, babička a přeživší, která volá po míru.“ Přeje si, aby lidé raději žili s láskou, nadějí a také odpuštěním. „Pokud se všichni takto naučí žít, nebudeme vůbec potřebovat válku.“ Ona to dokázala.

Odpouštím vám

Když v listopadu roku 1996 položila slavnostně věnec k washingtonskému památníku veteránů z války ve Vietnamu, pronesla ve svém projevu: „Kdybych se mohla setkat s pilotem, který tu bombu shodil, řekla bych mu, že nemůžeme změnit minulost, ale měli bychom se snažit dělat vše pro přítomnost a budoucnost v zájmu míru.“ Po obřadu za ní přišel John Plummer, muž, který se tehdy před lety podílel na rozhodnutí vesnici vybombardovat. Se slzami v očích jí řekl, že ho to moc mrzí. A ona mu odpověděla: „Odpouštím vám, odpouštím vám.“