Zvýšená mediální pozornost, která je v tomto volebním období věnována Tomiu Okamurovi a jeho SPD, odhaluje obsahovou prázdnotu tohoto hnutí. Každé vystoupení poslanců Svobody a přímé demokracie totiž působí dojmem, že už jsme je viděli, navíc prezentované nápady nejde brát vážně. Okamura se však stále bije v prsa, jak jako jediný vlastenec v zemi nabízí řešení všech krizí, které současný svět potkaly.
Větší zastoupení poslanců SPD v diskuzních pořadech (převážně CNN Prima News) se zřejmě „vypočítává“ podle klíče – vláda má tři strany, opozice dvě. Pokud tedy přistoupíme na to, že za koalici SPOLU může hovořit například v Partii Terezie Tománkové vždy pouze jeden zástupce, vychází to.
Tím se logicky každou neděli dostane i na zástupce hnutí ANO a SPD. A právě v tom je velký problém. Okamurovi poslanci a ani on sám se od 2. června 2015, kdy hnutí vzniklo, nenaučili přispívat k rozumné debatě o důležitých problémech. Jediné, co zvládají velmi obstojně, je opakování tezí šéfa SPD a čtení připravených projevů na mimořádných schůzích poslanecké sněmovny.
V uplynulých měsících se veškeré snažení Tomia Okamury soustředilo na neustálou kritiku vlády, „ozdobenou“ osobními útoky na jednotlivé členy pětikoalice. Po několika výpadech proti Markétě Pekarové Adamové, která z pozice předsedkyně sněmovny trvala na tom, že zástupci SPD nemají v čele dolní komory parlamentu co dělat, je nyní terčem premiér.
Podle Okamury je pomalý a nic nedělá. Sám si toho prý všiml v době, kdy vedle něj seděl v poslanecké lavici, což je skutečně profesionální hodnotící měřítko. Okamura navíc Petru Fialovi vyčítá, že Česká republika pomáhá okupované zemi zvládat válku s Ruskem. Šéf SPD proto ministerského předsedu nazývá „ukrajinským premiérem“. Prý to psali v internetových diskuzích, tak se toho chytil.
Stejně tak Okamuru zaujal průzkum veřejného mínění, který podle šéfa SPD dokládá, že si většina Čechů přeje, abychom poprosili Vladimira Putina o levnější plyn. Alespoň tak si ho vyložil předseda opoziční strany a hned se nabídl, že by se vyjednávání ujal.
Nezapomněl připomenout, že maďarský premiér Viktor Orbán to také dokázal a teď se mají jeho spoluobčané dobře. To už je obehraná písnička SPD, které však už dnes věří pouze někteří Okamurovi příznivci. Maďaři se naopak po všech vládních zásazích dostali do situace, která není pro občany vůbec příznivá.
Okamura ovšem i tak musí držet se svým maďarským „kamarádem“. Právě ohánění se jeho jménem, stejně jako jmény dalších evropských politiků z extrémnějších stran, mu totiž dodává alespoň nějakou vážnost u zdejších voličů.
Jak rádi zástupci SPD uvádí, jedná se o půl milionu obyvatel, a na to je třeba brát zřetel. To je sice pravda, ale důležité je taky si uvědomit, že tento počet neroste. Do budoucna se navíc spíše zdá, že bude klesat. Voliči si totiž dříve či později uvědomí, že jediné, co SPD reálně nabízí, jsou velkoústá prohlášení, za nimiž nestojí žádné činy. Na ně totiž nebude mít Okamurův politický projekt nikdy dostatečnou parlamentní sílu.
Na rozdávání nevyžádaných rad Fialovu kabinetu však okamurovcům síly stačí. Problém je, že se většinou jedná o nesmysly, doprovázené snůškou lží. Ale pokud Okamura vyčetl z nějakého průzkumu, že si to národ přeje, nemůže jako vlastenec jednat jinak.