Porážka Andreje Babiše a nastolení alespoň nějaké „normálnosti“. To je logický a dlouhodobý cíl všech demokraticky orientovaných voličů v České republice. Z dlouholetého volání po spojování stran vznikly dvě koalice – pravicovější SPOLU a levicovější Pir/STAN. Zdá se však, že si řada lidí neuvědomuje, že tyto koalice nejen chtějí porazit hnutí ANO, ale logicky kandidují i proti sobě. Soupeří o to, kdo bude premiérem a kdo bude mít rozhodující slovo při sestavování vlády. Volební klání není žádná selanka a přátelské utkání pro dobrý pocit. Jde o hodně pro všechny zúčastněné. Volat po nějaké domnělé Národní frontě je nejen krátkozraké, ale také poněkud demokracii odporující uvažování.

Pokud je mi známo, volby jsou o tom, kdo je vyhraje. Ten, kdo je na prvním místě kandidátky (v tomto případě Petr Fiala, resp. Ivan Bartoš), je zároveň kandidátem na předsedu vlády. A ten může být jen jeden. Je předpokladem úspěšného politika, že chce zvítězit; pokud někdo vyhrát nechce, není důvod ho volit, protože v takovém případě nebude mít dost sil prosazovat zájmy voličů.

Dále čtěte

Vracíme Čechům noviny. Předplaťte si Týdeník FORUM

Jestli i vám od doby, kdy předseda vlády vzal Čechům dva klíčové deníky, institut papírových novin chybí, máte právě nyní…

Nejčastějším argumentem proti vzájemným „šarvátkám“ demokratických stran je dojem, že když se dva perou, třetí se směje. Nejde jen o to, že opravdu velká většina voličů hnutí ANO nikdy nepřejde k demokratickým stranám a naopak. Ještě zásadnější je to uvažování, že něco musí/nesmí být uděláno za nějakým účelem. Nechtěli jsme náhodou politiky, kteří budou věci dělat, protože jsou přesvědčeni o tom, že je to tak správné a nejlepší pro tuto zemi?

Asi nejnaivnějším sdělením bývá názor, že pokud se budou koalice před volbami dohadovat nebo na sebe „házet špínu“, není možné, aby spolu později usedly ve vládě. Zdá se, jako by lidé, kteří takovou věc tvrdí, nikdy nesledovali politiku. Ta je totiž o tom, že ke společnému stolu nakonec usednou i ti největší nepřátelé. Jenže Petr Fiala a Ivan Bartoš nejsou nepřátelé, jde prostě o normální konkurenty. Na tom není nic nezdravého, naopak.

Samozřejmě, že největším úkolem těchto voleb je porážka antidemokratických a antievropských sil. Jenže hned vzápětí bude nutné obnovit normální politické prostředí, víru občanů v právní stát a v instituce. Copak je něco takového možné, pokud by demokratičtí politici popřeli své názory a všechno podřídili jedinému cíli? Copak tu chceme „vládu jedné strany“, jen z opačného spektra? Nechceme. Všichni přece máme nějaké preference, inklinace či zájmy. A jedním z těch zájmů by měla být pluralita na politické scéně. Národních front už bylo dost.