Klára Dostálová FOTO: Evropská unie
FOTO: Evropská unie
Vláda nedávno schválila Národní plán obnovy – dokument, který popisuje, jak Česko hodlá utratit více než 200 miliard korun, které do země v souvislosti s covidovou pandemií přitečou z EU. Reakce jsou zatím rozpačité, protože Česko se k tvorbě i schvalování dokumentu nepostavilo moc zodpovědně. Vláda Andreje Babiše opět smíchala páté přes deváté.
Celková částka je z drtivé většiny složena z dotace od EU, menší část jde z půjčky od EU a zhruba 7 miliard korun představuje národní spolufinancování. Samotná vize plánů obnov vznikla loni v červnu na jednání Evropské rady, kde hlavy členských států schválily Evropský fond obnovy, jehož cílem je oživení unijní ekonomiky.
V Česku plán zjevně vznikal metodou stavby sněhuláka – různé instituce a orgány vznášely požadavky, které se na sebe nabalovaly, aby se z nich nakonec splácalo cosi, co sněhového muže alespoň trochu připomíná. Bohužel ale není patrné, co má být hlava, střed a základy. Jednoduše řečeno, plánu chybí alespoň elementární vize a myšlenka, která by naši cestu k obnově charakterizovala.
Česká verze Národního plánu obnovy má šest pilířů (prioritních oblastí), ve kterých se chce Česko za pomoci evropských peněz nastartovat. Jejich tituly zní na první přečtení chytlavě – Digitální transformace, Vzdělávání a trh práce či Instituce a regulace a podpora podnikání v reakci na covid-19. Jenže po otevření jednotlivých kapitol, kde jsou také uvedeny předpokládané částky, nastává zcela typické rozčarování.
Za prvé, některé kapitoly jsou popsány kusým až nijakým způsobem. Nejedná se v nich přitom o bagatelní alokace – kupříkladu pro položku „Modernizace služeb zaměstnanosti a rozvoj trhu práce“ je vyhrazeno přes 22 miliard korun, jejichž využití je vysvětleno jako „reformy mimo NPO“. Druhým problémem je, že domnělé prioritní oblasti jsou v mnoha případech nesystematicky rozstrkány po celém plánu. Typickým příkladem může být digitalizace, ale třeba také činnost státní správy.
Dopadlo to jako vždy
Ostatně, kvalitě institucí a veřejné správy – jedné z velkých bolístek, na kterou v Česku covidová krize opakovaně poukázala – plán věnuje naprosto minimální pozornost. Například agendě zvýšení efektivity výkonu veřejné správy plán určuje „astronomických“ 50 milionů korun, což je s ohledem na výkon českých institucí během covidu žalostně málo. O koordinaci, výkonu, natož pak efektivitě (či dokonce využití principu „evidence-informed“, jak uvádí dokument) nemohla být vůbec řeč. Plán nicméně vytváří dojem, že pro obnovu Česka a jeho přípravu na další turbulence je přednější investovat 8 miliard korun do zavedení statutu umělce a transformaci Státního fondu kinematografie do Fondu audiovize.
Poslední věta není útok na kumštýře a kulturu. Má jen ilustrovat, že se Česko vůbec nepoučilo z dosavadních trpkých zkušeností s přístupem k evropským fondům a veřejným penězům obecně. Nadále se k nim staví jako k pomyslnému ulovenému medvědovi, kterého chce nelogicky rozporcovat. Koncepčnost a pohled za nejbližší roh jsou Babišově vládě bytostně cizí, a to nejen v evropské politice. Bohužel to znamená další zmařenou šanci pro celou zemi. Protože kde není snaha o alespoň základní myšlenku, nemůžeme čekat ani smysluplné využití. Reakce jsou tedy očekávatelné – například Hospodářská komora a Svaz průmyslu plán po jeho schválení kritizovaly za to, že jím vláda řeší problémy, které buď zanedbala, či které by mohla ošetřit běžnými evropskými operačními programy.
Plán teď musí schválit Evropská komise, hlavní pomyslný donátor, a určitě to nebude jen rychlé odkývnutí. Proto se už nyní můžeme připravit na parafrázi známého povzdechu Viktora Černomyrdina „Mysleli jsme to dobře, dopadlo to jako vždy“ – v našem případě „Nemysleli jsme to nijak, dopadlo to zase špatně“.
