Ve čtvrtek se opět rozvolňovalo. Nedočkavci jásali nad točeným pivem, návštěvou svého oblíbeného obchodu, někteří se pustili do každoročního utrácení za vánoční dárky. Jak už jsme si zvykli, všechna opatření vznikají za pochodu a v podstatě bez rozmyslu. Styl, jakým se stát zachoval nyní, zhodnotíme za pár týdnů podle čísel o počtu nakažených, ale později také při pohledu na státní rozpočet.

Zákazy a jejich rušení fungují jaksi proti proudu. Místo toho, aby se takzvaný „lockdown“ nastavil natvrdo a ihned, jakmile se zhorší koronavirová situace, váhá se. V nadsázce se dá říct, že nejprve se zavřou obchody na levé straně ulice, potom musí přestat pracovat ti, co se narodili v úterý, a nakonec dostanou stopku ti modroocí. Nikdo zodpovědný totiž neví, co má dělat, a jedná se stylem pokus-omyl.

Na jedné straně stojí podnikatelé, kteří přicházejí o peníze, někteří dokonce museli zavřít provozovnu jednou provždy. Na straně druhé je potenciální riziko nakažení lidí, které virus nemusí potkat pouze v jeho lehké formě. Rozhodnout, na co brát zřetel, je rozhodně složité, ale od toho jsou vládní politici u moci. 

Není totiž vždy posvícení a peníze z rozpočtu také nelze projídat donekonečna. V tuto chvíli by se ovšem část státních peněz měla vrátit těm, kteří je do společné kasy povinně odevzdali. Třeba často zmiňovaní restauratéři by si rozhodně nějakou efektivní pomoc zasloužili. 

Pro někoho je ovšem pohodlnější prohlásit, že si „nakradli“ dost, tak co si stěžují. Nebo jako šéf Asociace samostatných odborů Bohumír Dufek říct, že polovina restaurací má zkrachovat. Není tomu tak. Restaurační zařízení mají totiž daleko větší význam, obzvlášť na menších městech a vesnicích. Jejich přidaná hodnota, o které Dufek mluví, totiž není v tom, jestli vaří podle nejmodernějších trendů nebo nalévají drahý koňak. Onou přidanou hodnotou je socializační prvek. Právě v hospodě, baru či restauraci totiž lidé společně komunikují a často se i zbavují stresu.

Bez potkávání se s jinými lidmi má dnes člověk jako ventil k vypuštění oné pověstné páry pouze telefon nebo sociální sítě. Potom není divu, že se člověk, který je dlouhodobě odkázán pouze na pracovní dobu a „domácí vězení“, začne rozčilovat a nechávat za sebou na internetu stopu, ukazující na jeho primitivnější „já“.

Je ovšem zjevné, že pro vládu je důležitější koupit si voliče. Už příští rok se opět bude bojovat o účast v poslanecké sněmovně a je třeba nenechat nic náhodě. Proto se místo investice do podnikatelské sféry raději pošlou peníze těm, kteří si u hlasovací urny moc dobře vzpomenou, od koho je dostali.

Je jasné, že si senioři zaslouží lepší penzi, ale to má řešit důchodová reforma, a ne „rouškovné“. Jak se ukázalo, těch pár tisíc, co jednorázově dorazilo důchodcům, stejně poslouží jako kapesné pro vnuky, popřípadě přídavek na dárky k blížícím se Vánocům. Když se k tomu připočte stále platné jízdné zdarma, nedá se hovořit o ničem jiném než o vyhazování peněz. 

Cíl je ovšem jasný: volby. Přes to nejede vlak a po nás potopa. Dokud se totiž budou teatrálně rozdělovat peníze, bude o čem psát v nedělním „Čau, lidi“ a PR Andreje Babiše de facto nemá problém. Potíž je v tom, že se dostáváme do tak neskutečného kontokorentu, že nás to jednou bude mrzet. 

Stejně jako to, že nerozvolňujeme postupně a s rozmyslem, ale všechno najednou. Ona salámová metoda by přitom měla fungovat při nastavování i rušení protiepidemických opatření. To však zatím nikdo „nahoře“ nepochopil, a sociální sítě tak mohou zaplavovat fotografie přeplněných prodejen Pepco, které se staly symbolem nesmyslnosti současných vládních nařízení. 

Teď už jen chybí, aby se začalo hovořit o třetí vlně epidemie, a můžeme se jen bát, jakou reakci to vyvolá ve Strakově akademii.