ESEJ / V okruhu Aliance pro zodpovědné občanství (ARC), kterou jsme představili v minulém čísle Kontextů, vzniká i řada podnětných filosofických a filosoficko-společenskovědných textů. V tomto čísle přinášíme esej anglického teologa a společenského kritika Ose Guinnesse, který v některých ohledech vystihuje pocit, z nějž ARC vzešla. Na nedávné londýnské konferenci Aliance na něj ostatně mnozí odkazovali.

Dnešní svět se rychle blíží k jednomu z rozhodujících okamžiků svých dějin. Západ po půltisíciletí bezprecedentní dominance ustupuje a stíny, jež vrhá, se dlouží. Západní civilizace v mnoha oblastech žije ze vzpomínek a známky slabosti, pošetilosti, dekadence i šílenství jsou až příliš zjevné. Urputnými ideologickými a kulturními spory, které vidíme na každém kroku, vrcholí příběh obrovitých a ničivých konfliktů několika posledních staletí, na jejichž počátku nezřídka stála čtveřice velikých západních kataklyzmat: renesance a reformace v patnáctém a šestnáctém století a pak osvícenství a Francouzská revoluce ve století osmnáctém. Západ očividně ztratil víru v sebe sama a s ní i někdejší sebevědomí: už neví, jak vyprávět svůj vlastní příběh.

Je úpadek Západu předzvěstí světových apokalyptických bouří? Blíží se nevyhnutelně vzestup autoritářství? Anebo lze v této chvíli rozeznat obrysy nového počátku a nového období míru, růstu a blahobytu pro celý svět? Slábnutí Západu jako nejmocnějšího aktéra globalizace v dějinách bude mít pro budoucnost lidstva nepochybně kolosální důsledky.

Do očí bije skutečnost, že Západ má sice po světě silné a nesmiřitelné protivníky, jeho nejrozhodnější a nejradikálnější nepřátele však nalezneme na Západě. Alespoň částečně se tak jeho ústup zdá být důsledkem války Západu proti sobě samému: podstatný díl toho, čeho jsme dnes na Západě svědky, oživuje duch vášnivě nepřátelský ke všemu, co historicky činí Západ Západem. Současné politické vyjádření války proti Západu je ovšem vcelku nedávného data, a proto představuje jen část problému. Pravé příčiny úpadku Západu jdou mnohem hlouběji a jsou starší. Dnes máme před očima zejména příčiny filosofické, etické, kulturní, hospodářské a technologické, bylo by však chybou přehlížet příčinu nejhlubší: chátrání samotných kořenů západní civilizace, oživující síly, jež Západ kdysi učinila, čím byl. Dochází k němu, poněvadž náboženská přesvědčení, kterým západní civilizace vděčila za svou životaschopnost a jednotu, se vyčerpala a začala být zpochybňována i otevřeně odmítána.

Západ dnes čelí kritickému okamžiku a kritické zkoušce. Musí buď dosáhnout čehosi na způsob skutečného a hlubokého obrození svých idejí a ideálů, nahradit je nějakými jinými, ale právě tak mocnými, anebo dál upadat, až nebude návratu, a zaujmout místo v exkluzivním klubu velikých civilizací minulosti.

Západ je na ústupu, ale tento esej není oslavnou pohřební řečí. S úpadkem bychom se neměli smířit, svá přesvědčení si musíme uchovat. Jsme přece lidé, bytosti svobodné, a nikoli ovládané neúprosným osudem. Obnova je stejně reálná jako úpadek, i když mnohem obtížnější, intelektuálně i politicky. Úpadek Západu nás nestaví před nevyhnutelnosti, nýbrž před volby. Dnešní situace nám může nabídnout vyhlídky na lepší svět budoucnosti, spíš než jen pohled na starý svět před zánikem.

Tento esej předkládá zhodnocení faktorů, které Západ utvořily, těch, které budou hrát v současné krizi klíčovou roli, i těch, které mohou vést k obrodě. Výzva, před níž Západ stojí, nespočívá výhradně v potřebě uvědomit si situaci: jde v ní o mnoho otázek nerozlučně spjatých s idejemi, ideály a přesvědčeními, které ho stvořily. Má-li soumrak Západu přejít v červánky nového dne, bude je nutné zodpovědět.

Svět je víc než jen Západ

Existují dva rozšířené přístupy, jejichž zastánci si žádné starosti o osud západní civilizace nepřipouštějí. Prvním je sebedůvěra těch, jejichž pohled je spíš globální než lokální: soudí, že v současnosti již probíhá nezvratný proces velikého přeuspořádání světa. Pohání jej poválečný postnacionalismus, který stvořil Evropskou unii, jeho působením vzniká liberální světový řád a podporuje ho i digitální revoluce. Všeobecný blahobyt už není chimérou. Tento světonázor lze označit za globalismus či univerzalismus. Přichází čas stát se občany světa, spíš než hlásit se ke konkrétnímu národu či civilizaci. Dnes bývá taková představa nejčastěji spojována s ideou „velkého resetu“ hlásanou Klausem Schwabem, zakladatelem Světového ekonomického fóra v Davosu, a s jeho výzvou k přenastavení globálních záležitostí po pandemii covidu-19,[1] už v minulosti ji ovšem vyslovili členové Římského klubu [2] a podporují ji i globální hráči jako George Soros a Bill Gates. Podstatu tohoto globálního světonázoru zachycuje John Lennon v písni Imagine: „Představ si, že nejsou žádné státy, půjde to lehce, už není proč zabíjet nebo zač umírat, a ani žádné náboženství.“

Zda je Západ v úpadku, anebo se obrozuje, na tom podle zastánců globalismu nesejde. Podobné starosti jen odvádějí pozornost a brání lidem uvědomit si historický pokrok lidstva a nadcházející báječný nový věk. Globalisté, univerzalisté, postnacionalisté, supranacionalisté a pokrokáři všeho druhu nepochybují, že lidstvo se rychle rozvíjí a blahobyt pro všechny máme na dosah ruky. Vzhlížejí ke světové vládě a správě všech věcí, o níž H. G. Wells mluvil jako o „globální republice“, „globálním společenství“ a „světovém direktoriu“. [3] Pokrok je podle nich nepopiratelný, byť uznávají, že dosud nikoli univerzální.

Lidé tohoto optimistického přesvědčení dnes zpravidla bývají sekularisté a materialisté a pohání je dvojí motivace, negativní a pozitivní. V negativním smyslu je řeč o „permakrizi“ a navzájem souvisejících „polykrizích“, jako je jaderná válka, populační exploze, pandemie, změna klimatu a hrozba vyhubení člověka umělou inteligencí. Z těchto krizí vyvstává strašidlo, které jejich apokalyptickým návrhům formulovaným stylem „jinak bude hůř“ dodává naléhavost. Pozitivně vzato je „pokrok“ utvrzuje v přesvědčení, že cíle, které si vytyčili, jsou dosažitelné. S radikály, kteří dnes válčí proti Západu, souhlasit nemusí, ale není to pro ně důležité. Z jejich celosvětového hlediska globální trendy ve vědě, technologii, ekonomice, lékařství a inkluzivní politice pozvedávají lidstvo z bažiny chudoby, zaostalosti a pověry. Lidé po celém světě dnes žijí déle, bývají zdravější a stále víc věcí si mohou zařídit podle svého. Globální trendy vedou k dalšímu zlepšování s výhledem na globální blahobyt, takže na stavu Západu nezáleží.

Jak dále uvidíme, tento nekritický globalismus a univerzalismus se rychle stává novou a zdokonalenou formou imperialismu a ohrožením svobody a budoucnosti člověka. Hrozba se přitom blíží ze dvou stran: od sílící čínské autokracie a od centralizovaného intervencionismu stoupenců globálního „resetu“ na Západě.

Báječní noví globalisté zapomínají, že téměř všechna vylepšení, po nichž volají, mají svůj původ na Západě. Pokrok, který zdůrazňují, postupuje jen v materialistických směrech a ani zdaleka není, globálně vzato, stabilní. Stejně jako při budování jakéhokoli jiného impéria platí, že tvrdošíjné zaměření na globální na úkor lokálního v sobě nese semena autoritářství. Je otázka, jak globalizační trendy v budoucnosti uspějí, pokud víra, duch, etika, humánnost a kultura, které globalisty přivedly ke starostem o blahobyt světa, ztratí relevanci. Vzestup víře nepřátelských světonázorů (sekularismu na Západě a komunismu v Číně), nebude-li zvrácen, rozhodujícím způsobem ovlivní, jaké kultury ve světě převládnou.

Komunismus a fašismus bývají často považovány za opačné extrémy, jeden levicový a druhý pravicový. Ve skutečnosti jsou si v mnohém podobné: oba mají kořeny ve Francouzské revoluci, přísahají na státní moc a nezvratně směřují k totalitárnímu imperialismu. Neliší se ani tak postavením v politickém spektru, jako spíš jednotícím principem svého totalitarismu – pro komunisty je jím třída a pro fašisty národ. Je však důležité vidět, že zatímco komunismus je v některých ohledech křesťanskou herezí, fašismus představuje přímé a výslovné odmítnutí židovské a křesťanské víry, jež učinila Západ Západem. Znamená návrat k předkřesťanskému a pohanskému pojetí života a moci. Němečtí nacionální socialisté jsou varováním před tím, k čemu může dojít, pokud triumfy vzdělání, vědy, technologie a hospodářství zastíní morálku a vstoupí do služeb ideologií a politických stran usilujících jen o vlastní moc.

Z globálních diskusí o svrchovanosti se nesmí vytratit osobní svoboda a odpovědnost občana, která je podstatou samosprávy, místní vlády a každé skutečné demokracie. Kam však dnes svrchovanost umístit a jak ji ukotvit? Může být ještě jejím základem jednotlivec, rodina a místní společenství, jak implicitně plyne z takových konceptů, jako je „subsidiarita“? Anebo už dnes klasická představa domus, urbs et orbis (domácnost, město a svět) padla za oběť globální „expertokracii“? Snaží se globalisté nějak pochopit osobní svobodu, občanství a samosprávu – natož aby přijali filosofický základ, který by jim umožnil v cosi takového věřit a spravovat to? Co zaručí, že trend k všejednotící byrokratické centralizaci postupně nepovede od měkkého despotismu k tvrdému totalitarismu, dokonce i na Západě? A v jakém stavu se nacházejí klíčové protiváhy nepřiměřeného státního zasahování, jako je rodina, církev či synagoga a škola? Mohou tyto a další instituce občanské společnosti doufat, že přežijí bez víry, která by je inspirovala a jasně vymezovala, kam už státní přikazování zajít nemůže?

Opravdu se Západ probouzí?

Druhým běžným postojem ignorujícím jakékoli starosti o stav Západu je pochybnost, zda něco takového jako krize Západu vůbec existuje. Zastánci tohoto přesvědčení zdůrazňují například jednotu, s níž Západ zareagoval na Putinovu invazi na Ukrajinu. Šok z vnějšího útoku je však jedna věc a věrnost hluboké a inspirující vizi, která Západ jako civilizaci svého času oživovala, věc docela jiná.

Ve smyslu základních civilizačních otázek a přesvědčení nutných k dlouhodobějšímu odporu navíc není odpověď Západu prozatím ani dost silná, ani dost jednotná. Zdaleka nejsme svědky renesance, jakou Západ potřebuje. Situa­ce navíc vykazuje obrovskou ironii: diktátor, který napadl sousední zemi, prohlašuje, že ho motivuje historické povědomí a víra. Své činy ospravedlňuje apelem na ponížení, jehož se mu ze strany Západu dostalo, a ozvěnou dávných náboženských přesvědčení o „svaté Rusi“ a „třetím Římě“. Volá tak po národním „obětavém hrdinství“ a obnovuje panslavistickou představu Slovanstva jako „spasitele lidstva“ bránícího „duchovní civilizaci“ před „dekadencí“, „dvojím metrem“ a „pokrytectvím“ Západu. To se ví, Putinova verze učení o „třetím Římě“ [4] je překroucená, zmanipulovaná a vypočítavá, jako krytí brutální invaze však dochází přijetí, zatímco Západ na ni odpovídá jazykem bezmála výhradně sekulárním.

Mezi východní a západní Evropou panuje takový kontrast, až by se chtělo prohlásit, že Východ je Západem a Západ ne-Západem. Znamená to, že velká část východní Evropy, která poznala, jaké to je žít v komunismu, dnes dává přednost tradičním náboženským hodnotám a způsobům života, které Západ v minulosti vyznával, zatímco většina západní Evropy věří, že je už překonala. V západních zemích je navíc rozdíl mezi hodnotami elit a běžných lidí. Není pochyb, že zamyšlení a sebezpytování musí na Západě zajít mnohem hlouběji, než kam sahá jeho nově roztrubovaná jednota.

Co je to vlastně „Západ“? O Rusku se říká, že je evropské, nikoli však západní, kdežto Japonsko je západní, nikoli však evropské. Izrael je zase blízkovýchodní, ale přitom dočista západní. Plyne snad odtud, že Západ je prostě jen parlamentní vláda, právní řád, respekt k soukromému vlastnictví, tržní ekonomika a stabilní podnikatelské prostředí? Znamená Západ nejlepší západní umění a literaturu? Či snad něco víc? Nejde v něm i o ideje a ideály, jako je lidská důstojnost, lidská práva, svoboda, spravedlnost, pravda a otevřená diskuse, anebo byly tyto ideály natolik zrazeny, že už si je nikdo ani nedovolí jmenovat? A co svoboda vyznání a svědomí? Svoboda slova a shromažďování? Co židovská a křesťanská víra v základech Západu?

Jak se Západu daří takové ideály ukotvovat, uplatňovat je v běžném životě a předávat dalším generacím? Potřebují ještě nějaké kořeny a živiny, anebo docela postačí hlásit se k nim a nechat je viset ve vzduchu? Stal se Západ „civilizací řezaných květin“? Mají západní ideály pevný základ v idejích, které dnešní lidé na Západě vyznávají, a mají obyvatelé Západu vůbec představu, jak Západ vznikl? Některé z nejpronikavějších rozborů slabosti Západu předkládají dnes jeho nepřátelé jako Putin nebo Si Ťin-pching. Úpadek Západu posiluje jejich útoky proti němu ve víře, že nadchází čas Ruska a Číny.

Krátce řečeno, problémem Západu je Západ.

Co znamená „civilizace“?

„Civilizace“, hojně debatovaný termín, se stala terčem hněvivého rozhořčení těch, kdo si Západ berou na mušku. „Kultura“ je zkrátka sdílený způsob života – není však „civilizace“ něco víc než jen mocná kultura poklepávající sama sebe uznale po rameni? Neužívám tohoto výrazu jako komplimentu, nýbrž v jeho přímočarém významu kultury a způsobu života, který začne být charakteristický svou znamenitostí v některých ohledech, svým rozšířením po světě a svým trváním v čase. Jednoduše řečeno, civilizace je společnost a způsob života vystupující dostatečně vysoko, rozšířený dostatečně daleko a trvající dostatečně dlouho na to, aby takové označení mělo smysl. Západ bývá označován za nejmocnější civilizaci dějin s ohledem nikoli na kdovíjaké své mravní výdobytky, nýbrž na svou globální působnost. Dnes se ovšem nalézá na křižovatce. Příčiny jeho ústupu jsou vnitřní, a má-li se obnovit, musí znovu prozkoumat své dějiny, identitu, ideály, úspěchy i nezdary.

Příliš mnoho lidí na Západě sice nevykazuje žádný sklon k podobnému zkoumání, jen blázen či slepec však může přehlížet skutečnost, že stojíme nad propastí. Jaká vize života nás má inspirovat, jaké dominantní historické vyprávění nás má formovat a z jaké zásadní důvěry má vyvstávat naše sebevědomí – přičemž tím „my“ jsou myšleny jak národy a civilizace, tak i jednotlivci? Bez všeobecné, konstruktivní představy o životě nemůže vládnout žádná jednota, jen rozpad. Bez všezahrnujícího, dominantního vyprávění nemůže vzniknout žádný prorocký výklad, jen spory a zmatení. Bez pevného základu důvěry nebudou uzavírána žádná činorodá partnerství a nebude žádná spolupráce, jen podezírání a závist. A bez hluboké víry, racionální a zodpovědné, nezbude nic než přešlapování na místě a civilizační úpadek.

Vzestup moderního Západu

V očích starověkých kultur byla Evropa místem, kde lišky dávají dobrou noc – jak se mohlo stát, že ovládla svět (včetně velikých civilizací, které ji předcházely)? Vděčila snad za náhlý vzestup svým armádám, politickému uspořádání, hospodářství a právnímu řádu? Kdepak: tím, co pohánělo její politický, kulturní, vědecký a technologický rozvoj, který časem umožnil její úžasný globální vzestup, bylo její náboženství. Přesněji řečeno, západní náboženství – křesťanství sice není evropského původu, ale stalo se státním náboženstvím Říma. V průběhu několika staletí dalo konverzí barbarských království vyvstat čemusi, co se označovalo pojmem Christianitas, a křesťanskou víru postupně přijala celá Evropa. Přes všechno úsilí nezdolných křesťanských objevitelů, námořníků, obchodníků a misionářů však křesťanská Evropa do šestnáctého století svět neovládala. Až poté přišel revoluční výbuch křesťanské víry, jemuž říkáme protestantská reformace, a teprve reformační ideje podpořené vynálezem knihtisku a lepší dostupností Bible „stvořily“ moderní svět.

Před vzestupem Evropy se největší civilizace rozkládaly v Asii, na Blízkém východě a ve Středomoří. Evropě scházela přirozená fyzická nebo rasová jednota – byla to všehovšudy rozlehlá domovina rozmanitých a nepokojně putujících kmenů a barbarů. Právě barbaři stáli u kolébky Evropy, na to nelze zapomínat. Po obrácení barbarských králů v Evropě bezpochyby narůstal pocit jednoty, který rozhodujícím způsobem zesílil za vlády Karla Velikého v osmém století a zkonsolidoval se tváří v tvář islámským nájezdníkům. Klíčový formativní vliv měly i reformy velikých mnišských hnutí. Zrození slavných univerzit, nádhera katedrál 12. století či hloubka středověké filosofie a povznášející nádhera posvátné hudby, to vše naznačovalo, čeho Evropa dosahuje, ale k žádnému ovládnutí světa Evropou nedocházelo.

Během posledních pěti staletí se však Západ stal největší a nejmocnější civilizací v dějinách, a to nejen svým globálním rozsahem a dosahem, ale i nezpochybnitelnými zásluhami o skutečný společenský pokrok. Částečně šlo o výsledek mimořádné intelektuální a umělecké zdatnosti Evropanů, z převážné části však Evropa za celosvětový vliv vděčila svým „velkým exportům“ – zemědělské a průmyslové revoluci a rozvoji jejich uplatnění ve vědě, technologii a tržním hospodářství. Spojené působení těchto inovací vytrhlo svět z dosavadní otročiny, proměnilo celé společnosti a zlepšilo život miliard lidí. Tyto inovace nejsou myslitelné bez západní křesťanské víry, která poskytla nutné předpoklady jejich rozvoje.

Úpadek Západu

O dvou faktech dnes není pochyb. Zaprvé, Západ po poslední půltisíciletí ovládal svět. Zadruhé, od poloviny devatenáctého století zaznívá sílící chór hlasů signalizující úpadek Západu a konec jeho globální dominance. Byla-li velikost Západu bezprecedentní, totéž platí i o rychlosti jeho úpadku: nikdy se například jediná generace nestala svědkem pádu tolika obrovitých říší, kolik se jich ve dvacátém století zhroutilo po dvou světových válkách v Evropě.

Za symbolické vyvrcholení evropské fáze západní civilizace by se dala prohlásit oslava diamantového jubilea královny Viktorie 22. června 1897: onoho letního dne prošlo Londýnem skvostné imperiální procesí sedmnácti kočárů ztělesňujících slávu a moc Británie a Evropy. Čtvrtina zeměkoule byla pod vládou královny-císařovny a světová moře ovládalo britské námořnictvo. Jen čtyři roky poté však královna zemřela, o pár let později podlehl atentátu arcivévoda Ferdinand, který patřil k účastníkům slavnostní hostiny, a vypuklo první z kataklysmat dvacátého století. Velikost skončeného století, jemuž se holdovalo jako nejhorečnatějšímu, nejpodnikavějšímu a nejpokrokovějšímu věku historie, byla minulostí.

A hrůzy první světové války se staly pouhou předzvěstí hurikánů dějin dvacátého století. „Velikou válku“ brzy zastínila řada nových ukrutností, které navždy otřásly samolibou vírou evropské civilizace v sebe samu – jak v jejím křesťanském rozměru, hrůzyplným zneuctěním lidského života, důstojnosti a etiky, tak i v rozměru osvícenském, zjevným popřením lidského pokroku. „Nevinnost“ západní civilizace byla navždy ztracena.

Díky Západu vkročilo lidstvo neodvolatelně do světa po Osvětimi a po Hirošimě. Naše dvojí schopnost konat zlo a ničit je nyní nezpochybnitelně prokázána – může být Evropa ještě někdy označena za civilizovanou, když má ve své minulosti tak zhoubné a kruté doktríny jako fašismus a komunismus? Morálka Západu velmi upadla, pokud se úplně nerozpadla, a v očích mnoha už si Západ dál vedoucí úlohu v mravním smyslu nárokovat nemůže. V devatenáctém století lidé Západu jeho blahobyt, moc a pokrok záviděli a západní civilizaci – přinejmenším pokud k ní sami patřili – považovali za relativně ctnostnou, zatímco koncem století dvacátého se už na ni začalo pohlížet jako na nenapravitelně zkaženou.

Vyhlašování civilizačního úpadku a neskrývané útoky se dnes týkají i Spojených států. Svého času bývala Amerika – alespoň Američany samotnými – pokládána za zemi nepodléhající zákonitostem ovlivňujícím ostatní západní státy. Její moderní totožnost utvářela reakce na roli vůdce svobodného světa, jež Spojeným státům připadla v boji nejprve proti evropským impé­riím v první světové válce, poté proti nebezpečné evropské diktatuře ve druhé světové válce, a nakonec proti neméně nebezpečné evropské diktatuře ve válce studené.

Dnes jsou Americe připisovány všechny temné hříchy a rysy imperialismu samotného, a to i mnoha Američany. Války ve Vietnamu a v Iráku a ukrutnosti, jichž se v nich Američané dopustili, se staly americkým protějškem „Veliké války“ v Evropě. Věk nevinnosti, přesvědčení o vlastní spravedlnosti a pojímání sebe sama jako soli země a města na hoře, nadobro skončil. Dnes je minulost Spojených států kompletně zrevidována a velká část americké inteligence se připojila ke kulturním marxistům vykládajícím dějiny své země v temných barvách radikálně levicových identitárních kritik. Současné Spojené státy trpí nejhlubším vnitřním rozdělením od dob občanské války, jehož počátkem bylo nekritické přejímání radikálních idejí z Evropy. Zdá se, že dnešní Amerika onemocněla touž chorobou jako zbytek Západu, a pokud se něčím liší, pak tím, že její úpadek probíhá ještě rychleji, příklady dekadence a šílenství jsou ještě bizarnější a jejich dopady ještě katastrofálnější.

Je-li současná krize Ameriky součástí všeobecné krize Západu, americká provinčnost je dnes nanejvýš nežádoucí. Právě tak není čas prozpěvovat mantry o americké výjimečnosti. Civilizační bod zlomu, v němž se nalézáme, je výzvou Američanům nejen jako občanům vedoucí společnosti Západu, ale také – v případě amerických židů a křesťanů – jako dědicům náboženských přesvědčení, jež učinila Západ Západem. Dnešní krizi Ameriky neporozumíme a cestu z ní nenajdeme, neuznáme-li její příčinnou souvislost s širší krizí Západu.

Civilizační bod zlomu

Současný Západ čelí kritickému okamžiku a kritické zkoušce. Bod zlomu je rozhodující přechodovou fází v životě každé civilizace, jež ztratí zásadní sepětí s dynamikou, která ji původně inspirovala. V takovém okamžiku má na výběr jednu ze tří cest: buď dojde k obnově původní dynamiky, nebo původní dynamiku nahradí nějaká jiná, anebo civilizaci čeká úpadek. Obecně vzato je otázkou, před níž civilizace v bodě zlomu stojí, její vize nejzazší reality: žije v sepětí s idejemi, ideály a inspiracemi, které ji stvořily a které potřebuje ke svému dalšímu rozkvětu – anebo jsou tyto kořeny přervány a v nepřítomnosti vhodné náhrady civilizace chátrá a umírá?

Civilizační body zlomu bývají prchavé a vývoj se může ubírat různými cestami, takže s sebou přinášejí napětí, zmatení a nezřídka také konflikty, války a revoluce. V dějinách každé civilizace představují kritická období, v současném globalizovaném světě však jejich význam exponenciálně roste. Výsledek přítomného okamžiku a zkoušky bude tudíž závažný nejen pro Západ, ale i pro lidstvo jako celek a pro budoucí generace.

„Zrušený“ faktor

Není pochyb, že křesťanská víra byla po celé dějiny Západu pro většinu jeho obyvatel nejzazším závazkem a klíčem k nejzazší realitě světa. Vznik Západu umožnilo přesvědčení o nejvyšší přítomnosti jediného pravého a transcendentního Boha a víra v Něj.

Historici jako Lord Acton nebo Christopher Dawson argumentují, že náboženská víra je klíčem k dějinám. Dawson vysvětluje: „Každá živoucí kultura se vyznačuje jistou duchovní dynamikou, která jí poskytuje energii potřebnou k dlouhodobému společenskému úsilí, jemuž říkáme civilizace.“ [5] Je-li tudíž krize Západu částečně krizí duchovní, řešení musí zahrnovat i duchovní rozměr. Řečeno důrazněji, rostoucí množství lidí si začíná uvědomovat, že západní krize je v podstatě krizí duchovní. Už Edmund Burke soudil, že „základem občanské společnosti je náboženství“. [6] Otázkou je, zda se víra židů a křesťanů ukáže být dostatečně silnou na to, aby v našem civilizačním bodě zlomu poskytla konstruktivní řešení.

Každá historie Západu, která nebude věnovat pozornost významu náboženství, zůstane kusá. Náboženství sehrálo zásadní roli v procesu vzestupu Západu, sehrává ji i v jeho zjevném úpadku a musí ji sehrát také v každé jeho případné obnově: žádná alternativa neexistuje. V dnešním sekularizovaném klimatu je klíčová role náboženství na Západě často přehlížena, a pokud se jí věnuje pozornost, obvykle se jí pohrdá anebo je „zrušena“. Například Evropská unie je proslulá tím, jak málo si uvědomuje, za co všechno svým křesťanským kořenům vděčí. Pokud se o náboženství ve vybrané intelektuální společnosti vůbec mluví, zpravidla bývá řeč jen o jeho skandálech, slabosti, postupném mizení a podílu na politických konfliktech a terorismu.

Jak uvidíme, důvody tohoto přehlížení hrají roli v obecném konfliktu, který dnes na Západě probíhá. Jedno je však jasné: krizi Západu nelze správně porozumět, nevezmou-li kritici náležitě v úvahu místo víry, ze dvou prostých důvodů. Zaprvé, víra je rozhodujícím faktorem, protože v ní jde o to, co lidé považují za nejzazší realitu a jak jsou sami této realitě vposledku zavázáni. A zadruhé, nakolik se ukáže, že krize Západu je důsledkem západní krize víry, bude hrát otázka víry v jakémkoli jejím řešení zásadní roli. Jakkoli těžké je uplatňovat v úvahách o domácí a zahraniční politice náboženská a etická přesvědčení, seriózní politika se bez alespoň základního porozumění náboženství a duchovnímu hladu neobejde. A brát tyto otázky vážně, to vzhledem k závažnosti globálních výzev, před nimiž dnešní lidstvo stojí, znamená totéž, co postavit se čelem otázce nejzazší reality. Cokoli menšího se nakonec ukáže být triviálním a nedostatečným.

Politika nabízí ještě další důvod, proč víru nelze ve veřejné debatě cenzurovat a „rušit“. Kultura předpokládá kult a politický řád je komentářem k tomu, jak kultura chápe přirozenost člověka a co pokládá za lidsky možné. „Čím je vláda samotná,“ táže se James Madison, „ne-li největším ze všech obrazů lidské přirozenosti?“ [7] Despotismus a autokracie jdou ruku v ruce s nízkým míněním o hodnotě člověka a nízké mínění činí autoritářství nevyhnutelným. Naopak – řečeno pozitivně – svoboda člověka předpokládá a předepisuje vysoké mínění o důstojnosti a hodnotě člověka, a tedy silné pojetí víry, které svobodu potvrzuje, a silnou úctu k institucím, jako je rodina, škola a církev nebo synagoga, které kultivují víru, bez níž svoboda není možná ani trvalá. A konečně, i filosofie musí v debatě hrát svou roli a brát víru vážně. Otázka, o čem lidé věří, že je to nejzazší realitou, je pro filosofii zásadní, a proto filosofie musí působit spolu s vírou, má-li západní civilizační bod zlomu vyústit k dobrému.

V seriózních diskusích však dnes bývá víra většinou „zrušena“, a to nejen sekulárními mysliteli, ale dokonce i mnoha věřícími, byť tak činí spíš mimoděk. Sekularisté předkládají redukcionistický výklad víry, který popírá transcendentno a víru považuje za pouhou ozdobu společenské nadstavby, nikoli za základ samotné existence společnosti. Mnozí křesťané dnes o víře na veřejnosti nemluví jako o čemsi skutečném, nýbrž činí tak ryze humanistickým nebo sekulárním jazykem a na podporu svých argumentů volají psychologii a sociologii. Neměli by si však dělat iluze: psychologická a sociologická mašinérie analyzující náboženství – se všemi vytříbenými teoriemi a statistikami, od Augusta Comta přes Sigmunda Freuda a Maxe Webera až po intelektuální titány současnosti – je sice nutná a závažná, ale poskytuje jen hodnocení lidské a sekulární stránky náboženství, nikoli jeho podstaty.

Tyto akademické obory vypouštějí nejzazší a nadpřirozenou realitu, o níž víra tvrdí, že je jejím předmětem. Jsou-li tvrzení víry pravdivá, jak soudí věřící, je víra nejzazším závazkem pravdivě vypovídajícím o nejzazší realitě. Tato nejzazší realita musí ovšem pro věřícího zůstat nejvyšším faktorem myšlení a veškerého usilování: odhlížet od ní nelze. Pro mnohé sice může být nepochopitelná a mluvit o ní může být v některých kruzích nezdvořilé či chybné, ale stojí-li v jakémkoli smyslu za vzestupem Západu víra, musí být – podobně jako její nepřítomnost – i faktorem jeho úpadku a případné obrody. Proto je dnes pro Západ klíčovou otázkou.

Nikdo by neměl zapomínat, že síla i slabost civilizace je vždy nejprve otázkou vnitřní, a teprve poté se projeví navenek: nejprve je záležitostí duchovní, mravní a kulturní, a až potom i hospodářskou a vojenskou.

Ruský despotismus a čínský totalitarismus se staly ohrožením jen proto, že se Evropa, Amerika i Západ jako celek nedokázaly vypořádat se svými vlastními civilizačními problémy. Americká svoboda v řádu byla například svého času odpovědí na historické extrémy anarchie, která je svobodou bez řádu, a autoritářství, které je řádem bez svobody. Dnešní Americe však jako by stačilo potácet se mezi poloviční anarchií a polovičním autoritářstvím.

Současný Západ víře, která ho stvořila, převážně odporuje a inteligence v jeho klíčové společnosti, Americe, čím dál častěji odporuje víře i revoluci, které stvořily tuto společnost. To se jen stěží může obejít bez následků. Pro toho, kdo má oči, je dnešní civilizační bod zlomu důraznou připomínkou dějin: ignorujme ji a úpadek začne být nezvratný.

Závěr

Mluvím-li o obrodě Západu a křesťansko-židovského příspěvku k západní civilizaci, v žádném případě nehlásám postliberální návrat k nějaké obnovené Christianitas ani restauraci římskokatolického integralismu, natož nějaké zrenovované pravoslavné učení o třetím Římě. Osobně jsem proti konzervativním koalicím, které snadno sklouzávají k autoritářství. Putinova falešná obhajoba „křesťanských hodnot“ výmluvně ukazuje klamnost představy, podle níž je nepřítel mého nepřítele mým přítelem. Lákání autokratů napravo i nalevo je třeba odmítnout. Rozhodně dávám přednost liberální vizi svobody v řádu, která zdůrazňuje svobodu svědomí a pluralistické „občanské náměstí“, v protikladu k „posvátnému náměstí“ (existuje-li ustavená církev) a „pustému náměstí“ (tam, kde proběhlo úplné oddělení víry a veřejného života), jak o tom mluvím v knize Globální náměstí. [8]

Civilizačnímu bodu zlomu sice nikdy neporozumíme bez přesné představy o minulosti a přítomnosti, ale především v něm jde o budoucnost. Je zapotřebí ujasnit si nejprve počáteční principy, a teprve poté se zabývat řešením problémů. Globální transformace je v dnešní době zásadním posláním – jak o ni však usilovat a jak ji správně uspořádat? Globalisté a stoupenci globálního resetu se už od počátku mýlí v tom, že začínají problémy, a nikoli principy. Věnují pozornost velikým globálním problémům, jako jsou válka, přelidnění, pandemie či klimatická katastrofa, a nevyhnutelně dospívají k velkolepým globálním řešením, velkolepým globálním organizacím, které je mají uskutečnit, a vposledku ke globálnímu vládnutí.

Ať už k tomu globalisty motivuje cokoli, neúprosně postupují směrem k obnovenému imperialismu prakticky nerozeznatelnému od vlády faraona, Caesara, císaře Svaté říše, anebo Führera. Výsledkem globalistického úsilí je nevyhnutelné ořezávání svobody člověka a dušení skutečné rozmanitosti lidstva. Nebude-li globalismus pečlivěji promýšlen, pohrdání národy a honba za globálním na úkor národního a lokálního vydatně posílí autoritářské trendy, už dnes v našem světě velmi patrné.

Není pochyb, že pro stoupence globálního resetu je heslem dne kontrola. Jejich logika je jasná a chmurná: chaos a konflikty musí být zastaveny a svět je třeba přivést k poslušnosti, jinak všichni špatně skončíme. Stručně řečeno, musí být nastolena univerzální kontrola, jinak zavládne univerzální chaos. Cenou za přežití člověka se tak stává totální ovládnutí. Vzhledem k závažnosti současných „polykrizí“ se žádný krajní scénář nedá automaticky vyloučit: jde-li o spásu světa, cíl ospravedlní jakékoli prostředky. Bez ohledu na idealismus či utopismus, jejž snad tito lidé dosud vyznávají, vystupuje v praxi na povrch jejich vůle k moci a touha ovládat. Není času nazbyt, říkají: ti, kdo si uvědomují vážnost situace, musí neprodleně jednat.

Západ by se měl opřít o své základní principy a nezapomínat při tom na význam víry: z těchto přesvědčení musí vycházet řešení národních i globálních problémů. Svobodu nejlépe ochráníme, začneme-li nikoli problémy, nýbrž principy. Od nich bude třeba postoupit nejprve k politickému uspořádání, které by tyto ideály uskutečnilo a naplnilo, a až poté přejít k úkolu nalézt praktická řešení globálních problémů.

Tento esej je určen především občanům Západu, zvlášť těm, kteří si uvědomují význam víry pro společnost – i když ji třeba sami nesdílejí. Dnešní uvažování bývá často krátkozraké a uvědomělý aktivismus mnohých prozrazuje nedostatečné pochopení širšího bitevního pole. Málokdo také rozvažuje nad tím, jak by mohl vypadat mír, vybojujeme-li v dnešních bitvách vítězství. Je na čase vážně se zamyslet nad krizí Západu a vést debatu nad možnými cestami, kudy by se svět mohl vydat vpřed. 

Redakce děkuje Osu Guinnessovi za laskavé svolení uveřejnit zkrácenou verzi eseje; plné znění je k dispozici na https://www.arcforum.com/research-papers/our-civilisational-moment.

Připravil a přeložil Tomáš Suchomel

---

[1] „The Fourth Industrial Revolution, by Klaus Schwab,“ World Economic Forum, htps://www.weforum.org/about/the-fourth-industrial-revolution-by-klaus-schwab

[2] Club of Rome, „About us“, htps://www.clubofrome.org/about-us/

[3] Earle, Edward Mead, „H. G. Wells, British Patriot in Search of a World State,“ World Politics 2, č. 2 (leden 1950).

[4] Projev patriarchy Kirilla z 3. listopadu 2009.

[5] Dawson, Christopher, Progress and Religion: An Historical Inquiry (New York: Doubleday, 1960). 

[6] Burke, Edmund, Úvahy o revoluci ve Francii (CDK, 1997).

[7] Madison, James, List federalistů č. 51, 1788.

[8] Guinness, Os, The Global Public Square: Religious Freedom and the Making of a World Safe for Diversity (Londýn: IVP, 2013).