Ano, došlo ke kritickým okamžikům, kdy jsme museli poslat do boje i kuchaře, lazebníky a zásobovače, ale bylo to z dobrého důvodu a se zkušeným velením. Jsou případy, kdy je nutné hájit pozici za každou cenu, ale to proto, aby nebyli ohrožení druzí. Držet ale poslední dům v beznadějně obsazené vesnici jen proto, aby velitelé nebyli potrestáni za její ztrátu, to nedává smysl, píše ukrajinský důstojník.
Vzácně otevřené vyjádření zveřejnil na stránkách deníku Ukrajinská pravda velitel 79. výsadkovo-útočného pluku Ivan Matějko. Píše o tom, že poslední týden byl pro něj náročný, a navíc přišel o muže ze svého nejbližšího okolí, o svého spojaře. Byl to jeden z vojáků, na něž ve chvílích nouze spoléhal nejvíce a který ho v případech nouze také dokázal zastoupit. Ovládal řadu dovedností jako zvěd, spojař, kulometčík i mechanik. Uměl zacházet také s bezpilotními letouny.
To všechno je ale již minulost, protože dostali rozkazy od své operačně-taktické skupiny, aby lidé z podpůrných jednotek nastoupili k pěchotě. Dopředu tak zamířili, jak Matějko píše, také kuchaři, spojaři nebo řidiči. Prý proto, aby se „zvýšila efektivita bojových operací“.
Matějko popisuje, že do boje jsou nadále posíláni i veteráni, kteří v minulosti utrpěli zranění s následky, stárnoucí muži s vysokým krevním tlakem, ale i úzkoprofiloví specialisté, jako jsou elektrikáři, řidiči všech kategorií anebo zmínění spojaři.
Proč bojovat do posledního?
Matějko se pozastavil nad třemi modelovými situacemi, které znamenaly, či mohly znamenat ztráty na lidských životech.
V prvním případě hovořil o chvíli, kdy byli nuceni poslat podpůrný personál do možné bojové situace. Jak uvádí, vyslali tenkrát kuchaře, lazebníky i zásobovače do druhé linie, aby tam vykopali zákopy. Udělali to, protože věděli, že jde jen o několik dní, než je bude možné vystřídat. Navíc k nimi přidělili zkušené poddůstojníky. V takové situaci se jim podařilo uspět ve chvíli, kdy k nim zabloudila ruská ozbrojená skupina. Dali se do boje „a třetí den, s ranními paprsky slunce, po šichtě kuchaři také hrdě přivedli zajatého Nepálce“, popsal Matějko.
Druhý případ, který ukrajinský velitel zmiňuje, je moment na pozici u obce Netaljove nedaleko Pokrovsku v Doněcké oblasti. V budově, rozstřílené takřka na padrť, zbýval chvílemi už jen jeho známý spolubojovník Ruslan, zvaný Statham. Na pozici byli mrtví i ranění. Vojáci, kteří nesnesli intenzitu konstantního ruského ostřelování, prostě odešli. Ruslan ale navzdory četným zraněním zůstal a bojoval u kulometu dál. To všechno kvůli vědomí, že kdyby odešel, muži v sousední pozici by byli obklíčeni, a nejspíš by to nepřežili. Právě proto bojoval, až dokud to Rusové nevzdali. Teprve pak mohl odejít. Nyní se léčí ze svých zranění. Některé pozice zkrátka není možné opustit.
Matějko ale zmínil ještě jeden typ boje do posledního muže, který podle něj naopak vůbec nutný není. To jsou chvíle, kdy jsou vojáci nuceni hájit například poslední dům v nejmenované vesnici, nebo kdy jsou jejich velitelé nuceni posílat zálohy ke stejnému domu, aby jej udrželi, přestože k dispozici mají už jen zmíněné kuchaře, lazebníky a šoféry.
Důvodem je podle něj to, že přesun z pozice, i když jde o přesun z naprosto rozstříleného domu do sousedního, anebo boj o poslední zbývající stojící budovu v jinak naprosto zničené vesnici, která díky tomu zůstává „částečně pod kontrolou“, vede ukrajinskou armádu k nesmyslnému plýtvání lidskými zdroji jen kvůli tomu, aby ukrajinští velitelé nečelili sankcím za neúspěchy na bojišti.
Matějko říká, že k tomu, aby vznikl na bojišti efektivní voják typu výše zmíněného Ruslana, jsou potřeba léta bojových zkušeností. Ukrajinské lidské zdroje ale nejsou nekonečné a mnoho vojáků tuhle šanci nikdy nedostane. Rozkazy podobné těm, které stály, nejspíš bez ospravedlnitelného důvodu, život jeho spojaře, stejně jako řadu dalších ukrajinských vojáků, ale nadále přicházejí. Vyzval tedy k tomu, aby byly podobné metody revidovány.