Tak především, byť to pro mnohé bude znít svatokrádežně: Koněv není pozitivní, a dokonce ani jen rozporuplnou osobností, nýbrž je to temná postava dějin 20. století. Představuje výsostný symbol a značku krvavě úspěšného sovětsko-ruského imperialismu. A také proto se k němu hlásí i dnešní Ruská federace, tato frustrovaná revizionistická mocnost.
Koněv byl komunista, tvrdý velitel bezohledný ke svým vojákům, klasický bolševický kariérista, neváhající udávat své kolegy a přátele, který se stal živoucí legendou sovětské propagandy. Až do své smrti v roce 1973 byl členem ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu. Spor o Koněva je v českém kontextu především zápasem o naši historickou paměť, státní suverenitu a národní sebeúctu. Koněv je symbolem lží i onoho nabubřelého sovětsko-ruského narativu, který z našich dějin měl vymazat nepříjemná fakta o sovětské zvůli vůči Čechoslovákům a Československu během druhé světové války, měl vytěsnit naše vlastní válečné hrdiny, ať už Čechy, Slováky, Rusíny nebo Židy.
O Koněvově předválečné i válečné kariéře a ambicích jsme celkem dobře informováni, například díky skvělé monografii vojenského historika Jiřího Fidlera. Po ruské bolševické revoluci se Koněv stal komunistou, jako rudoarmějec se zúčastnil občanské války. Poté byl krátce vojenským politrukem a střídal různé velitelské funkce. Jako absolvent Frunzeho vojenské akademie rychle stoupal po armádním žebříčku. V letech 1937–1938 velel kontingentu Rudé armády v Mongolsku, v tomto sovětském satelitu, a to v době vrcholícího teroru tzv. mongolského Stalina Čojbalsana. Od roku 1940 byl generálem, po napadení Sovětského svazu jeho vlastním spojencem, nacionálně-socialistickým Německem, patřil k nejvyšším frontovým velitelům.
Jako velitel západního frontu, zničeného Němci u Vjazmy, jen o vlásek unikl popravě rukou svých soudruhů, před smrtí jej zachránil Žukov. Koněv pak velel 2. ukrajinskému a 1. ukrajinskému frontu, od roku 1944 již v hodnosti maršála, byl velitelem karpatsko-dukelské operace, v níž se hrdinsky činili mnozí Čechoslováci, z nichž jsou opomíjeni především Rusíni. Jeho vojáci osvobodili v lednu 1945 Osvětim, Koněvova vojska se významně podílela i na dobytí Berlína. Koněv řídil i zběsilou tzv. pražskou operaci, onu ostudnou sovětsko-ruskou imperiální hru, jejíž geopolitické následky si Američané, usazení již v Plzni, uvědomili až příliš pozdě.
Koněvovým průšvihem však bylo, že 8. května nastal mír, byť se na různých místech Evropy ještě sporadicky bojovalo. Praha byla díky statečnosti českých povstalců a vlasovců, oněch nešťastníků z Ruské osvobozenecké armády, též osvobozená. Rudá armáda dorazila do Prahy až v časných ranních hodinách 9. května, během jejího finálního dočišťování města padly zhruba tři desítky rudoarmějců. Zatímco při skutečném osvobozování Prahy padlo více než 3000 povstalců a zhruba 300 vlasovců. Další dvě stovky zraněných vlasovců postříleli sověti v pražských nemocnicích a u hromadného hrobu na Olšanských hřbitovech, přestože Česká národní rada žádala Koněva, aby s nimi bylo zacházeno humánně.
Ještě 9. května 1945, v době míru, došlo na Koněvův rozkaz k bombardování oblasti severně od Prahy, zejména Mladé Boleslavi, během něhož zahynuli nejen prchající němečtí vojáci, ale také stovky českých civilistů. Maršál Koněv dorazil do Prahy až 10. května. Radost Pražanů z míru a rudoarmějců byla jistě spontánní, jen málokdo však tehdy tušil, že protektorát nacisticko-německý byl v podstatě nahrazen sovětsko-ruským.
Krvavá kariéra pokračuje
Rokem 1945 však Koněvova kariéra neskončila. Nejprve malá perlička. V roce 1953, po Stalinově smrti, předsedal Koněv zvláštní komisi Nejvyššího soudu, která se zabývala šéfem NKVD Berijou, záhy nato popraveným. Můžeme tudíž konstatovat, že si v rámci kremelského gangu udržel významné postavení. Však se také stal roku 1955 hlavním vojenským velitelem Varšavské smlouvy a hned na podzim 1956 velel sovětské armádě při brutálním potlačení maďarského povstání, v němž sověti povraždili tisíce maďarských občanů. Koněv byl v letech 1956–1960 prvním náměstkem sovětského ministra obrany, nejprve maršála Žukova, kterého po jeho odstavení agilně očerňoval v sovětské Pravdě, a posléze maršála Malinovského. V letech 1961–1962 byl velitelem sovětských vojsk v Berlíně, tedy také v době vyvrcholení berlínské krize, kdy byla postavena nechvalně známá berlínská zeď.
Co se týče Koněvova angažmá v Československu v roce 1968, tam je to složitější. Oficiálně přiletěl v čele sovětské delegace do Prahy 8. května, prý aby osobně gratuloval generálu Svobodovi ke zvolení prezidentem republiky. Jenže k tomu došlo už v březnu. V Praze se zúčastnil oslav osvobození, setkal se nejen se Svobodou, ale také s Dubčekem. Poté se jeho poněkud veliká delegace rozdělila do menších skupin a ty začaly cestovat po Československu a plnit jakési nespecifikované úkoly. Samotnému Koněvovi zůstala k ruce asi dvanáctičlenná skupina, s níž navštívil pohraničníky v Plané u Mariánských Lázní, vojenskou posádku v Žatci a ovšem také Kladno, kde byla huť pojmenovaná jeho jménem; v Plzni „diskutoval“ s vojáky a dělníky. Jistě, penzionovaný Koněv byl tehdy již sedmdesátník. Jenže tu zřejmě nešlo o něj, ale o lidi, které s sebou přivezl do Prahy a kteří se rozptýlili po Československu. A je tudíž úplně jedno, jestli stárnoucí maršál něco věděl o jejich úkolech. Neboť i bez toho by o něm platilo, že skvěle sehrál užitečnou úlohu „žijící legendy“, pod jejímž krytím se mohl uskutečnit zpravodajský průzkum pro připravovanou invazi Varšavské smlouvy v srpnu 1968.
Připomeňme si rovněž, že maršál Koněv byl též literární postavou. Sovětský propagandista Boris Polevoj, známý knihou o beznohém letci Meresjevovi, vydal v roce 1974 román o Koněvovi, a sice pod názvem Vojevůdce. Ten vyšel hned roku 1975 česky a vyznačuje se jedním paradoxním detailem: Koněvův heroický příběh totiž vrcholí dobytím Berlína, nikoliv pražskou operací. A Koněv jako spisovatel? Je to jakoby autor jediné knihy, jediného tématu: například roku 1966 vyšel jeho memoár Čtyřicátý pátý, později pak, roku 1972 v Moskvě, zároveň rusky a anglicky, byly vydány jeho objemné Zápisky velitele frontu, uváděn je též jako redaktor knihy Za osvobození Československa. Kdo byl skutečným autorem či redaktorem jeho knih, to se už asi nedozvíme: všechny se vyznačují pečlivou historicko-geopolitickou koncepcí, takže lze předpokládat zásadní součinnost s předními historiky a specialisty KGB.
Pro český kontext je samozřejmě nejzajímavější kniha Čtyřicátý pátý, která vyšla česky roku 1970 s předmluvou Ludvíka Svobody. Koněv (nebo jeho „ghostwriter“) píše s jakousi samozřejmostí o „sovětském Pobaltí“, často používá jemně expresivní výrazy, když popisuje, jak se německá armáda v Čechách snažila „upláchnout“ k Američanům. Očerňuje též Churchilla, který údajně předpokládal nové vyzbrojení Němců jakožto spojenců proti sovětské ofenzívě do Evropy. Západní spojenci se prý jen neradi rozloučili s nadějemi „zmocnit se“ Prahy. Hovořil o „osobitém rysu pražské operace“ a lakonicky zmiňoval zadržení vlasovců i samotného „vlastizrádce Vlasova“. Takřka bezelstně také píše o sovětském cíli: „dobýt Prahu“. Pražské povstání podle něj mělo své „zvláštnosti i rozpory“, tento „složitý uzel“ však „rozsekli“ ráno 9. května sovětští tankisté. Dramatické je jeho líčení, kterak mu z Prahy dlouho nepřicházely situační zprávy, poněvadž jeho důstojníky údajně zdržel „jásot Pražanů“. Rádiem však nakonec dostal zprávu: „Praha obsazena“. A uzavírá, že tehdy Rudá armáda, cituji: „splnila … politicky i strategicky velmi důležitý úkol“.
V knize též chválí Ludvíka Svobodu (ostatně chválili se vždy vzájemně): zmiňuje, že mu i v Praze říkal obřadně „pane generále“, ale nemohl si prý na to zvyknout, neboť byl pro něj vždy „soudruhem“.
Koněvova socha – symbol sovětsko-ruského imperialismu
A proč byla zrovna v roce 1980 vztyčena Koněvova socha v pražském Bubenči? Proč byl vybrán Koněv, to je nabíledni – po celou dobu komunistického režimu byl stylizován do role prominentního osvoboditele Československa. Navíc v roce 1973 zemřel, takže komunistická věrchuška byla jistě i sovětskými orgány pobídnuta k tomu, aby jej v Praze náležitě uctila. Rok 1980 a 35. výročí konce války se k tomu skvěle hodily. Připomeňme si, že od roku 1968 bylo Československo okupováno Sovětským svazem a jeho místodržící v čele s Gustávem Husákem byli sovětsko-ruskému impériu povinováni projevy loajality. Ani pražská čtvrť Bubeneč nebyla vybrána náhodně: sídlilo zde sovětské velvyslanectví, nacházel se zde sovětský ubytovací, školský a výstavní komplex, bydlela zde řada sovětských občanů. Nechtěným (anebo chtěným?) paradoxem bylo, že Bubeneč a sousední Dejvice byly za první republiky hlavním centrem ruského exilu. Jeho příslušníky, často již československé občany, zde pak v létě 1945 zatýkaly, mučily, vraždily či odtud do gulagů deportovaly jednotky SMERŠ, což byla sovětská vojenská kontrarozvědka.
Dramaturgie onoho slavného dne – 9. května 1980 – byla také více než výmluvná. Na Letenské pláni se nejprve konala tradiční bombastická přehlídka, jíž přihlíželi generální tajemník KSČ a prezident republiky Husák, představitelé strany a vlády, stejně jako představitelé okupační sovětské armády. Před polednem se pak v Bubenči na náměstí Interbrigády konalo slavnostní odhalení Koněvovy sochy, které ovšem bylo koncipováno nikoliv jako státní, nýbrž stranický akt. Proto při něm asistovali členové předsednictva ÚV KSČ: Štrougal, Biľak, Hofman, Indra, Kapek etc. A také Miloš Jakeš, tehdy ještě „pouhý“ kandidát předsednictva.
Slavnostní projev pronesl Antonín Kapek, jeden ze signatářů „zvacího dopisu“ z roku 1968, přední kolaborant a nejspíše i důvěrník KGB, který ve své řeči tituloval Koněva jako „osvoboditele Prahy“. Jen na okraj připomínám, že v květnu 1990 spáchal tento komunistický prominent sebevraždu. Po něm hovořil osmdesátiletý sovětský generál Alexandr Lučinskij, někdejší Koněvův podřízený, který jej označil za vynikajícího vojevůdce a poděkoval Čechoslovákům, že „ve jménu míru a socialismu“ střeží památku sovětských vojáků. Přítomny byly jak sovětské, tak československé vojenské jednotky, takže se akt odhalení Koněvova pomníku stal veřejnou manifestací úspěšné „normalizace“ Československa jakožto nedílné součásti kremelského panství. Už proto je dobře, že ona monstrózní socha byla demontována a uložena v depozitáři, poněvadž symbolizuje hodnoty, které jsou v rozporu s demokratickým étosem naší republiky. To není „přepisování dějin“, nýbrž jen určitá forma občanské hygieny ve vztahu k veřejnému prostoru.
Koněvova bronzová socha byla vytvořena v nadživotní velikosti: maršál drží v pravici symbolické šeříky, přičemž levicí, neméně symbolicky, kyne Pražanům na pozdrav. Jde o průměrné dílo, které ministerstvo kultury odmítlo v minulém roce zařadit na seznam chráněných památek. Autorem sochy byl akademický sochař-komunista Zdeněk Krybus, žák Karla Pokorného, jemuž asistoval při vzniku známé skulptury „Sbratření“ ve Vrchlického sadech v Praze. Krybusův tematický repertoár nebyl nejpestřejší, namátkou: Klement Gottwald, Antonín Zápotocký, pomníky komunistické minulosti i každodennosti, občas socha nějaké nezávadné osobnosti umělecké, například Dvořáka či Janáčka. Symbolicky v listopadu 1989 byly z bronzu odlity jeho busty Marxe, Engelse a Lenina v nadživotní velikosti, určené pro Vysokou školu politickou v Praze čili tzv. vokovickou Sorbonnu, ty ovšem již nebyly instalovány.
Co všechno u nás bývalo nebo stále je po Koněvovi pojmenováno? Hned po válce bylo Koněvovi uděleno čestné občanství hlavního města Prahy a vznikaly první patetické básně. Vladimír Holan citoval jeho jméno v básnické sbírce Rudoarmějci, Jan Čarek zplodil svou „Píseň o maršálu Koněvovi“. Roku 1946 byl Koněvovým jménem obdařen hnědouhelný důl v Dřínově u Chomutova, v témže roce dovolil sovětský velvyslanec Zorin, aby znárodněná Vojtěšská huť v Kladně nesla jméno maršála Koněva. A samozřejmě se po něm přejmenovávaly české ulice. Ta nejznámější je dosud na pražském Žižkově, Koněvovu ulici dodnes najdeme také v Ostravě, Ústí nad Labem nebo v Mladé Boleslavi. Naopak v Brně se Koněva zbavili hned roku 1990 a vrátili se k názvu Vídeňská ulice. Originální byli v Roudnici, kde měli Sady maršála Koněva. Od roku 1946 připomínala Koněva, který prý „bleskovým úderem“ zachránil Prahu, pamětní deska na Staroměstské radnici, ta byla však nedávno sejmuta a po opravě se stane muzejním artefaktem. Naštěstí se tak stalo i s maršálovou sochou z pražského Bubenče. Čeští příznivci agresivního ruského imperialismu tak mohou nadále slzet snad už jen u Vávrova propagandistického filmu Osvobození Prahy z roku 1975. Nebo nad padesátihaléřovou poštovní známkou s Koněvem z roku 1983.
doc. PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D., Collegium Europaeum FF UK & FLÚ AV ČR
Český rozhlas Plus odvysílal 9. května 2020 v rámci cyklu Historie Plus pořad „Maršál Koněv a jeho socha“, v němž o historických souvislostech hovoří historik a filozof Petr Hlaváček s redaktorem Pavlem Hlavatým ZDE.
