Česká republika patří do skupiny nejbezpečnějších zemí světa. Celosvětově uznávaný ukazatel Global Peace Index (GPI) řadí ČR už několik let mezi pět či šest nejbezpečnějších zemí na světě. Je důležité vědět, proč tomu tak je a co máme dělat pro to, abychom svoji bezpečnost zachovali a posilovali. 

Naše dobrá bezpečnostní situace má tři hlavní důvody: 1. úspěšně jsme zvládli politickou a hospodářskou transformace státu po roce 1989; 2. ČR se úspěšně začlenila do struktur strategické spolupráce a integrace západních zemí; 3. a pozitivní roli hraje geografická poloha ČR ve středu Evropy. 

Geografická poloha je v historické perspektivě danost (s proměnnou, což v našem případě znamená, že z výhody může být i nevýhoda). V období po roce 1989 byla příznivá kvůli třem faktorům: Spojené státy – jako vedoucí mocnost světa, která nás nikdy ničím neohrožovala, naopak nám dvakrát velmi pomohla (1918, 1945) – byly na vrcholu sil a byly ochotné rozšířit bezpečnostní garance i do střední a východní Evropy. Do stejného prostoru vstoupila EU, která zemím střední a východní Evropy otevřela prostor čtyř svobod a integrační spolupráce. A v neposlední řadě Rusko bylo slabé a z prostoru, který zakládal konflikt mezi Západem a Východem, se na čas stáhlo. 

Zhruba před deseti lety se však leccos změnilo. Rusko se invazí do Gruzie (2008), na východní Ukrajině včetně anexe Krymu (2013), jakož i dalšími nepřátelskými aktivitami v zahraničí, a to i na Západě (vražda Litviněnka a Skripala, kybernetické útoky proti Estonsku, aj.), postavilo do role revizionistické mocnosti.  

USA zjistily, že si při udržování stability ve světě vzaly na svá bedra závazky, které jsou schopny plnit jen s vypětím sil, a proto jsou při výběru priorit nyní více selektivní a více „reálpolitické“.  EU je v důsledku vnitřních a chronických dluhových krizí i nadměrných integračních ambicí obrácená sama do sebe, neochotná vynakládat přiměřené prostředky na vlastní obranu a – jak ukázala migrační krize – i neschopná chránit vnější hranice schengenského prostoru a zabránit tak pronikání radikálních islamistů do svých měst. 

ČR se zatím všechny tyto vlny nestability jakoby bezprostředně nedotýkají. Migrační vlna nás prozatím obchází, Rusko „je daleko“. Přesto však lidé cítí nejistotu a „strach z budoucnosti“ ovlivňuje i českou domácí politiku a volební preference.  

Z výše uvedeného vyplývá několik východisek, která by měla být určující pro naši národní bezpečnost: 1. Nejdůležitější rolí státu je zabezpečení obrany a bezpečnosti svých občanů. Všechny jeho ostatní funkce – jakkoli důležité – jsou až za ní. Bezpečnost není samozřejmost. Bude vždy odpovídat našemu úsilí a námi vynaloženým nákladům do jejího zajištění. 2. Naše bezpečnost – díky naší geografické poloze – se bude vždy odvíjet od vnějších geopolitických podmínek a od míry našeho zapojení do mezinárodní spolupráce se spojenci. 3. NATO a transatlantická vazba je a má zůstat klíčovým pilířem zajištění naší vnější bezpečnosti. Je-li Západ nyní relativně slabší, není žádný důvod ho ještě víc oslabovat transatlantickými spory. 

V praxi to znamená především postupně zvyšovat výdaje na obranu na požadovaná 2 % HDP. Musíme modernizovat pozemní a vzdušné síly Armády ČR (nové obrněné transportéry, víceúčelové vrtulníky, protivzdušná obrana) tak, aby byla posílena naše kompatibilita se spojenci. I nadále se aktivně zapojovat do vojenských misí a ve spolupráci s EU modernizovat dopravní infrastrukturu doma také s přihlédnutím k tomu, že ČR představuje důležitý transportní koridor pro obranu východní hranice NATO. Nutností je i posílení odolnosti ČR před novými hrozbami hybridní povahy. Bezpečnost ČR musí vycházet z profesionální armády, ale zároveň je nutné posilovat připravenost občanů podílet se na obraně vlasti ve formě aktivních záloh.

Ve vztahu k EU je třeba, aby vytvářené autonomní obranné struktury EU neoslabovaly soudržnost NATO. V souvislosti s Brexitem musíme trvat na tom, že výsledkem vyjednávání musí být vztah s Británií, který neoslabí soudržnost NATO a spolupráci s Británií ve vojenské oblasti. Důležitou součástí zabezpečení bezpečnosti země je samozřejmě i funkční spolupráce ve střední Evropě v rámci V4 (případně širšího uskupení).

Při posilování bezpečnosti naší země jde ale na prvním místě o něco, co se nedá udělat za den, ani se to nedá jen koupit nebo zaplatit – znamená to udělat obranu a bezpečnost naší prioritou. Zatím tomu tak není. Důležitá je také naše aktivní účast ve všem, co pomáhá udržet soudržnost Západu, co zabrání rozkladu EU a co udržuje akceschopnost NATO. I k tomu přistupuje řada našich politiků bohužel s velkou lhostejností. Mluvím především o naší zahraniční politice a jednotlivých výkonech našich ústavních činitelů. A toto všechno musíme samozřejmě podpořit důvěryhodným rozpočtem pro armádu, masivní modernizací a naší účastí v misích. Jak si v tom vedeme, víme všichni… Pokud bezpečnosti nebudeme věnovat více pozornosti, začneme tím dříve či později ohrožovat sami sebe. A to nesmíme v dnešní zhoršující se mezinárodní a bezpečnostní situaci připustit. 

Text je upravenou verzí vystoupení na konferenci „Naše bezpečnost není samozřejmost“, kterou pravidelně pořádá Jagello 2000 a která proběhla 1. listopadu 2018. Autor je předseda ODS.