Andrej Babiš (ANO) FOTO: ČTK / Deml Ondřej
FOTO: ČTK / Deml Ondřej
KOMENTÁŘ / Vstoupili jsme do další etapy ve vývoji naší země. Polistopadová demokracie kdysi nesplnila očekávání, s nímž náročná česká veřejnost vstupovala do trosek po ruské kolonii, co se nakonec jmenovala „ČSSR“. Polistopadová demokracie měla totiž nedostatky. Proto v roce 2013 vypukla Velká protikorupční revoluce, kterou iniciovali kriminalisté a prokurátoři (ne všichni!). Do čela se jí nakonec postavil vzorový polistopadový podnikatel Andrej Babiš, který by vlastně měl být v centru profesionální pozornosti iniciátorů. Spustil to, čemu se říká „Nové pořádky“, a dokázal strhnout většinu české veřejnosti. Do dvanácti let ho měli všichni plné zuby. Babiš pak prohrál s dostatečnou ztrátou volby do poslanecké sněmovny a po necelých dvou letech víceméně drtivě i prezidentské volby.
To, co nadešlo, však neznamenalo ani obnovu politické normálnosti, ani rekonstrukci polistopadové demokracie. Byla to politická změna, jistě. Máme novou vládu a nového prezidenta. A optimisté mohou doufat, že to není změna k horšímu.
Studená občanská válka
To, co propuklo nyní, je studená občanská válka. Hlavním prostředkem politického zápasu je systematická a vytrvalá politická obstrukce, kterou provozuje nynější opozice. Jistě, i to patří k demokracii, říká dnes kdekdo. Problém je, že politická demokracie nemůže stát na systematické a dokonalé obstrukci.
Předem říkám, že sympatizuji s těmi, kdo v posledních dvou volbách (do PS i v té prezidentské) vyhráli. Jenže když se to takhle řekne, není to úplně přesné. Ve hře jsou vlastně tytéž strany jako v předchozích babišovských Nových pořádcích: a když to vezmeme věcně a bez příkras, pak se vlastně změnilo jen to, že se teď přechodně a dočasně dostala k moci opozice, kdežto vládní síly se ocitly stejně přechodně a dočasně v opozici. Považovat to za změnu režimu je zrovna teď přinejmenším předčasné.
Jistě, dá se říci, že je to stejné jako s tou poloprázdnou, případně poloplnou sklenicí. To si dnes mohou namlouvat optimisté. Škarohlídi, k nimž tak trochu patřím, to vidí tak, že náš lid, unaven z babišovských Nových pořádků, sice odstavil Babiše, Okamuru, komunisty, ale nijak zvlášť moc nepodporuje ty, co se dostali věcně vzato demokratickou cestou k moci (tj. ty, které si sám zvolil). Nepodporuje vlastně nikoho. Na to jsou u nás lidé zvyklí. Dali předchozím mocipánům nedůvěru a technicky vzato to nešlo jinak než tak, že přitom prostě museli někoho jiného zvolit. Nová většina byla v PS nevelká, ale dostatečná, v prezidentské volbě dokonce výrazná. Nicméně popsaný způsob vládnutí stojí v lepším případě na lhostejnosti a povede nakonec rovněž jen k destrukci státu a vládnutí.
Výsledek je prostý: žijeme vlastně stále v Babišistánu. Lidé jen už nechtějí až tak moc volit Babiše či Okamuru jako spíš svrhnout Fialu a spol., což je fakticky totéž. Lid demokraticky svrhl ty, co byli u moci, ale nepodporuje ty, co se místo nich demokratickou cestou k moci dostali.
K podstatě demokracie patří svobodné a úporné soupeření různých stran o to, co je třeba v každém okamžiku udělat. Aby se přitom mohlo k něčemu kloudnému dospět, musí tu přitom být kromě toho úporného soupeření i shoda a schopnost spolupráce občanů v některých základních věcech a aspoň trochu společné loajality ke státu, který většina z nich jednoznačně považuje za svůj. Změny, které byly u nás nastoleny v roce 2013 (Nové pořádky), se zakládaly na myšlence prostinké a revoluční: dosud nám vládli politici, co nemakali a kradli, místo toho teď přicházíme my poctiví chlapíci, abychom udělali pořádek.
Tato revoluční idea souzní víc, než bychom si myslili, s myšlenkou, s níž kdysi, na počátku Charty 77, přišel Václav Havel ve své Moci bezmocných: odsoudit je samozřejmě třeba „posttotalitní systém“ (Havel tak nazývá bolševickou diktaturu ruského ražení), ale zároveň i zkostnatělou, chcete-li „buržoazní“, demokracii. V základu tedy je v obou případech kritika „formální demokracie“ coby „statického komplexu ztuchlých, koncepčně rozbředlých a politicky tak účelově jednajících masových politických stran“ a pokus nahradit ji novým systémem, který stojí na iniciativě „otevřených, dynamických a malých skupin“, v nichž autorita vedení vyrůstá z osobností, jež jsou vybaveny i velikou osobní důvěrou a na ní založenou velkou pravomocí. Nepochybuji, že takové teoretizování by se velmi líbilo Andreji Babišovi (pokud by si ho někdy přečetl). A stejně by se líbilo i politickým autoritativním vůdcům evropských diktatur z dvacátých a třicátých let minulého století (jména si každý bez potíží sám doplní). Na druhé straně, havlovská vize „vzpoury zelinářů“, která v roce 2013 ad. proběhla pod taktovkou Andreje Babiše a spol., se velmi nepovedla. A ať se nám to líbí nebo ne, plácáme se v ní dodnes.
Nový mariánský kult?
Pozoruhodné přitom je, jak se to promítá do každodenního politického života. Tím, jak lidé žijí a hlavně umírají, vytváří se v posledních týdnech shodou náhod jakýsi kult podobný tomu mariánskému. Malý příklad: Krátce po sobě zemřely dvě významné osobnosti českého disentu, Petruška Šustrová a Dana Němcová (Danu Němcovou omlouvám, ale jen trochu). Je pozoruhodné, jak horlivě se do budování kultu zapojily i listy spojené s Novými pořádky (Právo, Lidové noviny ad.). Je mi to líto, ale je to pokus o budování kultu svatých, kteří už dnes nikomu moc nevadí, a proto na nich taky nikomu dvakrát moc nezáleží (přitom například Petruška Šustrová zůstala sedět v Lidových novinách i poté, co se staly vlajkovou lodí Nových pořádků a nové důstojnictvo ji tam teď oplakává ze všech sil).
Hlavní problém naší politické situace je v tom, že politická struktura, vytvořená po roce 1989, se Velkou protikorupční revolucí a Novými pořádky zhroutila. „Poražení“ v babišovské revoluci (např. Petr Fiala nebo Marek Benda) po čase sami v babišovských médiích jeden přes druhého uznávali, že se vlastně nic neděje a demokracie prý pokračuje dál. Je jen trochu legrační, že nakonec – nyní – vznikl politický systém, v němž vlastně stávající vláda nemá skoro žádnou politickou podporu. Opírá se sice o jakž takž fungující exekutivu a o obstrukcemi více či méně ochromenou legislativu. Babiš v roce 2013 ad. získal rozhodující vliv v soukromých médiích a drží ho pevně v rukou. Veřejnoprávní média (televize, rozhlas) jsou labilní a dosti bezzubá. Existuje skryté, ale velmi funkční spojenectví mezi intelektuálním uskupením nazývaným „Pravda a Láska“ (potomci Václava Havla) v médiích a mezi médii vyrostlými v roce 2013 a později pod rukama Andreje Babiše. Jejich společným heslem je už zase, jak to jinak ani být nemůže, „mravnost a boj proti korupci“. A noviny podporující tak či onak dnešní vládu působí v té situaci skoro jako samizdat. Justice (dnes se pod ní už zase rozumí v první řadě speciální policejní orgány a prokurátoři) je proti těmto atakům na nezávislé soudnictví ještě bezmocnější než v roce 2013 ad. Vypadá to, jakoby „Velká protikorupční revoluce“ nabrala druhý dech.
Mír z roku 1945 stál na shnilých kořenech. Víme to vůbec?
A co je nejhorší: to všechno probíhá v nesmírně labilní mezinárodní politické situaci, kdy je ČR podobně jako jiné postkomunistické země, a možná i více, velmi zranitelná vůči revanšistickým agresivním choutkám Ruska a – co si budeme povídat – umocněným se spojenectvím Ruska a Číny: což např. na počátku 70 let minulého století vůbec nebylo. Situace připomíná spíš 30. léta minulého století a náš strašný politický svinčík, naše ideová i politická labilita může vést k tomu, že skončíme buď stejně jako tenkrát, nebo spíš ještě hůře.
Zvlášť znepokojující je, jak se dnes kritika Putinova Ruska – nejen u nás! – spojuje s potřebou držet ideje, na nichž byl postaven mír z roku 1945. Dnešní agresivní akce zemí, jako jsou Rusko a Čína, signalizují především jedno: mírové uspořádání, které v roce 1945 simulovalo nastolení světa svobody a demokracie ve spolupráci se SSSR, se zemí, která vůbec nezastírala, že jí nejde o nic jiného než o světovládu, stálo na shnilých kořenech. Navazovat dnes na ně jakkoli je sebevražda. A je z toho třeba vyvodit všechny důsledky.
Moc bych si přál, aby to s námi nedopadlo stejně jako v třicátých letech – ale bohužel to u nás většina lidí nebere s vážností, jakou by si ta situace zasloužila.
