Pochod iniciativy Ne základnám v roce 2007 FOTO: commons.wikimedia.org/volné dílo/Glivi
FOTO: commons.wikimedia.org/volné dílo/Glivi
Mnohá mírová hnutí, která vznikala na Západě, měla jedno pozoruhodné specifikum. Krom toho, že protestovala proti válce jaksi obecně, obracela se zcela konkrétně proti snaze vlastních zemí se bránit. Protože to bylo v dobách studené války, tak šlo vlastně o oslabení obrany vůči SSSR, dnes proti nástupci tohoto neblahého útvaru, Putinovu Rusku.
Když začalo Rusko v posledních týdnech shromažďovat více než stotisícovou armádu u hranic s Ukrajinou, jako by to taková hnutí polilo živou vodou. Nepřekvapí, že jejich zástupci jsou u nás jako avantgarda všech kapitulantů před Moskvou v čele komunistů. Nesmrtelný Jaroslav Kojzar v Haló novinách dne 12. února píše: „Úplně se vžívám do role amerických nadlidí a uvědomuji si, že vlastně případný vstup ruských vojsk na Ukrajinu si přejí. Proto podněcují Zelenského, aby dal rozkaz k provokaci. A dodávají mu k tomu zbraně a střelivo. A kdyby přece jen došlo k vymyšlenému scénáři a Rusko na případnou ukrajinskou provokaci odpovědělo, sice Zelenského nechají ‚na holičkách‘, ale okamžitě zaujmou Rusy nuceně opuštěné obchodní příležitosti. Zbrojní průmysl v USA by dostal navíc nové podněty a začal chrlit další a další náboje a rakety. Ty zastaralé by prodal do Evropy a jelo by se dál.“
Hnutí Ne základnám sice není ještě tak veteránské jako soudruh Kojzar, ale rozpomenulo se na svůj boj proti americkému radaru. Na svých stránkách se aktivisté 21. ledna kvůli naší podpoře Ukrajiny dožadují referenda: „Není ostudou politiků, zákonodárců, že doposud není zákon o celostátním referendu, ve kterém by občané konečně dostali možnost se ke krokům, rozhodnutím například vlády vyjádřit? Mají občané právo se vyjádřit k výrokům a záměrům poslankyně Jany Černochové (v souběhu s výkonem funkce ministryně obrany, radní Prahy 2 pro školství) k darování vojenské výzbroje, munice, dělostřeleckých nábojů či granátů na Ukrajinu? Předložila vláda občanům dopis z Ukrajiny, ve kterém jsou požadavky? Občané nevědí o jeho obsahu nic – nebo je vláda názoru, že do toho občanům nic není? Komu vlastně patří Česká republika? Zákonodárcům v počtu 108 a vládě?“
Ozvalo se České mírové hnutí a vyzvalo na konci ledna k demonstraci. „V reakci na aktuální události pořádá České mírové hnutí, česká členská organizace Světové rady míru, za podpory řady dalších organizací protest proti zbrojním dodávkám na Ukrajinu a proválečné politice české vlády a Severoatlantického paktu NATO.“ Tato organizace o sobě říká, že je „mírová, protiválečná a antiimperialistická“. A ještě: „Vzniklo (České mírové hnutí, pozn. red.) v rámci úspěšného zápasu proti tehdejším snahám o vybudování vojenské základny USA v České republice. Je členem Světové rady míru. Vydává časopis Mírový zpravodaj.“
Tak to se mají čím chlubit.
Parlamentní listy, kde se to promoskevskými mírotvorci nyní hemží stejně jako dosud bojovníky proti hygienickým opatřením, přinesly 13. února rozhovor s Martinem Konvičkou. Protože islámské hordy se pořád nedostavily a docent Konvička je nemůže „rozemlít na masokostní moučku“, jak ho kdysi napadlo, dal se do vysvětlování, že Rusko určitě žádnou válku nechce: „Nemyslím si ale, že Rusko takzvaně zasáhne na Ukrajině. Okupací dalšího kusu Ukrajiny, ne-li celé Ukrajiny, by jenom zabředlo do potřeby tu zemi spravovat a umravňovat, což zjevně nedokáže vůbec nikdo… Uvědomme si, že Rusko momentálně, na rozdíl od Západu, neprožívá ekonomickou, společenskou a mravní krizi… No a historie nás učí, že války vyvolávají ty státy či civilizace, které se ocitnou v existenční krizi a chtějí malou špinavou válkou odlákat pozornost obyvatel od domácích problémů – nikoli civilizace a státy, které z existenčních problémů pracně vybředly.“
Četbu by soudný člověk mohl ukončit hned u věty, že Rusko neprožívá žádnou krizi. Vědec by se mohl zajímat třeba aspoň o statistiky, jak se v Rusku žije. Ani ty oficiální nevypadají dobře.
Téhož dne a tamtéž nesmí chybět Ivan Vyskočil, který si dělá legraci z návštěvy ministra zahraničí Jana Lipavského na Ukrajině: „Ale králem komiků se stal náš statečný ministr zahraničí. Jeho úžasná fotografie válečníka v helmě a neprůstřelné vestě nás doopravdy pobavila. To mu snad novináři museli udělat schválně. Pohled na toho vyzbrojeného Joudu mi málem utrhl bránici a nejsem sám… Jsem si jistý, že po spatření takového bohatýra by Rudá armáda v hrůze prchala až do Vladivostoku.“
Bledá závist. Před Ivanem Vyskočilem by v hrůze neprchal nikdo.
Jako by se pánové domluvili, tak rovněž 13. února píše ve svém Protiproudu Petr Hájek: „Obludnost americké a britské válečné propagandy přesáhla veškeré dosud myslitelné hranice. Jde tak daleko, že ti psychopati dokonce oznámí datum zahájení války. Má se tak prý stát tuto středu. Není to jen snaha vyprovokovat Rusko – které ovšem dává najevo, že se jen tak vyprovokovat nedá, což Anglosasy vede k zuřivosti… Především jde však o pokus Anglosasů řešit válkou ve ‚vzdálené destinaci‘ své domácí problémy.“
Anglosasové jsou ještě rafinovanější, než se dalo čekat, když se jim povedlo nejdřív donutit Putina, aby přitáhl se sto tisíci vojáky k hranicím. Jak by ho proradný Západ do té války zatáhl, kdyby tam žádní ruští vojáci nebyli? Záhada.
Myslitelé se v základních tezích pozoruhodně shodují. Na webu Prvnizpravy sděluje „bezpečnostní analytik“ Jaroslav Štefec (taky 13. února, plodný den, autorsky se urodilo) o francouzském prezidentu Macronovi a německém kancléři Scholzovi: „Je až dojemné, jak si oba pánové hrají na nezávislé a silné politiky, pendlují mezi Kremlem a Washingtonem, doprošují se tu Bidena, tu Putina, aby ustoupili, a snaží se odvrátit katastrofu. Samozřejmě bezvýsledně, protože Rusko už skutečně nemá kam ustupovat a USA potřebují válku, aby odvedly pozornost od téměř neřešitelných vnitropolitických problémů a ‚zahojily se‘ investicemi ve zničené Evropě. Nebo aspoň v Evropě totálně odříznuté od dodávek plynu, ropy, uranu a dalších základních surovin z Ruska, oblečení, spotřebního zboží a elektroniky z Číny, vyhladovělé a vymrzlé, ale zato ‚Green Friendly‘.“
Kromě těchto pěšáků bychom mohli jmenovat také velké generály míru, jako jsou Miloš Zeman a Václav Klaus, expremiér Jiří Paroubek, exministr a exvelvyslanec Jaroslav Bašta, kteří nás stále přesvědčují o tom, že Rusko není žádná hrozba, a současně přidávají nevlídná slovíčka k postojům Západu.
Kam na to ti lidé chodí?
Je to spontánní vzepětí lidí, kteří to „myslí dobře“ a jen se nějak napojili na mystické kolektivní nevědomí, jehož obsahy se náhodou kryjí s oficiální moskevskou politikou? Tohle bylo obtížné rozklíčovat i v dobách studené války, kdy aktivisté a jejich spolky protestovali ne proti sovětským raketám, které mířily na ně, ale proti americkým, které je měly chránit. Rovnováhu by jistě nastolilo, kdyby se v zemích Varšavské smlouvy demonstrovalo proti sovětským raketám, ale nic takového se nedělo. Kdyby se dělo, trval by takový protest asi tak jednu minutu.
V The New York Times psal 26. července 1983 John Vinocur: „Kromě vnitropolitické citlivosti je dalším problémem, který připouštějí představitelé kontrašpionáže, nejasnost sovětského zapojení do toho, co KGB nazývá ‚aktivní opatření‘ – operace k vytvoření politického efektu v zahraničí, na rozdíl od shromažďování informací o zbraních, politice a technologiích.
V loňském roce (1982) Ústřední zpravodajská služba Spojených států ve výpovědi v Kongresu přiznala své potíže a připojila se k výpovědím ostatních západních zpravodajských služeb. ‚Operace politického vlivu jsou nejdůležitější, ale nejméně pochopenou částí sovětských aktivních opatření,‘ uvedla. ‚Je obtížné je vysledovat a řešit, protože spadají do šedé zóny mezi legitimní výměnou myšlenek a operací aktivních opatření.‘
V březnu loňského roku (1982) Federální úřad pro vyšetřování ve zprávě pro výbor Kongresu uvedl: ‚Nedomníváme se, že by Sověti dosáhli dominantní role v americkém hnutí za mír a zmrazení jaderných zbraní, nebo že by toto hnutí přímo ovládali či manipulovali.‘ FBI dodává: ‚Je nesmírně obtížné určit, do jaké míry jsou různé mírové organizace a koalice ovlivňovány nebo manipulovány Sovětským svazem.‘
V západní Evropě se podle řady pracovníků kontrarozvědky o pokusy o ovlivňování stará z větší části místní komunistická strana. Sovětský vliv na hnutí podle nich sice existuje, ale často je – v právním smyslu – zcela legální. Není žádný důvod, aby agenti KGB vstupovali tam, kde mohou místní agenti komunistické strany plnit pokyny mezinárodního oddělení ústředního výboru sovětské komunistické strany.“
Jinými slovy, aktivisté jednají v zájmu Moskvy, ale obtížně se jim něco dokazuje. V demokracii je totiž možné, aby někdo protestoval proti obranné politice vlastní vlády, a nic se mu nestane, protože to se tam může. Když to dělá místní komunistická strana, která je legální a podporovaná Moskvou, taky se s tím moc nenadělá. Je to klasické zneužití demokracie a svobody slova proti ní samotné. Bylo by jistě zajímavé vysledovat různé osobní vazby a případné toky peněz (přes řetězec všelijakých subjektů), ale nakonec mnoha lidem stačí jako motivace pro posluhování cizí mocnosti jejich podivná ideologie. Možná ještě jakási naděje, že kdyby „se to tu otočilo“, nějaká trafika by se pro ně v nové gubernii našla.
Strach z války je přirozený. Přirozené není strkat medvědovi hlavu do tlamy dobrovolně. A naivní je si myslet, že když medvěd sežral souseda, že brzo nevytráví a nevydá se na cestu za další kořistí. Oni ale nebudou naivní. Jsou spíš přinejmenším navedení a nevadí jim, že si vybrali dost pochybnou stranu. Potěšitelné je, že už se s ničím neskrývají a víme, kdo je kdo.
