Důvod pro zavedení přímé volby prezidenta byl, aby společnost dostala další nástroj vlivu na politiku. Občan měl mít o možnost navíc, jak se podílet na věcech veřejných, čili role občana se opět o něco nabyla na důležitosti. Jako idea to zní krásně, při debatách o změně způsobu volby v roce 2012 jsme měli pocit, že naše česká demokracie bude zase o něco víc demokratičtější. Co však můžeme vyvodit po dvou přímých volbách prezidenta? Kam se naše společnost dostala?

Rozdělená společnost 

Dnes z každé strany slyšíme, že je naše společnost rozdělená. Nebudu zde opakovat výroky politiků nebo jejich mluvčích, kteří jednotlivé rozdělené části naší společnosti nazývají všelijak. Důležitější otázka zní, zda je naše společnost opravdu rozdělená, nebo je to jen uměle vybudovaný příkop, který má sloužit k lepší politické agitaci?

Uveďme si příklad na tzv. uprchlické krizi. Česká republika je jedna z nejvíc homogenních společností světa. V roce 2016 podle Českého statistického úřadu u nás žilo 480 tisíc cizinců, z toho polovina byla občany zemí EU. Na 10,5 milionů Čechů. U nás nežijí početné menšiny cizinců, které by si tu budovaly vlastní „chinatowny“ nebo ghetta, a tudíž nevznikají dva paralelní světy, které vzájemně vylučují ze života v tom druhém.

„Uprchlická krize“ je pouze marketingový tah politických stran, které kandidovaly v parlamentních volbách. Mediální šílenství pomohlo překročit pětiprocentní hranici stranám, které neměly žádný jiný program než plamenné útoky proti neexistující hrozbě. Nejvíc se tím nechali ovlivnit lidé, v jejichž okolí žádní cizinci nežijí, protože pokud jste člověka tmavé pleti viděli pouze v televizi, a ještě jenom v roli násilníka, je opravdu těžké uvěřit, že realita je jiná. Odlišuje se to od skutečnosti zhruba tak jako filmy podle Rosamundy Pilcher nebo porno.

Výsledky voleb skončily přesně jak v již zlidovělém vtipu – máme víc poslanců za protiuprchlické strany než samotných uprchlíků. A proč se nám uprchlíci obloukem vyhýbají? Bez znalosti češtiny si u nás cizinec ani neškrtne. Naprosto všechno je v češtině – od nápisů či nájemních smluv až po jazykové schopnosti úředníků, prodavačů v obchodech a vůbec většiny české společnosti. Zkoušeli jste se někdy zamyslet, kolik v ČR existuje pracovních pozic v angličtině? Ovšem nepleťme si to s tím, že na všechny pozice v češtině je třeba jazykový certifikát z angličtiny. Na tomto místě připomeňme další vtip, který koloval po facebooku: Pokud se domníváš, že ti zbídačený uprchlík, který utekl před válkou a neumí česky, sebere práci, tak je s tebou asi něco špatně.  Přiznejme si, že naše republika pro cizince prostě není atraktivní.

Mít se jako prase v žitě

Česká společnost žije v blahobytu jako nikdy předtím. Pověstné nůžky ekonomických rozdílů mezi lidmi jsou u nás přivřené, hlady se tu umřít prostě nedá. Nezaměstnanost je mikroskopická, studovat můžeme zadarmo, nemusíme si brát půjčky, které pak splácíme do konce života, přístup ke zdravotní péči je stejný pro všechny, můžeme si říkat, co chceme a kde chceme, aniž by nás zavřeli do vězení, pokud s něčím nesouhlasíme, můžeme uspořádat demonstraci anebo se na všechno vykašlat – a obě možnosti jsou legitimní a legální. Nejsme ve válce ani nemáme žádné „nepřátele“, se kterými bychom měli uzavřené hranice, nejsme pod ničím embargem, naše diplomacie jedná se všemi zeměmi, český pas stojí mezi prvními deseti nejlepšími pasy na světě, na nějž je možné cestovat do nejvíce zemí. Naše země není nábožensky omezující ani privilegující, všichni bez ohledu na politickou, společenskou, občanskou nebo sexuální příslušnost mají možnost důstojného života. Marně se tedy zamýšlím, v čem tkví ona „rozdělenost“ naší společnosti?

Zkuste se podle výše uvedených kritérií podívat na země, jako je USA nebo Rusko. Španělsko nebo Ukrajina. Polsko nebo jakákoliv země třetího světa anebo vlastně jakákoliv země na světě. A to už nám dává pěknou řádku zemí, které pokulhávají za Českou republikou. Podle indexu lidského rozvoje je ČR 14. nejlepší zemí světa.

Jak to souvisí s přímou volbou prezidenta? 

Ale vraťme se k přímé volbě prezidenta. Uprchlíci byli jen jedním z témat, která byla vyzdvižena, přepracována do totálně šílených a zvrácených intencí a pak české veřejnosti prezentována s nejvyšší vážností. Něco jako Benešovy dekrety. Připomínám – dávno vyřešené Benešovy dekrety, které Miloši Zemanovi pomohly vyhrát minulé prezidentské volby. Formát byl stejný jako u uprchlíků: vytáhnout naprosto nerelevantní téma, zjednodušit, vysosat z něj co nejfantastičtější vývody a ty pak se vší seriózností prezentovat jako reálnou hrozbu. A tak bychom mohli vzít všechna témata, která byla předmětem předvolebních kampaní.

Role prezidenta ČR je kladení věnců. To znamená, že taková osoba by měla být důstojná, dobře vypadat, vědět, co má v který moment říct, a prezentovat naši zemi v dobrém světle navenek. V podstatě čím méně na sebe bude poutat skandální pozornost, tím lépe. Prezident nerozhoduje o mezinárodních smlouvách, o zákonech nebo o směřování naší země. To vše má v rukou vláda. Proč tedy prezidentští kandidáti dostávali otázky, kolik by přijali uprchlíků nebo jak by podpořili rozvoje vzdělávání, když jediné, co ze svého úřadu mohou udělat je přednést projev na půdě sněmovny o potřebnosti podporovat tu či onu oblast?

Do příští prezidentské volby by nebylo špatné vypracovat nový seznam otázek. Něco typu: Budete na veřejnosti mluvit sprostě? Umíte si zavázat kravatu? Jste schopen stát po celou dobu státní hymny? A pak by se mohlo soutěžit, kdo déle vydrží tvářit se na mezinárodním fóru zaujatě, protože to jsou jediné disciplíny, které jsou pro prezidentskou funkci relevantní.

Naše společnost není rozdělená ani není v krizi. Pocit rozdělenosti byl vyvolán uměle, protože k politické mobilizaci nic neslouží lépe než pocit ohrožení a představa, že je třeba bojovat proti té druhé „špatné“ části společnosti. Česká společnost se jen dostala do jakéhosi absurdního dramatu, který by ani Samuel Beckett nedovedl napsat lépe.