Americký prezident Joe Biden FOTO: Gage Skidmore / Wikimedia Commons / CC BY-SA 2.0
FOTO: Gage Skidmore / Wikimedia Commons / CC BY-SA 2.0
KOMENTÁŘ / Končící Bidenova administrativa ve snaze zbrzdit ruskou ofenzívu rozhodla o dodávce nášlapných min na Ukrajinu. Západní aktivisté reagují hystericky a viní Bidena z toho, že se právě rozešel s vlastní politikou, která přece mnoho let usilovala o všeobecný zákaz této munice.
Ruský postup v Donbasu a Kurské oblasti má pomoci zastavit nasazení prostředku, který desítky zemí smluvně zakázaly. To může být na první pohled dostatečný důvod ke „spravedlivému rozhořčení“ – pokud si nejste vědomi toho, že svět se v době od podepsání Ottawské úmluvy (1997) výrazně změnil, a nikoliv příznivým směrem.
Vyhlídka na masové útoky ruské pěchoty proti přečísleným obráncům je důvodem, proč například Finsko mělo s Ottawskou úmluvou od počátku potíže. Přinejmenším od roku 2003 probíhá v zemi debata ohledně potřeby odstoupení od zmíněné mezinárodní smlouvy, protože řídce osídlená země s dlouhou (1340 km) a členitou hranicí s Ruskem bez min těžko může pomýšlet na zastavení případné invaze.
Postavení Ukrajiny není od popsané kauzy příliš odlišné. Před zahájením problematické Kurské operace měřila fronta zhruba 1200 kilometrů a následně se ještě přinejmenším o dalších 100 km prodloužila. Ukrajinská armáda, která čelí nedostatku personálu a neustávajícím ruským pokusům inovovat útočnou taktiku, má tedy na výběr: Buď se v rámci opevňovacích prací začne spoléhat také na miny (které protistrana používá zcela běžně), nebo se smíří s tím, že v početní nevýhodě „prohraje podle pravidel“, která protivník nedodržuje.
Ne že by neexistovaly dobré a rozumné důvody pro snahu nášlapné miny úplně zakázat. V Kambodži, Afghánistánu, Bosně, Angole a řadě dalších zemí mnoho let po skončení válek stále zabíjejí a mrzačí tisíce lidí ročně. Kromě toho pohlcují značné finanční prostředky, které je nutno věnovat na odminování, a brzdí poválečnou obnovu a rozvoj. Bylo by skvělé žít ve světě bez zákeřných nášlapných min.
Toho však bohužel nedosáhneme jednostranným odzbrojením, kvůli němuž nepřátelé získají nepřiměřenou vojenskou výhodu. Svět jasných mezinárodních pravidel definitivně přestane existovat, jakmile nepřátelské invazní síly zničí všechny ušlechtilé zastánce humánnějšího světa, kteří se opomněli řádně ozbrojit a útok odstrašit.
Smysl a podmínky vzniku pravidel vedení války
Podle pruského teoretika války Carla von Clausewitze je přirozenou tendencí každého ozbrojeného konfliktu přechod k „totální válce“. V praxi však často působí různé faktory, které zmíněnou tendenci brzdí a brání její realizaci. Vše řečené nicméně neznamená, že se tendence k totální válce čas od času nemůže více či méně důkladným způsobem prosadit.
Zárodek mezinárodních pravidel vedení války, jak je známe dnes, vznikl ještě v 19. století. Nestáli za ním jen autentičtí a idealističtí míroví aktivisté jako česká rodačka Bertha Suttnerová. Mezi tehdejšími vojenskými mocnostmi v Evropě se po roce 1870 postupně vytvořil konsensus na tom, že války mají být krátké a je třeba je ve státním zájmu dobře regulovat.
Během prusko-francouzské války (1870-1871) se vítězná pruská armáda poprvé v Evropě setkala s partyzánskou taktikou takzvaných francs-tireurs. Ti nenosili uniformy, nebojovali v tehdy ještě běžných geometrických formacích a vůbec se vzpírali většině vojenských konvencí své doby.
Prusku šlo o to, aby se podobná zkušenost už neopakovala. Války podle jeho představ měly být krátké, po porážce nepřátelské pravidelné armády rychle skončit přijetím relativně omezených požadavků vítěze (typicky odstoupení určité části území), aby se co nejdříve „jelo dál“.
Z druhé strany další evropské mocnosti dospěly k názoru, že schválení mezinárodních pravidel vedení války by pro ně mohlo být výhodné z pohledu koloniálních výbojů. Jestliže domorodé síly nedodrží mezinárodní pravidla zformulovaná evropskými mocnostmi na konferencích v Ženevě, vznikne pocit morální převahy nad nimi, který umožní veřejnosti v rámci „civilizační mise“ strávit i vysloveně drastická protiopatření vůči takovým „barbarům“.
Několik dekád tedy ženevský systém jakžtakž fungoval. Bylo tomu však pouze proto, že všichni vlivní aktéři potenciálních válek sdíleli konsensus, podle nějž mají všechny války být krátké, omezené a dobře regulované.
Když ale v létě 1914 vypukl velký střet později známý jako I. světová válka, opět se prosadila tendence k totální válce a letité úsilí „humanizovat“ ozbrojený konflikt vyletělo komínem.
Ze strany revizionistických ústředních mocností šlo o boj za nové rozdělení světa, v němž už nebyly připraveny dodržovat nepohodlná pravidla někdejších drobných evropských výbojů.
A protistrana nebyla v postavení, které by jí umožnilo vyhrát válku ohrožující samotnou její existenci pouze prostředky, které byly považovány za košer mezi lety 1870-1914.
Nová éra totální války
Bidenova administrativa závislá na zkušenostech veterána staré studené války mezi Východem a Západem téměř až do konce svého působení nepochopila, v čem se současný konflikt liší od předchozího, který probíhal v letech 1946-1991.
Jediné podstatné poučení, které ruské postsovětské vládnoucí elity dokázaly vyvodit z pádu sovětského impéria, zní následovně: Sovětští vůdci po Stalinovi už byli příliš měkcí a neměli žaludek na dostatečně tvrdou konfrontaci se Západem. Bylo zásadní chybou přistupovat na sdílená pravidla platná pro obě supervelmoci, včetně smluv omezujících zbrojení. Příště už takovou chybu neuděláme.
To poslední, co na podobného protivníka platí, je předvádění všelijakých zásad ušlechtilého válčení a rýsování všelijakých „červených čar“, jimiž se sami omezujeme ve výběru vhodných prostředků.
Proto byla „deeskalační“ politika Bidenovy administrativy, spojená především se jménem poradce pro národní bezpečnost Jakea Sullivana, fundamentálně pochybená a bez úplného přepracování celého přístupu od počátku odsouzená k neúspěchu.
Nežijeme v době krátkých a relativně málo letálních válek konce evropského 19. století. Ale nežijeme už ani v éře chruščovovské a postchruščovovské studené války mezi Západem a Východem. To, co nám rozpoutáním totální ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 vybouchlo přímo do tváře, je opětovné prosazení Clausewitzovy tendence k totální válce.
O tom, jaká tato válka je a co vše zahrnuje i ve zdánlivě „nevojenských“ oblastech, lze psát sáhodlouhá pojednání, která se budou muset vyrovnat s mýty o „konci tanku“, „100 % úspěšnosti dronů“ a dalšími zjednodušujícími pohledy.
Především však nutno konstatovat, že stejně jako předchozí případy totálních válek ani tato nebude vedena podle pravidel vzniklých v dobré víře během éry hlubokého – a jak se doufalo, v zásadě definitivního – míru.
