Tureckého prezidenta Erdoğana dohonila jeho vlastní rétorika a pýcha. V dobách, kdy ještě nebyl prezidentem, se nechal slyšet – v souvislosti s přístupovými rozhovory Turecka s EU – že demokracie je jako vlak. Nastoupíte a když dojedete do své stanice, zase vystoupíte.
Přístupová jednání probíhala pomalu a je třeba podotknout, že účinnou brzdou byly a jsou zatvrzelé postoje Kypru a jeho patrona Řecka. Dílem právem, dílem naschvál. Navíc Francie, Německo a některé další státy také zablokovaly několik kapitol. Většinou z důvodů tzv. demokratického deficitu.
Navzdory objektivním i záměrným překážkám se Turecko dostávalo blíž a blíž k tomu, čemu v Evropě rozumíme pod pojmy vláda práva, demokracie a svoboda. V ekonomické oblasti se vazby Turecka s Evropou upevnily a propojily tak, že je dnes bez těžkých ztrát na obou stranách nelze od sebe oddělit.
Proto asi R. T. Erdoğan, ještě jako premiér, usoudil, že turecký vlak už vlastně je v té správné stanici. Unijní státy to pochopitelně zaregistrovaly a tempo přístupových rozhovorů se nakonec dostalo na značku nula. Ani jedna strana nechce být tím, kdo řekne „dost“ a rozhovory ukončí. Dodnes obě strany čekají, kdo dřív mrkne, aby se ten druhý mohl vymlouvat, že to ne on, ale ten druhý hru skončil. Turecko tím nepřestalo být pro své západní partnery důležitou zemí, ale čím dál častěji se politikové ptají, jak moc vlastně Turecko potřebují a k čemu.
Na sklonku svého premiérování se Erdoğan stal hlavní postavou úděsného korupčního skandálu. S použitím všech dostupných pák a faulů situaci ustál. Dokonce byl i zvolen prezidentem. Po necelých dvou letech prezidentování čelil v srpnu 2016 pokusu o převrat, za který trestá ty občany Turecka, kteří málo jásají nebo dokonce pochybují. Zákon o boji proti terorismu se stal bičem, který švihá vskutku nemilosrdně.
Evropské státy, a nejen ony, se pokoušely s úsilím hodným nadějnějšího cíle Erdoğana přesvědčit, aby dodržoval civilizovaná pravidla spravedlivého soudu a lidského zacházení. Pyšný prezident jejich volání nevyslyšel. „Tady všude je Erdoğanovo“, tak by se dal lapidárně shrnout jeho postoj ke kritice ze zahraničí.
Válka v Sýrii mu dala do ruky další kartu. Pod pohrůžkou, že pustí do Evropy nekontrolovanou vlnu utečenců (což předvedl v praxi, i když se to oficiálně nepřipouští), si vymohl nejen peníze, ale i jistou ohleduplnost ze strany EU.
V té době byl pevně přesvědčen, že z vlaku vystoupil ve správné chvíli. Na ruku mu šla nejen málo rozhodná EU, ale i Rusko, Írán a do jisté míry USA. Viděl sice, že se na obzoru objevují mraky, ale hrubě je podcenil.
Ostrá výměna názorů s několika unijními zeměmi před posledními prezidentskými volbami mu měla napovědět, jak si vůči Evropě stojí. K tomu vyvolal roztržku s USA, která vypadala, že ohrozí NATO. Záminkou byly pro Erdoğana nevlídné kroky USA, které si jisté věci prostě nenechají líbit. Například dožadování se vydání F. Gülena, který je v USA v exilu, nespáchal žádný trestný čin, a tudíž se těší ochraně americké vlády. Podle tureckého prezidenta je to osnovatel korupčního skandálu i pokusu o převrat.
Turecko se začalo pohybovat směrem, který se ani EU, ani USA moc nelíbí. Sblížení s Ruskem a koordinace s Íránem nejsou kroky, které by západní státy radostně vítaly. Zvlášť, když je s tím spojen nákup protiletadlového raketového systému z Ruska. Není divu, že USA velice váhají s dodávkou nejmodernějších stíhaček F 35 tureckému letectvu.
Během tohoto víkendu vyzval Erdoğan na návštěvě v Kyrgyzstánu k přechodu k platbám v místních měnách v mezinárodním obchodě. Měla by tak být „odstraněna nadvláda dolaru“. On samozřejmě ví, že je to nesmysl, ale nemůže jen tak ztratit tvář.
Hospodářství státu je ohrožováno vysokou zadlužeností (mimo jiné v důsledku kroků, kterými si prezident kupuje hlasy voličů), což má za následek obavy evropských firem a bank, které v Turecku mohutně investovaly. Z toho důvodu si EU může jen těžko dovolit nějaké silné kroky vůči Turecku. Jak ale Turecko motivovat k návratu do vlaku, z něhož dobrovolně vystoupilo?
Poměrně nápadně se začínají vyjadřovat turečtí politikové i tisk (vládní i opatrně opoziční) k případnému oživení jednání s Evropskou unií. Někteří dokonce připouštějí, že se jedná o svého druhu civilizační a modernizační misi, která přibližuje Turecko Západu.
Nečekaná „pomoc“ proevropským náladám přišla z USA. Jejich cílem nebylo pomoci Evropě, ale při váze a významu USA to vede jak k pomoci Evropě, tak ke stabilizaci turecké pozice v NATO. Turecký prezident zjistil, že když se na něj mračí USA, jsou Evropská unie a NATO užitečné nástroje pro jeho ekonomické a politické přežití.
Ve čtvrtek a v pátek se ve Vídni konal tzv. gymnich – neformální schůzka ministrů zahraničí zemí EU. Její součástí bylo i pracovní sezení k tzv. „efektivnímu multilateralismu“, na které byli pozváni i zástupci kandidátských zemí – Albánie, Makedonie, Černé Hory, Srbska a Turecka. Pro posledně jmenovanou zemi se schůzka stala prvním krokem v opatrné snaze o obnovení „normálního režimu“ ve vztahu k EU.
Samotná přítomnost tureckého ministra byla spíš symbolická. Byl jen jedním z několika, což se mu asi moc nelíbilo, ale M. Çavuşoğlu umí respektovat realitu. Pokud však nebudou následovat další a podstatně významnější kroky, žádný pokrok nebude. Míč je na turecké straně a ta jako obvykle vidí vinu na všech stranách, jen ne na té své.
Významná část obyvatel Turecka by si přála obnovu přístupových jednání nejen proto, že žijí v podstatě západním způsobem života, ale hlavně proto, že by to znamenalo návrat země do společnosti demokratických států. Ten je sice možný, ale obávám se, že dokud bude prezidentem R. T. Erdoğan i velice nepravděpodobný.
