Můžeme samozřejmě diskutovat o právních nuancích toho, proč podal ministr spravedlnosti Robert Pelikán kárnou žalobu na soudkyni Helenu Královou, oficiálně kvůli průtahům, které měla způsobit tím, že nerespektovala závazný výklad nadřízených soudů. Meritum věci je ale úplně jinde.

Diskutabilní je už sám výčet prohřešků. Pelikán například Králové vyčítá, že se nechala vyloučit pro podjatost ve věci takzvaných trafik, což nadřízený městský soud odmítl. To by bylo řevu, kdyby se nevyloučila, protože jedna její kolegyně je shodou okolností manželkou bývalého poslance Petra Tluchoře, který byl původně rovněž obviněn a nyní v kauze vystupuje jako svědek. To, že se vyloučila, byla jenom přirozená reakce na to, aby se předem vyhnula možnému zpochybňování svých rozhodnutí, kterému se nakonec stejně nevyhnula. Je tedy evidentní, že Pelikán záměrně překrucuje fakta. Bez znalosti konkrétních rozhodnutí, toho, proč jí byla věc odnímána či vracena, zda důvody byly relevantní, a co konkrétně k tomu nadřízené soudy vedlo, je obtížné vynášet nějaké závěry o dalších případech. Přinejmenším v údajném zneužití vojenského zpravodajství, potvrdil odebrání ústavní soud, na druhé straně ale konstatoval, že Králová nebyla podjatá. Pelikán přitom v žalobě Králové vytýká, že svým postupem v kauzách ohrozila důvěru v nezávislou justici a spravedlivé rozhodování soudců. To je další příklad, kdy neinformované veřejnosti podsouvá něco, co zatím neřekly ani soudy, které se kauzami Králové zabývaly.

Vždycky je problematické, pokud kvůli sporům mezi jednotlivými soudy o právní závěry zasahuje ministr spravedlnosti jako představitel výkonné moci. Přitom právě Králové někdejší nadřízený a současný předseda městského soudu Libor Vávra její činnost prověřoval, zjistil řadu chyb, ale o případném podání žaloby chtěl rozhodnout na podzim po celkovém přezkumu činnosti jejího senátu. Králová je totiž vedle dvou přísedících pouze jedním ze tří soudců, a bez znalosti toho, jak který z nich hlasoval, je neférové házet odpovědnost pouze na její hlavu. Je tedy na pováženou, jestliže samotné soudy zatím o důvodech kárné žaloby nerozhodly, ale ministr má už jasno. I požadovaný nejvyšší trest, tedy zbavení funkce, je neadekvátní. Správní soud může podle závažnosti provinění soudci uložit důtku, snížení platu nebo odvolání z funkce. O nerespektování rozhodnutí rozhodovaly kárné senáty pouze v jednom případě, a výsledkem byla pouhá důtka. Ostatně „vysvlečení z taláru“ bývá až při opakovaném provinění. I v tom se tedy projevuje Pelikánova zaujatost.

Nejpádnější důvod proč vnímat rozhodnutí jednoho z nejagilnějších Babišových biřiců jako ryze účelové, je ale konkrétní načasování. Začaly totiž dvě z kauz, kvůli kterým Pelikán Královou popotahuje – vVojenské zpravodajství a „poslanecké trafiky“. Vrchní soud v Praze navíc zrušil odsuzující rozsudek nad Ivem Rittigem, Janou Nečasovou a právníkem Davidem Michalem kvůli údajnému vyzrazení zprávy BIS. Načasování, to, že Pelikán ani nepočkal na prověrku MS v Praze, budí oprávněné podezření, že podání kárné žaloby má v tomto případě sloužit jako nepřípustný politický nátlak na příslušné soudce, aby v kauzách, které si z prstu vycucali olomoučtí státní zástupci, a v nichž zatím pohořeli jako papír, postupovali soudci podle jejich diktátu. Nejpregnantněji to zformuloval Pelikánův předchůdce v úřadu a nyní poslanec za ODS Pavel Blažek, který uvedl, že „se soudkyně odmítla stát součástí obžaloby, a tak musí být smetena z cesty“,  a že Pelikán je prodlouženou rukou olomouckých prokurátorů. Samotné podání žaloby pak označil za „završení procesu ištvanizace trestního práva“.
Srovnání toho, co vše prochází státním zástupcům za nevšímavosti, či dokonce tichého souhlasu současného ministra spravedlnosti, počínaje účelovým měněním místní příslušnosti, úniky z trestních spisů a odposloucháváním advokátů a jejich klientů konče, dává Blažkovi za pravdu.