Jens Stoltenberg, bývalý generální tajemník NATO FOTO: Severoatlantická aliance / se souhlasem
FOTO: Severoatlantická aliance / se souhlasem
Generální tajemník Severoatlantické aliance Jens Stoltenberg vzkázal Rusku, že cenou za bezpečnost Ukrajiny před ruskou agresí nebude žádná záruka ze strany NATO, že Ukrajinu nikdy nepřijme. Řekl to po telefonátu s ukrajinským prezidentem Zelenským. Není zřejmé, zda se jedná o reakci na požadavek formulovaný Moskvou v seznamu předaném americké vyjednavačce Dr. Karen Donfriedové. Rusové se ale podmínkou formálního závazku nepřijmout do aliance Ukrajinu netajili. Vyjádření generálního tajemníka je jistě pozitivní, ale otázkou je, zda se nehledá způsob, aby se vlk nažral a koza zůstala více méně celá.
Aliance a členské státy
Přijetí nového člena aliance musí schválit všechny členské státy bez výjimky. Právě na tuhle strunu Moskva v současné situaci hraje, a možná právě proto se Putin rozhodl napětí eskalovat. Kyjevu zatím nebyl nabídnut akční plán členství, protože již od summitu NATO v Bukurešti v roce 2008 jsou některé významné země silně proti tomu. Patří mezi ně Británie a Německo. Sbližování Ukrajiny s aliancí v posledních letech Moskva vnímá jako hrozbu.
Putin si asi velice dobře uvědomuje, že se Ukrajina v krátkodobém a zřejmě ani střednědobém horizontu členem nestane. Diplomatický jazyk závěrečných deklarací ze summitů NATO sice mluví o tom, že k tomu jednou dojde, ale na otázku kdy by nejlépe odpověděl text písně „Né, teď né“ od kapely Mňága a Ždorp: „Až jindy, až na svatýho Dyndy.“ To je status quo, který mnoho jednotlivých členů aliance nadále podporuje.
NATO vás nevezme, smiřte se s tím
Rusko tak vlastně ani tolik nepotřebuje, aby NATO přijalo nějaký formální závazek. Diplomatické vítězství by se na domácí scéně sice Putinovi hodilo, ale nejspíš s ním ani on nepočítá. Důležitější možná je ukázat Ukrajině, že přes všechna slova podpory a i vojenskou pomoc ze strany USA nemá nikdy šanci se členem aliance stát. Pokud se mu podaří ukázat nejednotnost Západu a zároveň tím zviklat důvěru v něj na Ukrajině, pak Putin vyhraje.
Současné hromadění sil na ukrajinských hranicích, které k tomu používá, je přitom vlastně velice levnou metodou, jak toho dosáhnout. Jednotky jsou stále dislokovány na vlastním území a ekonomické náklady nejsou astronomické. Ruská prestiž může těžko utrpět, ba právě naopak. Pokud k ničemu nedojde, což je pořád ta nejpravděpodobnější varianta, bude se Moskva snažit vykreslit své protivníky jako hysteriky a sebe jako racionální mocnost.
Horská dráha eskalace a deeskalace
Pokud dojde k uklidnění, Putin může celou akci zopakovat za pár měsíců znovu. V podstatě takhle může provokovat do nekonečna, protože ví, že se mu nic nestane. Ztrácet může spíš Západ. Členství v NATO je Ukrajině a Gruzii slibováno už dlouhou dobu, a pokud navzdory ruským provokacím i v příštích několika letech nedojde k žádnému jasnému závazku třeba v podobě již zmíněného akčního plánu členství, zájem obou zemí může ochabnout.
Rusko s největší pravděpodobností hraje šachovou partii na mnoho tahů. Jeho výhodou je, že zatímco ono své figurky ovládá samo, na druhé straně šachovnice se musí shodnout mnoho hráčů. Prohlášení generálního tajemníka Stoltenberga je hezké. Moskva i Kyjev jsou si ale dobře vědomy, že ono deklarované právo Ukrajiny vybrat si svou budoucnost může v praxi narazit na neochotu některých spojeneckých zemí ji přijmout.
Čas v tomto ohledu hraje spíš pro Rusko. Čím déle a čím důrazněji se mu podaří Ukrajincům jasně ukazovat, že jsou přes politické deklarace v NATO nechtění, tím větší naděje, že se od Západu odvrátí. Bonusem pak bude odcizení pobaltských zemí a Polska od Německa, Francie a Británie v rámci aliance. Nic z toho samozřejmě nevylučuje, že Putin na Ukrajinu nakonec nezaútočí. Nicméně neměli bychom podléhat pocitu, že jsme vyhráli jen proto, že se to opět nestalo.
