Mezi novináři a Vladimirem Putinem již několik let panuje nepsaná soutěž o to, komu se podaří ruského prezidenta přimět vyslovit jméno Alexeje Navalného. Žurnalisté zkoušejí nejrůznější taktiky, ptají se opisně nebo schválně formulují dotazy tak, aby se v odpovědi nedalo opozičníkovu jménu vyhnout.
Nejvyšší představitel Ruska ale stále odolává. Další příležitost zkusit štěstí se naskytla na summitu G20 v Hamburku, kdy opět padl rafinovaný dotaz, avšak se stejným úspěchem jako doposud. Kromě toho, že pokus nazvat Navalného jménem se stal pravidelným to be continued…, se veřejnost dozvěděla, že pro ruskou vládu nemá smysl začínat dialog s někým, kdo nenabízí konstruktivní program.
Mít, či nemít konstruktivní program
Tato slova zvedla Navalného ze židle. Jelikož byl nedávno propuštěn z vazby, kde si odpykával trest 25 dní odnětí svobody za pořádání protivládních demonstrací, rozhodl se, že natočí videoodpověď prezidentovi země, v níž mu ukáže, jak takový konstruktivní program vypadá, a zhodnotí, kdo z nich (tedy Navalnyj, nebo Putin) má program konstruktivnější.
V Rusku se teď stalo velkou módou řešit politiku přes youtube nebo si vyřizovat osobní účty před zraky internetové veřejnosti. Za iniciátorku může být směle považována reportérka nezávislého televizního kanálu Dožď Ksenia Sobčak, která takto poslala výzvu ukrajinskému prezidentovi Porošenkovi a pak několikrát oslovila Vladimira Putina. Její metodu okoukli jiní a také se pokusili nahnat si popularitu zn. levně a rychle jako třeba nejbohatší Rus Ališer Usmanov. Ale jak se říká práce kvapná…, z čehož vznikla slavná odpověď Navalnému „Plivu na tebe“, která se stala internetovým virálem a pobavila několik milionů diváků. Věru, stát se internetovým šaškem není těžká práce.
Všechny ty internety
Zřejmě se všichni snaží dokázat, že ještě nepatří do starého železa a umějí držet krok s moderními technologiemi. Hlavně prezident Putin opravdu mocně dává najevo, že nehodlá jen tak vyklidit scénu. Jeho odpověď Navalnému sice není ve videoformě, ale i tak je vzkaz dostatečně jasný.
Navalného sympatizanti a spolupracovníci jsou od začátku července vystaveni stupňujícímu se obtěžování ze stran úřadů: neohlášené domovní prohlídky v kanceláři organizace Fondu boje proti korupci, zabavování dokumentů a počítačů. Úřady nepovolují stavět aktivistům petiční stánky, které sbírají podpisy pod Navalného kandidaturu. Policie zatýká lokální koordinátory kampaně a rozhání štáby.
Jen tak mimochodem, aktivistu z moskevského štábu Alexandra Turovského policie tak zbila, že skončil v nemocnici s otřesem mozku. A aktivistu z Kaliningradu vyloučili z vysoké školy za organizování demonstrací na podporu Navalného. A tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho.
Policejní cirkus
Ruská policie se 8. července stala tak trochu principálem cirkusu, když při rozebírání demonstrace do policejních aut naskládala jak protestující, tak nafukovací balonky s logem Navalného kampaně, takže policejní kolona vypadala spíš jako masopustní průvod. Inu, jak říká Navalnyj, pokud by balonky nesly „konstruktivní program“ třeba ve formě hesla Sláva Putinovi, možná by se zatčení vyhnuly. Pak by ale demonstranti v cele neměli čím zahnat trudnomyslnost.
Poslední úder z Kremlu přišel v úterý. Ve všech státních a prokremelských médiích se objevila informace, že ruská Federální služba pro dohled nad výkonem trestů žádá soud, aby byl Navalného podmíněný rozsudek změněn na nepodmíněný, čímž by definitivně ukončil spory ohledně jeho možnosti kandidovat v příštích prezidentských volbách. Připomeňme jen, že voleb do prezidentské funkce se nesmí účastnit ten, jenž si odpykává nebo odpykával trest odnětí svobody.
Bude kandidovat, nebo nebude
Pikantní na tom je skutečnost, že zákon nekonkretizuje, zda nepodmíněné odsouzení (tedy stav, kdy k nástupu do vězení reálně nemusí vůbec dojít) kandidáta z pasivního volebního práva vylučuje, nebo ne. Na konci minulého měsíce sice Centrální volební komise rozhodla, že Navalnyj se nemůže pro volby registrovat, ale dokud se nezmění zákon, skulina stále existuje a na to Navalnyj spoléhá.
Navíc popularita Navalného sice mírně, ale stále roste, podle nejnovějších průzkumů o něm někdy slyšelo 55 % Rusů. Pokud budeme srovnávat s Vladimirem Putinem, pak se toto číslo zdá být směšné, ale který současný ruský opoziční politik se může pochlubit byť polovinou této cifry? Takže Vladimir Putin se nejspíš domnívá, že se Navalnyj stal až příliš velkou mouchou na jeho jinak zatím přímočaré cestě do čtvrtého volebního období. Tak proč se na každý pád nepojistit.
Opozice proti všem
Ránu pod pás Navalnyj dostal i ze strany, od které by to člověk nečekal – od některých dalších představitelů ruské opozice. Mimo Rusko se o nich moc nepíše a právem, protože nic moc nedělají, zato toho hodně namluví. Teď ucítili, že Navalnyj je možnou konkurencí nejen Kremlu, ale i jim samým. Zhlédli se v jeho úspěchu a rádi by na něm také měli podíl, a pokud ne, tak ať se Navalnyj připraví na konkurenční boj.
Místo toho, aby naopak opozice odhodila vzájemné rozmíšky a chytla se jedinečné šance spojit síly proti vládní garnituře (byť pod pláštíkem populismu a s idealistickými spásonosnými hesly o korupci, která je příčinou všeho zla v Rusku), bude radši dál rozdrobená a rozhádaná ve vlastních žabomyších válkách. Jediný, kdo z této situace bude těžit je Vladimir Putin, kterému do března 2018 postačí zmanipulovat jeden rozsudek soudu z nepodmíněně na podmíněně a pak může se založenýma rukama tiše čekat, až se jeho opozice zdiskredituje mezi sebou sama.