Před kongresem Občanské demokratické strany se na veřejnosti objevují podivně poťouchlé úvahy jejích vrcholných představitelů, z nichž čiší bezradnost, jaká nemůže opoziční straně pomoci. Předseda Senátu Jaroslav Kubera se nechal zneužít Babišovým deníkem MF DNES a pustil se do úvahy, že Andrej Babiš bude i v příštím volebním období premiérem. Nadšená redakce předsedy vlády z toho udělala palcový titulek: „Kubera: Příští premiér bude Babiš“. V tomto titulku vypadá Kubera jako Babišův podporovatel, který se už předem raduje z jeho budoucího vítězství. Když jsou opoziční politici nepoučitelní a pouští se do komunikace s dezinformačními médii, tak mají, co si zaslouží.

Místopředsedkyně strany Alexandra Udženija zase na serveru Novinky medituje nad tím, že by už ODS měla být zase ve vládě a neměla by to přepínat s vymezováním se vůči Babišovi. Ani tyto výroky nesvědčí o politické šikovnosti. Mnozí opoziční politici ještě nezaregistrovali, že autorem nálepky „antibabiš“ je sám Babiš a že ji mistrně přisoudil všem svým kritikům právě proto, aby je umlčel. Každá opoziční strana ve svobodném prostředí usiluje o vstup do vlády, a proto se ostře vymezuje vůči stávající vládě. Tečka.

Před žádnou suverénní politickou stranou nestojí otázka, zda být, nebo nebýt „antibabiš“. Smyslem této hloupé nálepky je zmanipulovat veřejnou diskuzi do pouhé osobní roviny, protože tak vnímá politiku primitiv. Přitom je naprostou chybou si vůbec nechat osobní rovinu vnutit. Debata nad otázkou, zda být nebo nebýt „antibabiš“, je nesmyslná a ukazuje slabost. Důležité je prostě bránit zájmy svobodomyslných lidí, neboli příslušníky schopné střední vrstvy, která nyní nemá na politické scéně dostatečné zastání. Problémy, kterým tato početně silná, ale politicky oslabená část společnosti čelí,  mají povahu systémovou a zásadní.

Pro pořádek si tyto systémové problémy vyjmenujme. Čelíme

1. obrovskému nárůstu státních zásahů do života společnosti, které dusí iniciativu a svobodu občanů,
2. porušování pravidel právního státu, neboť držitelé moci si mohou dovolit to, co si běžní lidé dovolit nemohou,
3. zneužívání státní správy pro prosazování soukromých zájmů jednotlivců,
4. potlačování svobody médií, které vede k narušení svobodné a férové politické soutěže,
5. mezinárodní ostudě kvůli nerespektování pravidel Evropské unie při přidělování dotací.

Vedle toho tu je také ten neustále přetřásaný konflikt zájmů. I zde jde o systémový problém, neboť v konfliktu zájmů není jen osoba premiéra, nýbrž řada politiků, poslanců a starostů. Pro demokracii je to něco jako rakovina pro tělo.

Dalším klíčovým problémem je pak nadvláda oligarchů a finančních skupin nad politikou a mediálním prostředím, přičemž nejde u nás o konkurenty, nýbrž o jakýsi tichý kartel založený na strachu z vládnoucího holdingu. Obecně čelí česká společnost tendenci k všudypřítomné monopolizaci.

Jistě, všechna tato témata souvisí s osobou předsedy vlády, kterým střední vrstva upřímně pohrdá. I proto, že jeho mocenský, mediální a finanční konglomerát doslova zalehl Českou republiku. Proto jakákoli snaha o konstruktivní program, který by měl ignorovat výše popsané problémy, směřuje k plytkosti a k tomu, že si politická strana svojí budoucí existenci narýsuje jen jako juniorní doplněk k vládnoucí formaci.

Je skutečným rébusem, jak se efektivně postavit obrovské finanční a mediální síle. Jedinou cestou je získat rovněž sílu. Přitom síla, která se může odrazit ve vyšších preferencích závisí na arzenálu zbraní. Těmito zbraněmi jsou pro politickou stranu jednak inteligentní lidé ve vedení a jednak komunikační kanály k veřejnosti. A pak tu také musí být program, který zastupuje legitimní zájmy konkrétní části společnosti, která nemá odpovídající zastoupení a ztratila své rozhodující slovo. Lidé, na kterých stojí ekonomická prosperita. Vedle principiálních témat, jež souvisejí s obranou individuální svobody, parlamentní demokracie a právního státu, má opozice také nabídnout konkrétní výkony, které se týkají bezprostředně života těchto lidí ze střední vrstvy.

A pak tu jsou také peníze. Miliardovému impériu je těžké čelit s prázdnou kapsou. Ale je to rozhodně správnější, než s ním kolaborovat a nebo mu ustupovat. Když někdo navrhuje spolupráci s ANO, tak je třeba mu říct, že je to proti zájmům střední vrstvy, neboť ANO je radikálně populistická strana, která mnohým voličům nahradila ČSSD i KSČM. Je to strana extrémně mocného a všudypřítomného státu a masy příjemců státních dávek. Zájmy ekonomicky aktivních a iniciativních lidí jsou zcela odlišné a v podstatě protichůdné.

Sebelepší program může zahubit, když vedoucí činitelé strany prezentují veřejnosti svoji bezradnost a nízké sebevědomí.