Ilustrační foto FOTO: Quartl / Wikimedia Commons
FOTO: Quartl / Wikimedia Commons
KOMENTÁŘ / Pozoruhodná, dlouho trvající změna – v Česku přibývá vlků, vracejí se k nám po více než sto letech. Jejich počty začaly klesat od začátku 18. století, postupně byla původní vlčí populace úplně vyhlazena. Posledního vlka zabil František Jež u Bukovce 5. března 1914, konec těchto krásných šelem u nás připomíná pomník.
Vlk obecný je dnes chráněným druhem a začíná se mu dařit. V roce 2023 se po Česku pohybovalo více než sto vlků ve 22 smečkách. Odhady z počátku roku 2025 ukazují, že zde žije již okolo 300 vlků ve 30 až 40 smečkách. Nejvíc jich najdeme na severu Čech a na Šumavě, po osmi smečkách. V lesích mají dostatek potravy díky přemnožené zvěři.
Vlci se vrátili a daří se jim. Je to v pořádku? Chceme, aby u nás žili, uděláme jim místo? Otázku lze položit i jinak: mají vracející se vlci právo na existenci? Jistě mají, my jsme je nestvořili, stejně jako jsme sebe nestvořili. Hodně se mluví o „záchraně přírody“, jak člověk zničil přírodu a jak mu to škodí, jak mu divoká příroda chybí. Vlk je šelma, pozoruhodná, neopakovatelná bytost, jeho návrat je něco jako zázrak, naděje, že člověk může své chyby napravovat.
Návrat vlka je možný jedině díky tomu, že si část z nás uvědomila, jak nám chybí, že si uvědomila, jak chybně jsme jednali, jak tristní a katastrofální je vymírání druhů. Zároveň dnes vlk symbolizuje cosi jako „zelené myšlení“, ekologický pohled na svět. Fakt, že stát vlky chrání, znamená bezpochyby pokrok, dokonce evropský pokrok.
Vlk do přírody patří
Podle nové studie z letošního roku žije díky ochraně ve 34 státech Evropy nejméně 21,5 tisíce vlků, což představuje 58procentní nárůst za posledních deset let. V Itálii, Německu, Bulharsku, Řecku, Polsku, Španělsku a Rumunsku se dnes nachází přes tisíc jedinců. V celkem devatenácti zemích jejich počet vzrostl. Ubylo jich jen v Bosně a Hercegovině, Černé Hoře a Severní Makedonii.
Vlk do přírody patří, má v ní důležité místo. Je to šelma, která pomáhá udržovat lesy zdravé, reguluje počty divokých prasat, srn, jelenů. Přemnožené počty zvěře všeho druhu páchají v lesích a na polích škody, které se odhadují na miliardy, stát z toho lesníkům proplatí jen část. Když se na to podíváme ekonomicky, s příchodem vlků stát ušetří. Zatímco vlk do přírody patří a chrání ji, udržuje v ní zdravou rovnováhu, člověk přírodu a rovnováhu v ní dlouhodobě ničí. Nárok vlka na návrat se zdá jasný.
Stát vlky chrání, ale mají mnoho nepřátel. V první řadě se lidé obávají o svá hospodářská a domácí zvířata, bojí se ale taky o svoji bezpečnost. Vybití šelem nás zpohodlnělo, snížila se naše bdělost a ostražitost, chybí důvod být ve střehu. Hned ale dodám, že vlk zdrcující většinou na člověka neútočí, bojí se ho, vyhýbá se mu. Ostatně proto lidé vlky potkávají spíše jen výjimečně, a když se to stane, je z toho událost.
Vlci jsou predátoři, napadají ovce, kozy i skot, farmáři tedy obvykle nejsou z jejich návratu nadšení a považují je za škůdce a nepřátele. Mají ale možnost zahubení chovaného zvířete zadokumentovat a ohlásit obci nebo správě chráněného území, jako je CHKO nebo národní park. Pak podají žádost na krajský úřad a dostanou stoprocentní náhradu škody.
Některé kraje, třeba Liberecký, farmářům poskytují dotace na ochranná opatření, která mají domácí zvířata před vlky chránit. Jde o ploty, elektrické ohradníky a přístřešky, kam se zvířata mohou v noci před vlkem schovat. V Libereckém kraji mohou chovatelé žádat o dotace do konce dubna, dostanou od 20 tisíc do půl milionu korun.
Stali jsme se ochočenou kulturou psů
Kromě farmářů patří mezi vlčí nepřátele nemalá část myslivců. Ti vlka často vnímají jako svého konkurenta, nebo jako pytláka. Mají pocit, že jim žere, nebo alespoň plaší, „jejich zvěř“. K srnám, prasatům a jelenům mají podobný vztah jako farmáři k chovaným zvířatům – ta jsou ovšem opravdu jejich a celkem není divu, že farmáři vlky odmítají. Myslivci navíc, alespoň podle ochránců přírody, žijí v zakořeněné, mylné představě, že vlk je „škodná“. Což zjevně nesedí.
Udělat vlkovi místo znamená překonat archetypální představy, které se usadily i v jazyku. O chování říkáme: „člověk člověku vlkem“, „zvlčit“, „vlk v rouše beránčím“, o nebezpečí: „my o vlku, vlk za humny“, o zdraví: „chytit vlka“ atd. Vlk byl spojován s představou satana, známe evropské mýty o vlkodlacích, lidech, kteří se v noci mění ve vlky a útočí pak na lidské bytosti.
Člověk se prostě vlka stovky a tisíce let bál, vtělil do něj svůj strach, představy o zlu, o číhajícím nepříteli. A jakmile měl možnost, tak ho vybil. Teprve pak si menší část společnosti uvědomila, jak jí vlk chybí, jak zpohodlněla. Zjistila, že šelmy jsou taky „stvoření“, mají své místo v životě, jsou jeho součástí. A že jsou vlci krásní.
Letos v dubnu udělaly Novinky.cz anketu o šelmách: Je podle vás dobře, že se do volné přírody v Česku navracejí šelmy jako vlci, rysi a medvědi? „Ano, je to zapotřebí, byly odjakživa součástí přírody“ odpovědělo 36 procent hlasujících. „Ne, už na to nejsou podmínky a škodí to jim i lidem“ odpovědělo podstatně více hlasujících, 56,3 procenta.
Zajímavé, jak se čím dál víc stáváme kulturou psů, příbuzných vlků. Pes pochází z rodu Canis (vlk), patří mezi psovité šelmy. Patří sem šakali, kojoti, vlci, ti jsou nejbližší příbuzní psa. Mají stejný počet chromozomů a mohou se mezi sebou křížit. Pes je ochočený vlk. My toužíme ochočovat, panovat, sami se však stáváme čím dál ochočenějšími, krotšími. Vlk nám může sloužit jako příklad svobody a volnosti, po které někde v hloubi srdce, nebo někdy i nahlas, toužíme. Návrat vlka do lesů a hvozdů je pak návratem člověka k sobě samému, k nalézání sebe samého, svého údělu.
Byla chyba, že jsme vlky vyhubili. Ztratili jsme na dlouho fascinující živé bytosti, které k nám mají velmi blízko. Mysleli jsme si, že vládneme přírodě, že si s ní můžeme dělat, co chceme. Ztratili jsme kus úžasného světa. Teď se k nám pomalu vrací. Návrat vlků je jeden z nejkrásnějších dějů, které v dnešní době zažíváme.
