Hana Marvanová je známá jako někdejší disidentka z Nezávislého mírového hnutí. To ji propůjčuje jakousi aureolu bojovnice za posvátné hodnoty. Jenže její návrh na novelu zákonů o veřejnoprávních médiích je klasickým příkladem situace, kdy cestu do pekla dláždí dobré úmysly.

Je jisté, že mnozí její sympatizanti a podporovatelé této novely dobré úmysly mají. Jenže opakovaná potřeba Hany Marvanové sklouznout se na babišovské vlně odporu k tradiční politice naznačuje, že bychom zde mohli počítat i s úmysly zcela špatnými. Minimálně u Martina Komárka, který se postavil za poslanecký návrh.

Neblahé důsledky dobrých úmyslů Hany Marvanové jsou již chronicky známé. Marvanová stojí v čele iniciativy „Vraťte nám stát“. Tato iniciativa mocně přispěla k atmosféře antikorupční revoluce. Neboli spoluvytvářela výtah, kterým se Andrej Babiš dostal k moci. Boj s korupcí má probíhat v soudních síních a nikoli na náměstích. Když se odehrává tam, tak jde jen a pouze o divadlo, které někomu slouží k uchvácení moci. Babiš není ani první a ani poslední autokrat, který použil tento triviální trik.

Po posledních volbách se stala Hana Marvanová náměstkyní ministryně spravedlnosti za hnutí ANO, Heleny Válkové. Žádný demokraticky myslící a zároveň prozřetelný člověk nemůže s čistým svědomím a s jasnou hlavou vzít takové místo. Chuť Andreje Babiše vrtat se v české justici je v Praze obecně známá. Paní Válková by mohla hodně vyprávět, co s ním na tom ministerstvu zažila a proč nakonec z úřadu zmizela. Škoda, že se o  to jenom tak šeptá.

Nyní tedy Hana Marvanová prosazuje zákon, který by parlamentu odebral možnost volit členy rad České televize a Českého rozhlasu. Argumenty, s nimiž tak Marvanová činí, patří do kategorie ryzího populismu: Jde ji prý o odpolitizování rad. Tedy přesně o to, o co se na celé české scéně snaží Andrej Babiš: O odpolitizování všeho. Pak tu totiž zbude už jen on a s ním deset milionů nepolitiků. Neboli jednolitá masa pracujících. Pluralita však stojí na stranách a podstatným projevem demokracie je politika.

Snaha všechno odpolitizovat je přímým útokem na základy demokracie. Národ, který je demokratický a pluralitní, je národem politickým a na tom je založena jeho pluralita a svoboda.

Parlament je klíčovou demokratickou institucí, neboli je výrazem demokratických poměrů v zemi. Sedí v něm totiž všechny zvolené strany a musí se na mnoha věcech dohadovat a musí se navzájem i respektovat. Odebrat parlamentu vliv na veřejnoprávní média znamená, věnovat tato media silným hráčům mimo parlament s tím, že jejich vliv budou maskovat a zakrývat vznešené, nicméně chaotické, bezzubé a často nezodpovědné organizace, jež nemají žádný veřejný mandát.

Zásadní argument proti návrhu Hany Marvanové však spočívá v kontextu naší aktuální situace:

Žijeme zřetelně v éře vzestupu mocenského hegemona, který disponuje nebývalou finanční a mediální sílou. Velká část pražské intelektuální elity mu neustále ustupuje, protože má jednak strach a jednak cítí možnosti osobního profitu. V této situaci nezávislost České televize a Českého rozhlasu chrání skutečnost, že v jejich radách nesedí pražské „osobnosti“, nýbrž tam sedí lidé zvolení parlamentem podle složité procedury, jež vede ke zvolení názorově pluralitních rad. Tyto rady chrání naši svobodu a právo na informace tím, že reprezentují různé hodnotové proudy. V těchto radách totiž nyní stále ještě sedí lidé, kteří patří k proudům, jež ve společnosti brání Andreji Babišovi uchopit monopolní moc a jsou vůči jeho mocenským tlakům odolní.

Jakmile bude nezodpovědně a zbrkle zrušen současný systém volby těchto rad a parlament již nebude mít možnost volit celé rady veřejnoprávních médií, z budoucích rad zmizí oponenti Andreje Babiše. Budou nahrazeni těmi, kdo si tak nesmírně směšně říkají „osobnosti“.

Tyto „osobnosti“ našeho intelektuálního života se obvykle vyznačují jednou ze dvou vlastností: vyčůraností nebo dětinskostí. Zejména však bývají praporečníky snahy o likvidaci demokratické politiky v naší zemi, a to nejlépe pod heslem morálky, což je celkem obvyklý a laciný marketingový tah.

Andrej Babiš si už dávno všiml, že „osobnosti“ jsou pro něj ideální manipulační materiál. Je to souhrn tak nesmírně velikých osobností, že dohromady nepředstavují po organizační či programové stránce vůbec nic a proto jsou těmi nejlepšími koaličními partnery Andreje Babiše.

Stačí jim opravdu málo a sami lezou obrovi na pekáč.

Představa, že se třeba nějaký umělecký svaz, nějaká církev či snad dokonce Syndikát novinářů zásadně postaví proti autoritativní moci a budou principiálně trvat na nezávislosti jakékoli redakce, ta je – prosím pěkně – zcela komická a odporuje zkušenosti. Na rozdíl od těch, kteří byli zvoleni parlamentem, k tomu nebudou mít budoucí radní ani důvod a ani odvahu. A často ani nebudou tušit, kde vlastně sedí. Tedy kromě jasného povědomí o miliardových rozpočtech, které spravují.

Návrh Hany Marvanové je nebezpečný od začátku až do konce. Skutečnost, že ho Marvanová dlouhodobě prosazuje ruku v ruce s Martinem Komárkem z hnutí ANO, mluví sama za sebe.

Nakonec je tu ještě jedna zvláštní okolnost celého boje o systém volby rad veřejnoprávních médií. Copak ta média nyní pracují tak zásadně špatně, že se jedná o zásadní veřejný problém a je třeba měnit systém? Nadržují někomu a něčemu? Jestli ano, ať to někdo pojmenuje. Mnoho jejich novinářů nemá dostatek statečnosti a mentalita veřejnoprávních médií obecně vede k hypertrofované opatrnosti. Ale ani Česká televize a ani Český rozhlas nepředstavují žádný problém, který by se teď měl rychle řešit.

Skutečný problém české mediální scény se totiž jmenuje Lidové noviny a Mladá fronta DNES. Když někdo dělá iniciativu „Svobodu médiím“, tak právě zde má prostor pro statečnou práci. Jenže realita je taková, že právě v Babišových Lidových novinách bojuje Hana Marvanová za své „Dobro“. A píše tam s mnoha dalšími „osobnostmi“. Osobně jim říkám kolaboranti.