V Mánesově ulici na pražských Vinohradech vyrostl a dodnes tu bydlí jeden z největších českých malířů. Petr Pavlík za svou kariéru dokázal mnohé. Od spoluzaložení volného seskupení s názvem 12/15 Pozdě, ale přece, kde se sdružovali umělci, kteří za minulého režimu neměli možnost plnohodnotně veřejně působit, přes publikaci odborných textů a mnoha vlastních výstav až po výuku na DAMU. Ve své nejnovější výstavě v Clam-Gallasově paláci se ohlíží nejen za svojí celoživotní tvorbou, ale zároveň ukazuje, že má stále co říct. S redakcí FORUM 24 jsme se vydali k umělci domů a společně jsme probrali jeho životní dílo i pohled na současné dění.

Ihned po příchodu do bytu je jasné, že zde bydlí kreativec. Na zdech visí bezpočet Pavlíkových obrazů a všechny police jsou tak přeplněné knihami, až se pod jejich tíhou ohýbají. V rohu místnosti, kde společně hovoříme o životě, tvorbě i politice, má malíř počítač, který lemují desítky papírků s poznámkami. Momentálně totiž pracuje na novém odborném článku zabývajícím se koncem dějin. Naproti jsou dvě obrovské skříně naplněné šanony s různými poznámkami, texty a nedokončenými knihami, které za léta svého působení napsal. Petr Pavlík sedí v koženém křesle a s pohledem přes brýle, které balancují na krajíčku nosu, s úsměvem vypráví o své tvorbě, životě i pohledu na současný svět.

V jednom ze článků, které k nové výstavě nedávno vyšly, se píše, že se stává králem na cestě do dětství. „Kdysi jsem prohlásil, že se stále dobývám do dětství. Je pravda, že je ve mně něco infantilního, takže jsem tak trošku dítě, který pozoruje svět z kočárku,“ uvažuje malíř. Dlouholetým motivem jeho tvorby je Poutnice, kterou uvidíte i na aktuální výstavě s názvem Poutnice se vrací domů. „Nějak se mi vkradla do tvorby. Až po letech jsem zjistil, že symbolizuje moji matku. Poutníci jsou odjakživa symbolem věčného putování a hledání. Stejně jako veškerá umělecká tvorba,“ vysvětluje.

Petr Pavlík vs. Pavel Petřík

Petr Pavlík se kromě malby věnuje i psaní kritických textů. V devadesátých letech se rozhodl přestat na nějakou dobu malovat, aby veškerou svoji pozornost mohl vnést do psaní. Díky svému smyslu pro humor, který proniká i do jeho tvorby, vytvořil svéráznou postavu, své alter ego Dr. Pavla Petříka, jež se stalo kritikem tehdejší malířské scény. „Měl jsem pocit, že se naše tvorba přestala posouvat dál.“ Zpět k malbě ho přitáhly rozdělané obrazy i pocit realizace díky vydání knihy Umění a život v Čechách aneb Umění žít v Čechách.

Jeho náhled na Čechy a češství vycházel z našeho humoru a absurdity odrážející se nejen v jeho tvorbě, ale i v životě. „Rád jsem dělal takové provokačky,“ usmívá se a vzpomíná na svůj dnes už slavný příjezd na sympozium AVU, kam se nejen dostavil na koni v přestrojení za dona Quijota, ale zároveň přednesl svůj kritický text jako Pavel Petřík, tedy jeho fiktivní alter ego. „Nikdo netušil, že jsem to já,“ směje se. Dokonce si nechal obarvit vlasy na zrzavo. „S rezavou hlavou jsem pak chodil ještě měsíc, protože se na bílých vlasech pevně držela,“ směje se.

Nebýt umění, svět by se nám jen zdál

Ve své aktuální tvorbě reflektuje pocit chaosu a stresu, který podle něj cítí každý z nás. „Nemůžu si v klidu míchat barvičky a malovat zátiší, když mi za krk dýchá nepokoj z toho, jak to v dnešním světě je,“ vysvětluje. Určitý stres a napětí z celosvětového dění podle něj cítíme všichni. Na rozdíl od dob Sovětského svazu je nyní situace a s ní spojená úzkost celosvětová. „Je složité rozdělovat a hájit Západ a Východ, když se americký prezident chystá dělat podobné věci jako ten ruský a chce zabírat cizí území,“ uvažuje. Umění by ale mělo reflektovat aktuální dění ve společnosti. Pavlík však tvrdí, že dnešní tvorba bývá o tuto rovinu často ochuzena. „Nebýt umění, svět by se nám jen zdál, ale jak je vidět, kultura se v poslední době dostává na druhou kolej. Ostatně i v médiích pokrývá toto téma jen málo autorů,“ říká Pavlík. 

Pohled Pavlíka na aktuální dění, jak v uměleckém, tak i běžném světě je skeptický. Vychází z konceptu Hegelovy myšlenky o konci dějin a dává důraz na prázdnotu, s níž přijímáme vše nové. „Přečtu vám kousek z mého textu,“ říká a sahá po štosu papírů vedle počítače. „Charakteristické pro konec dějin je, že se stále děje něco nového, novější vytlačuje nové, nové se objevuje, aby okamžitě nebo po chvíli zastaralo. V tomto nepřetržitém proudu nejnovějších a senzačních novinek musí být věci vždy atraktivní, připoutat pozornost, ale postrádají hlubší význam,“ cituje ze svého textu. Jenomže, co je život bez umění? „Umění je paměť lidstva. Když se podíváme na dochovaná díla ze středověku, dokážeme si odvodit, jak lidé tehdy žili. Je to svědectví o životě.“

Podvědomá tvorba

Pavlíkův tvůrčí proces zahrnuje mnoho přemalovávání a úprav. „Nejnovější obrazy z výstavy jsem dodělával pár dní před vernisáží,“ podotýká. Jeho díla může divák pozorovat z několika úhlů a pokaždé v nich najde něco nového. Při otázce, jak pozná, zda je dílo dokončené, se chvíli pozastavuje. „Vše je živé a tajemné, zajímá mne proces vznikání a zanikání. Odmítám definitivní znaky, definitivní tvary a jednoznačné hodnocení skutečnosti. Pohyb, změna, proměna, čehokoliv, cokoliv, to je hlavní téma mé práce,“ listuje v jedné z publikací o jeho díle.

Dále čtěte

Malíř Petr Pavlík zahájil v Praze výstavu, kterou musíme znát

Překrásná výstava obrazů pozoruhodného českého malíře, kterou je správné znát. To je přehlídka děl akademika Petra Pavlíka, jež se nyní…

Tvorba je pro něj vždy podvědomá. Díky reflexi, kterou jeho vlastní dílo podstoupilo, si sám Petr Pavlík uvědomil svůj příběh a výsledky svého pozorování. „Začalo to předlidskými vyobrazeními kamenů, potom se objevila Poutnice a nyní je i na výstavě k vidění apokalypsa symbolizující hrozbu konce,“ vysvětluje malíř.