Dvojministr Karel Havlíček říká, jak se zasadil o otevření restaurací, ale lidé by se podle něj měli chovat hygienicky. Navrhujeme, aby se vláda chovala stejně z hlediska duševní hygieny. Mlátit se od jedné zdi ke druhé je únavné a zanechává to modřiny na lidské psychice.

Karel Havlíček nás oslovil na videu: „Vážení přátelé, vážení majitelé, provozovatelé restaurací, hospod, hospůdek, vážení zákazníci. Je to pár dní, co se nám podařilo opětovně otevřít tyto provozovny. A jsem moc rád, že jsme srovnali krok s obchodními jednotkami, a já jsem udělal maximum pro to, aby i tyto provozovny měly možnost nabízet svoje služby. Na druhou stranu, bylo to výměnou za to, že budeme dodržovat náročnější pravidla, hygienická pravidla. A já vás moc žádám a prosím o to, abychom tak učinili. Není to z toho důvodu, že bychom chtěli někoho šikanovat, je to proto, že se snažíme pokud možno co možná nejrychleji vrátit do normálního života. Prosím tedy o to, abychom to ještě několik dní přetrpěli, abychom opětovně brzy mohli mít úplně běžný a normální režim.“

Prosím, dodržujte stanovená protiepidemická opatření i v restauracích a hospodách! Jen tak budou moct zůstat otevřené, jen tak se dřív všichni vrátíme k normálnímu životu. Děkuji a klidný nedělní večer přeji.🍀 pic.twitter.com/OLAG175CKW

— Karel Havlíček (@KarelHavlicek_) December 6, 2020

Normální režim zřejmě hned tak nebude. Pro začátek by stačilo, abychom věděli, co nás čeká. Je jasné, že takové věštectví, které by bylo seriózní, nemůžeme očekávat. Proto by bylo dobré znát aspoň podmínky. „Když to bude takto, bude se dít toto.“ Pak taky sice nevíme, co bude, ale aspoň víme, proč se něco ohledně opatření děje právě teď. K tomu měla sloužit barevná smečka PSŮ. Když se pak ale opatření doplní různými přílepky (ty politici milují), dočkáme se i otevření kasin a heren a zavřených kin, ačkoliv se nezdá, že by byla kasina k životu nějak zvlášť nutná.

Pokud jde o ekonomickou stránku věci, mnoho oblastí následkem koronavirových opatření trpí. Ne ale všechny stejně. Ekonom restaurací Ambiente Daniel Kronďák v komentáři na serveru Seznam Zprávy vysvětloval, proč jsou majitelé restaurací mimo jiné tak nespokojení: „Velmi silně krize dopadla na cestovní ruch, ubytovací služby, cestovní kanceláře, leteckou dopravu, pohostinství a služby obecně. Dále byl postižen maloobchod, ale také výroba filmů či televizních pořadů, mnozí umělci. Z průmyslových odvětví pandemie zasáhla v Česku zejména automobilový průmysl, ale řádově méně než služby. Oproti tomu například potravinářský průmysl, výroba energií, farmaceutický průmysl nebo činnosti v oblasti informačních technologií zaznamenávají meziroční nárůst. Milion zaměstnanců pracuje ve veřejném sektoru. V Česku žije téměř 2,9 milionu důchodců. To jsou obrovské skupiny lidí, naprostá většina dospělé populace, jejichž příjmů se boj o veřejné zdraví přímo nedotkl… I kdybychom přijali hypotézu, že vláda ví, co dělá, a že její drakonická opatření dávají smysl, nemůže přece veškerý boj s pandemií zaplatit jen omezená skupina obyvatel. Jedině tím, že stát postiženým nahradí způsobené škody, zajistí spravedlivé rozdělení nákladů mezi všechny.“

Jak by se to mělo provést? Kronďák doporučuje inspirovat se v zahraničí, jak by se daly ztráty postižených provozovatelů zahojit: „Částečně je (stát) může nahradit prostřednictvím různě vypočtených přímých podpor a dotací. Mnohem důležitější však je, aby vláda nastavila takové úlevy a podmínky do budoucna, které by zajistily návrat všech firem a podnikatelů, kteří před pandemií a vládními zákazy úspěšně podnikali. V případě pohostinství by to mohlo být například snížení sazby DPH (v Německu byla snížena z 19 % na 5 %), odpuštění daní a odvodů, omezení byrokracie nebo osvobození spropitného od daní a odvodů, což je běžná praxe ve většině evropských zemí.“

To je otázka finanční podpory jedné oblasti, kde teď vláda (a tedy i ministr Havlíček) provedla nějaké uvolnění a říká, že se zase může utáhnout, pokud se lidé nebudou chovat hygienicky. To je samozřejmě problém, protože lidé se budou chovat nejspíš pořád zhruba stejně a během několika dní se jejich mentalita nezmění. Bez nároku na nějaký zázrak by to možná s povědomím lidí bylo lepší, kdyby se v posledních měsících postupovalo jinak.

Jan Kulveit, vědec zabývající se globálními riziky na Oxfordské univerzitě, upozorňuje, že problém Česka je právě v tom, že na jaře se nakonec situace nějak zvládla, a lidé tak získali osobní zkušenost s omezeními, ale nikoli s tím, co se stane, když se nezavedou. Na webu boundedlyrational.substack.com píše: „To by samo o sobě nebylo úplně kritické, kdyby se společnost dokázala zhruba sjednotit na společných modelech problému nebo důvěře k odborným autoritám. V tomhle směru na mě dosti zapůsobil nedávný rozhovor s německým virologem Christianem Drostenem. Evidentně v něm váží každou větu a na konci vysvětluje, že jednou z motivací, proč věnovat tolik času podcastu a vysvětlování vědy, je… že to vlastně je také nefarmaceutická intervence proti viru. Drostenovi a Angele Merkelové se myslím podařilo něco skvělého, totiž že německá veřejnost má široce sdílené modely epidemie, založené na skutečné epidemiologii a vědě. To má ohromný význam: přepočítáno na jednotnou měnu redukce čísla R je představitelné, že Drostenovy podcasty mohou mít podobný vliv jako třeba zrušení prezenční výuky na univerzitách.“

Jenže u nás to probíhalo přesně naopak: „V Česku naopak v tom, aby společnost měla sdílenou a co možná nejvěrnější představu reality, část elit selhala. Počínaje vládou, která se rozhodla nasadit si na hlavy vavřínové věnce a usnout. Ale také nemalou částí lékařské veřejnosti, kde nejde jen o několik televizních lékařských celebrit, ale i o část praktických lékařů, část ministerstva zdravotnictví, a dokonce část hygieniků. Vždycky máte nějaký extrém, ale důležitý není ten extrém, ale třeba 60% percentil a mainstream… V takové situaci je pro média přirozené postavit to jako konflikt. Jeden profesor říká tohle, druhý opak, my dáváme hlas oběma stranám rovnoměrně, a když se pohádají naživo, tak je to pro sledovanost úplně nejlepší. V dalším kroku na sociálních médiích se snadněji rozšíří příjemná a jednoduchá lež než nepříjemná pravda. Výsledkem je… společnost, která je zmatená a neshoduje se nejen na tom, co dělat, ale vůbec co je skutečnost a co jsou možnosti, co dělat.“

Ne, pane Havlíčku, s vámi a vašimi kolegy u moci se normální život nevrátí. Leda náhodou. Za normálních poměrů byste neměl dvě náročná ministerstva najednou a premiér by nevyhlašoval, že neví, co se dělo na nějakém jednání, na kterém sám byl. Neměli bychom během jednoho měsíce za koronakrize tři ministry zdravotnictví. Nehroutil by se e-shop na dálniční známky, protože tam přišli lidi nakoupit. (Taky proč si kupovat dálniční známky, tolik dálnic se u nás zase nestaví, že.) Chytrá karanténa a trasování probíhá tak, že je zjevné, že u nás skutečně elektronická totalitní diktatura nehrozí. Děti se vypustí promořit do škol. Ano, tam je mezi občany ostrý spor, jestli je zavření škol nenapravitelná pohroma, nebo nástroj, jak uchránit rodinu před zavlečením nákazy. Každá rada drahá. Podezřelé je, že jen menšina učitelů je ochotná se nechat očkovat, až vakcína dorazí. Když nechtějí vakcínu ani učitelé, něco se tady v osvětě zanedbalo. Zatím je tedy plán vakcinace „před dokončením“, zatímco v jiných zemích už vědí, kdy a jak začnou. (Náš vrchní velitel v Lánech se zřejmě stále bojí píchnutí do prstu, tak taky moc nejde příkladem. Devadesátiletá anglická královna se nebojí.)

Naděje na „návrat do normálního života“ snad bude, až tady nebude tato vláda. Jen naděje, protože občané, kteří jí pomohli k moci, tady budou pořád.