Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj a český prezident Petr Pavel na Pražském hradě (2023). FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
NÁZOR / Proruské mírové holubice si myslí nebo to předstírají, že slova prezidenta Petra Pavla o realistickém hodnocení rozložení sil na Ukrajině dává za pravdu jejich kolaborantským výkřikům. Účelově vynechávají, co zároveň řekl o fantasmagorických „mírových“ návrzích Viktora Orbána.
Nejpravděpodobnějším výsledkem války „bude to, že část ukrajinského území bude dočasně pod ruskou okupací,“ konstatoval Pavel pro The New York Times.
„Ani Ukrajina, ani Rusko podle Pavla nemohou očekávat, že si zajistí své maximalistické cíle. Pro Ukrajinu to zahrnuje navrácení celého území včetně Krymu, kterého se Moskva zmocnila v roce 2014. Pro Rusko je to požadavek, aby se Ukrajina formálně vzdala území, které si nárokuje Moskva, včetně čtyř regionů jen částečně kontrolovaných ruskými silami,“ cituje list prezidenta.
„Mluvit o porážce Ukrajiny nebo porážce Ruska, to se prostě nestane, takže konec bude někde mezi tím.“
Noviny také připomínají, jaké je rozložení sil ohledně podpory Ukrajiny v Česku. Téměř dvě třetiny Čechů by podle průzkumu veřejného mínění provedeného letos v létě podpořily rychlé ukončení války na Ukrajině i za cenu, že část území zůstane pod ruskou kontrolou, a jiný průzkum ukázal, že 54 procent respondentů je proti zasílání zbraní v rámci základní politiky své země vůči Ukrajině. Je vidět, že ruská propaganda je v Česku účinná.
„Pavel odmítl jako ,nesmysl‘ naléhavé výzvy populistických vůdců, jako je Orbán, kritik vojenské pomoci, aby Ukrajina urychleně žádala o mír a přestala odčerpávat zdroje, které by bylo lepší vynaložit na domácí potřeby Evropy. Řekl však, že Ukrajinci musí být ,realističtí, pokud jde o podporu, které mohou dosáhnout,‘ od vlád, které jsou pod tlakem, aby omezily pomoc proti Rusku. ,Tento problém je spojen s populismem,‘ řekl Pavel, ‚je snadné říci: Přestaňme dodávat Ukrajině zbraně a munici, a mír pak přijde sám. Jako člověk, který má určité zkušenosti s obranou a bezpečností a se znalostí Ruska, vím, že mír nepřijde z prohlášení Ukrajiny, že přestane bojovat.‘ Rusko podle něj ,své vojenské aktivity nezastaví‘.“
K tomu, co říká Petr Pavel, můžeme jen dodat, že takzvané mírové návrhy Viktora Orbána a dalších vazalů Moskvy nelze brát vůbec vážně, protože jejich jediným cílem je odzbrojit Ukrajinu a nechat ji napospas ruskému fašistickému režimu. Pokud bychom i jen teoreticky vzali vážně, že to Orbán a další myslí upřímně, zůstávají pořád velmi praktické argumenty, proč je jejich úsilí nesmyslné.
Na vyjednávání musí být i druhá strana, přičemž Rusko si klade podmínky, o kterých musí vědět, že je Ukrajina prostě nikdy nepřijme. K těm patří v poslední době Putinův požadavek, aby se Ukrajina nejdřív vzdala i těch Kremlem nárokovaných území, která ještě ruská armáda ani neobsadila.
Dalším bodem je oprávněná nedůvěra, že Rusko chce jenom získat oddechový čas, aby doplnilo své zbrojní arzenály a vycvičilo si další vojáky. Potom – pod nějakou záminkou, že dohody byly porušeny – by začaly boje znova a s lepší výchozí pozicí pro Rusko. Západ už by byl unavený, a navíc není jisté, kolik z evropských vlád a příští vláda ve Spojených státech bude chtít pokračovat aspoň v dosavadní míře podpory.
Moskva je jako partner při jednáních naprosto nedůvěryhodná. Putinův režim porušil Budapešťské memorandum i Minské dohody a porušuje mezinárodní právo, které okázale ignoruje. Bylo by dobré připomenout, že dodávky ruského plynu do Evropy se propadly ještě předtím, než na ně Západ uvalil sankce. Rusové nedodrželi ani ekonomické dohody, a poškodili tím dokonce i svůj vlastní obchod.
I kdyby nakonec okupovaná území zůstala pod ruskou správou, není zřejmé, jaký by byl osud ukrajinských občanů, kteří tam žijí. Pro představu, jsou jich teď asi tři miliony.
V současné době jsou vystaveni represím a nuceni přijímat ruské občanství, jinak jsou jim odpírány základní služby, včetně například zdravotní péče. Rusko během osmi let vedení nevyhlášené války proti Ukrajině na Donbasu ukázalo, že je mu lhostejná i úroveň života tamních lidí, na což poukazují dokonce i sami prováleční ruští vojenští bloggeři. Jak by se zacházelo s Ukrajinci, si dovedeme domyslet.
Signál vyslaný Rusku a dalším diktaturám by byl také jasně čitelný. Napadněte nějakou sousední zemi, seberte jí část území, vydržte dostatečně dlouho, a nakonec vám to všechno projde. Těžko najít v historii nějaký příklad, kde se takový přístup vyplatil a nedopadlo to špatně.
Kolaborantské síly i teď budou vykřikovat, že na jejich slova došlo. Nedošlo na nic. Nejdřív hlásaly, že Ukrajina válku prohraje. Potom chtěly, aby se co nejdříve vzdala, což kdyby Ukrajinci udělali, nezískali by zpět polovinu okupovaných území. Prodejné dušičky možná doufají, že jednou dostanou nějaké lukrativní posty v Českomoravské autonomní oblasti Ruské federace. Pokud ovšem tak strašně trpí pod takzvaným diktátem liberální demokracie, je řešení snadné. Těmto lidem teď Putin nabízí možnost odebrat se do Ruska za zjednodušených podmínek. Kupodivu se tam nikdo nehrne. To je ovšem škoda, bez takových by se nám tady o něco lépe dýchalo.
