Pan Babiš měl bohužel smutnou pravdu, když v počátcích svého učinkování v poslanecké sněmovně vysvětloval směrem k lavicím zástupců opozičních stran: „Vy jste zapomněli, že to vy jste mě zplodili! Vy, zkorumpovaná pravice! Vždyť já jsem byl váš volič. Já jsem byl volič ODS. Takže kdybyste nepodváděli, nekradli a plnili program, tak já bych tu nestál!“ Výsledky minulých parlamentních voleb jasně ukázaly, že podobně jako Andrej Babiš o nasazení a „úspěších“ pravicové politiky smýšlejí statisíce voličů.

Babičovým vstupem do politiky, ať už byl motivován shora zmíněnou nespokojeností s pravicovou politikou, nebo čímsi zcela jiným, se ale odehrála situace, známá jako z bláta do louže. Hybatelem politických (a dalších od politiky odvozených) dějů je nyní člověk, který v jediné osobě koncentruje moc politickou, exekutivní, zákonodárnou, mediální a podnikatelskou. Pro jeho voliče je to známkou úspěchu, pro jeho kritiky jsou to příznaky hlubokého poklesu politické kultury u nás.

Nicméně je třeba připomínat, jak zmíněno v úvodu, že to, co v posledních zhruba dvaceti letech předváděli vrcholní politici nejprve na půdorysu tzv. opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD a co se v různých variacích opakuje neustále, slouží k malému prospěchu celku, tedy voličů, potažmo státu. Viděno pohledem voličů: Systém, který špičkoví politici vybudovali za účelem přesměrování státních penězovodů do soukromých kapes přátel, kamarádů či rodinných příslušníků, byl nepřehlédnutelný a vlastně vybízel k nějaké zásadní změně. Okolnost, že tuto změnu nakonec v minulých parlamentních volbách vyvolal, zinscenoval a zařídil velkopodnikatel, který své impérium přičinlivě budoval ve spolupráci s dobovými politickými figurkami, už dnes nikoho nezajímá. Mělo by. Ví na každého něco… Občas se objeví nějaká cudná zmínka o tom, že Andrej Babiš používá při jednáních jak s potenciálními partnery, tak s opozicí, zákulisní informace, které jeho spolupracovníci prostě shromažďují prakticky o každém, kdo se v republice mihne kolem politiky (nebo byznysu, popřípadě kolem obojího). Práce s kompromitujícími materiály je nechutná, leč účinná. Když to politické prostředí umožňuje, nejspíš však dokonce i vyžaduje, pak je třeba připomenout, že ten model není vynálezem pana Babiše. Používal jej, a jistě používá i dnes, v politice a v byznysu prostě kdekdo… Tím ho nechci hájit, jen opakuji, že jsme možná už dávno přehlédli, jakými způsoby a metodami „pracují“ naši politici.

Babišovo heslo „řídit stát jako firmu“ bylo teoreticky vyvráceno v médiích snad tisíckrát, takže vlastně už nepůsobí jako hrozba, kterou nutně musí být, nýbrž jen jako bezvýznamný bonmot. Jenže, to není žádný bonmot! On to myslí vážně a pečlivě ten projekt uskutečňuje.

A teď – možná se to dá nějak přehlédnout v té záplavě každodenních informací, ale dochází tu k něčemu velmi závažnému a nepěknému. Po letech snah o budování nějaké specificky české formy liberální demokracie se pod sloniskovým tancováním prezidenta Zemana v politickém porcelánu rozpadá představa společnosti, která diskutuje a na základě nějakého konsensu usiluje o zlepšení stavu (bližšího či vzdálenějšího) světa. Ing. Zeman a nejnověji i vicepremiér a ministr financí Babiš jsou dva nejvyšší představitelé trendu, který považuje média (s nepatrnými výjimkami) za nepřátele. Zlé je, že používají tuto jednoduchou nenávist („všichni novináři lžou…“) jako nástroj pro získávání voličů, kteří si nechtějí nebo neumějí dát práci s ověřováním informací. Miliony lidí rády věří tomu, co jim říkají umělé autority, kterými oba zmínění pánové jsou. Jistě, politiků, kteří založili svou předvolební strategii (ano, v současnosti už jde o předvolební boj) na boji proti médiím, je celá řada. Ten hlavní malér je ale v tom, že touto protimediální rétorikou se její interpreti obnažují jako zastánci všeho jiného než liberální demokracie. Tato forma demokracie je charakterizována (kromě jiného a ve zkratce) otevřenou, byť třeba i drsnou diskusí. Dělení na „můj názor“ versus „prolhaná média“ značí posun k vytoužené vládě pevné ruky, k režimu, který označujeme za autoritářský. Nepěkná představa, že? Bohužel, zdá se, že stále více lidí by raději ustoupilo ze svých představ o svobodách jednotlivce výměnou právě za „pevnější“ řád.

Otázkou dne je, zda se někomu podaří postavit se jednoduché populistické rétorice pana Babiše podobně jednoduchým způsobem. Chytrost, vzdělání, politologické teorie, vše bledne ve světle „jednoduchých“ lží, jako je: „Všeci kradnú… a já to zatrhnu!“ A přidruženou otázkou je, zda ve chvíli, kdy se na vrcholech politického střetávání začnou používat opravdu jednoduché „pravdy“, nevynese to do popředí, v podobě masy voličů, „jednoduchý“ dav. Známe to opakovaně z historie a člověk si nemůže být jist, zda se na nás nesnáší opět nějaká variace období vlády ochlokracie – česky to zní opravdu hrozně: lůzovlády. Jedná se sice o demokracii, ale o její paskřivou formu, v níž převažuje demagogie, většina tyranizuje menšinu a vášně válcují rozum.