Pražský magistrát se rozhodl oslavit 9. 7. 2017 výročí položení základního kamene mostu, který nazýváme Karlův. Datum není jisté, ale astrologičtí blouznivci (a Karel IV. k nim patřil) mají jasno. Magické datum našim městským čarodějům patrně dodalo síly, a rozhodli se tedy upozornit na sebe také něčím pozitivním.
Nechci se přít o přesné datum položení „prvního kamene“ ani ironizovat magistrátní rozhodnutí. Na to první nemám názor, to druhé pražští konšelé zvládají dlouhodobě i beze mne. Zaujalo mne něco docela jiného. Karlův most, jedna z ikon Prahy a jedna z nejnavštěvovanějších pražských památek, má – uvážíme-li funkci této stavby – zvláštní postavení.
Jakožto most byl vybudován proto, aby umožňoval dopravu osob a nákladů mezi Malou Stranou (Menší Město) a Starým Městem. Měl být spojnicí, cestou, komunikačním kanálem, přechodem z bodu A do bodu B. Stejně jako všechny pozdější mosty v hlavním městě a jako všechny mosty předtím i potom po celém světě. Turistický ruch a logika vývoje městské dopravy z něj udělaly něco jiného. Přestal být jen „cestou“ a stal se cílem, který je součástí jiné cesty, turistické.
I jako hodně navštěvovaná památka je bez praktického významu pro městskou dopravu, a tak je ne-místem ve smyslu pojmu „non-lieu“ francouzského antropologa Marka Augé (M. Augé: Non-lieux, 1992). Ten tímto pojmem označuje anonymní – především městské – prostory, na kterých se denně vystřídá velké množství osob, jsou průchozí a umožňují nebo usnadňují dopravu lidí a zboží. Patří mezi ně křižovatky, mosty, nádraží, letištní haly, kupé ve vlaku, kabina letadla, pokoje v těch hotelích, které jsou stejné po celém světě, uprchlické tábory a spousta dalších prostorů, které nejsou trvalým obydlím v tom smyslu, jak se obyčejně rozumí.
Ne-místo docela úspěšně vzdoruje exaktní a vyčerpávající definici, ale asi každému je v podstatě jasné, co se tím míní. Pojem mi připadá užitečný pro pochopení funkce a peripetií mnoha podobných ne-míst v různých kulturách, a při uvažování o naší vlastní kultuře a civilizaci.
Problém vyvstane, když se slovo „most“ použije v metaforickém smyslu jako spojnice odlišných kulturněhistorických a politických entit. Když se za metaforický most považuje třeba Československo, Česká republika nebo Turecko. Vždyť pokud je jmenovaná země „mostem“, není „místem“, a naopak.
Jako ne-místo je prostorem, kterým proudí lidé, zboží a myšlenky z jednoho místa do druhého, ponechávajíce most jeho osudu. Takové vnímání země, v níž žiji, se mi nelíbí ani trochu. Metaforu mostu jako způsob pozitivního hodnocení své země (Turci to mají v hlavách nastavené zcela totožně) považuji za jednu z těch hloupějších a nebezpečnějších iluzí, v jejichž zajetí žijeme.
„Místem“ jsou oba břehy, ty mají obsah, jméno, dějiny, kulturu, zatímco most sice může mít jméno, ale nikdo na něm nežije a v tomto smyslu nemá dějiny, jen čas existence. Mé přesvědčení je, že naše země je „místem“, a ne „mostem“. Mostem mezi čím bychom měli být? Snad mezi východem a západem? Proč? Protože sami nevíme, kam patříme? Vždyť také platí výrok americké spisovatelky Audre Lorde, že „kdo se nedefinuje sám, srazí se s představami jiných o sobě samém a bude sežrán zaživa.“ Osud předválečného Československa budiž toho jasným důkazem.
S metaforami se dá hrát všelijak, dá se třeba říci, že každý z nás je mostem. Prosím, beze všeho, ale jen občas a jen pro někoho. Nejméně stejně silně a intenzivně bychom měli být místem. Nejen jako osoby, ale především jako stát. Místem s dlouhou a pestrou historií, která formovala naše postoje k dalším místům, tak jako jejich historie formovala jejich postoje k nám. Místem uvnitř jiného místa, kterému se říká Evropa a jehož dějin je naše historie organickou součástí. Včetně obludností, jako byly radikální sociálně inženýrské pokusy fašistů, nacistů a komunistů. Bez této zkušenosti doslova zažrané do našich pórů a mozkových závitů bychom nebyli sami sebou.
Proč bychom se měli chtít stát mostem? Co za nesmyslnou představu se nám to někteří pokoušejí namluvit? Buďme raději sami sebou, se všemi silnými i slabými stránkami. Snažme se, aby celá Evropa byla takovým místem, které se samo umí definovat a nenechá si do toho mluvit ani od nikoho zvenčí, ani od vlastních pomatenců, nespokojených zcela principiálně úplně se vším, ať je to, co chce. To byla Evropa, do které jsme se domnívali vstupovat a kterou nám pod rukama i s naším přispěním vyměnili za něco jiného.
Zničit Evropu jako místo je možné jen trojím způsobem – vygumováním paměti, výměnou obyvatelstva nebo úplným zblbnutím jejích obyvatel. To první se nepodařilo, byť se někdy zdá, že jsou na západ od nás země, kde k tomu směřují. Naše ještě živá zkušenost s komunistickým experimentem je jako očkování proti neštovicím, také vydrží celý život. To druhé se nejspíš také nepodaří, i když sílí hlasy varující před tímto rizikem. Za největší nebezpečí považuji třetí možnost. Ne kvůli tomu, co se dělo v Hamburku, ale kvůli tomu, že se zdá, jako kdyby degenerativní proces evropského obyvatelstva postupoval nečekaně rychle. Povrchnost, ledabylost, hedonistický nezájem o realitu, to mohou být viry, které udusí evropské kultury. Evropští „stavitelé mostů“ mezi námi už na tom pracují.
