Holky z plakátu. Jinak se ty chudinky nedají popsat. Bývají použity jako materiál a nezdají se být příliš šťastné. Jedině Olga Havlová, což bylo dáno specifiky oné manželské dvojice, byla zřejmě připravena už na vše. Jako jediná je taky veřejností vnímána jako rovnocenný partner svého manžela. Kdyby se stal Havel papežem nebo pančenlámou, zřejmě by to s nepohnutým výrazem nějak skousla. Paní Havlová II. Dagmar je prostě paní Dagmar. Ta byla ovšem slavná už předtím, než zaujala novou roli. Ta jí neseděla. Kdyby byla i jako první dáma komediální herečkou, asi by jí to prošlo. Manželovi ale zřejmě zachránila život.
Nutno uznat, že Livia Klausová také budila respekt. Pokazila si to diplomatickou trafikou v Bratislavě a podporou Zemana při prezidentské volbě. Vkus nespočívá jen v tom, jaké kostýmky dáma nosí.
Paní Paroubková I. a paní Topolánková I. a paní Nečasová I. byly odsunuty do historie. Dobře z toho vyšla jen paní Špidlová, protože byla něco jako neviditelná paní Columbová, což je asi nejlepší způsob, jak se s tím vtažením do marasmu české politiky vyrovnat.
Zajímavý jev je paní Paroubková II., která dokázala budit nějaký sympatický dojem, asi že působí vůči choti tak protikladně.
Při pohledu na konce manželství našich premiérů si někdy vzpomenu, co nám řekl jeden muslim v Káhiře. Ptali jsme se ho trochu drze, jak to mají muslimové s tím mnohoženstvím. Řekl nám, že svoji ženu miluje a že nemá důvod chtít nějakou jinou. Jenom se zeptal, jestli je lepší náš západní model, že když žena zestárne a je třeba nemocná, tak ji muž opustí a nahradí mladší. Jestli pak není lepší mít ženy dvě. Když pomineme, že dvě ženy by znamenaly dvojnásobné náklady, což může politikovi přinést různá pokušení, něco na tom je.
A teď dostala paní Zemanová II. vojenskou medaili. Není třeba vůbec řešit, za co to bylo. Že nevypadá jako kurdská bojovnice, to jí nelze vyčítat. To málokdo z nás.
Věci jsou směšné, když se jeví směšné, je celkem jedno, zda oprávněně. Jen by bylo zajímavé vědět, kdo skutečně tuhle slávu s metálem potřebuje. Medaile mají vzbudit ve společnosti nějakou úctu. To tady skutečně nehrozí.
Žena diktátora Ceausesca, o které se soudilo, že je pologramotná, byla označována za významnou vědkyni a najaté síly za ni psaly odborné práce a ona inkasovala čestné doktoráty. Paradoxně nakonec všechno zachránila tím, že – stejně jako diktátor sám – čelili svému konci zřejmě oba dost odhodlaně. Gauneři byli oba, ale tečka se jim konec konců povedla lépe než Kaddáfímu, který se na útěku ukrýval v nějaké rouře a pak jen vykřikoval, že jeho trýznitelé dělají „velkou chybu“.
Ale to bychom odbočili. Zahrnovat Ivanu Zemanovou nějakými tituly je prostě selhání úsudku. Pravda – jedna medailička ještě není „zahrnování“. Pokud ale bude degenerace Hradu pokračovat dosavadním tempem, možná se ještě dočkáme nějakých dalších pikantností.
Před Zemanem stojí v jeho východní kulturní misi ještě jeden velký úkol. Mauzolea. Ano, připravme se na to, občané. Mauzolea, to je poslední výzva na cestě k dokonalosti. Aspoň pro mozky určitého typu.
