V říjnu 2016 provedla Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD) zajímavý výzkum, jehož cílem bylo zjistit, jaký je vztah mladých lidí k politice. Zatímco průměr těch, které politika nezajímá, byl mezi 35 zúčastněnými zeměmi výzkumu asi čtvrtinový, v Česku se o správu věcí veřejných vůbec nezajímá 57 % mladých lidí ve věku 15–29 let, což je vůbec nejvíce ze všech zkoumaných států.

Pro srovnání, nejméně apolitičtí jsou mladí Dánové (pouze 7 %) a mladí Němci (8 %). Negativní vztah české mládeže k politice má jistě řadu příčin a jednou z nich zcela jistě bude i způsob, jak se k této problematice přistupuje ve školní výuce.

Nejprve je nutné si položit otázku, zda politika vůbec patří do škol. Školský zákon vyloženě zakazuje působení politických subjektů či jejich propagaci v institucích spadajících pod tuto právní normu, tedy zejména na základních a středních školách. Něco jiného je však výchova k občanství a demokracii, jejímž cílem je seznámit žáky s fungováním naší společnosti, politického systému a jeho reálií. Takto pojatá „politika“ do škol jistě patří. Obavy z případné politické manipulace jsou přirozené a pochopitelné, protože mají své hluboké kořeny ve čtyřicetileté indoktrinaci během komunistické totality.

V současné době jistě nelze při zachování zdravého rozumu z takových praktik obviňovat stát, resp. vzdělávací systém jako celek. Spíše ale může být osočován konkrétní pedagog, což je možná právě jeden z těch důvodů, proč se někteří učitelé politickým tématům ve svých hodinách cíleně vyhýbají. Právě na klíčovou roli pedagoga nedávno upozornil Jaroslav Jirásko, viceprezident Asociace ředitelů základních škol, který v rozhovoru pro Deník N zmínil, že učitel musí umět podporovat pluralitní a volnou diskusi studentů o tom, co se ve společnosti děje, moderovat jejich debatu, a pokud předkládá dětem svůj postoj, pak jedině jako vyjádření svého subjektivního názoru, nikoliv jako jedinou absolutní pravdu.

Politik ve škole? Ne, ale studenti u politika

Hranice mezi výchovou k občanství a propagací některého hnutí či ideologie je však velmi tenká. Nejlépe to lze demonstrovat na případné návštěvě politika ve škole. Osobní setkání s politikem je bezpochyby cesta, jak u studentů zvýšit zájem a povědomí o politice. Při pořádání besedy či přednášky si ale musí sama škola položit otázku, zda je to vhodné, a zvážit i řadu dalších faktorů. Je asi nutné posoudit, kdo je vůbec politik (člen strany či vykonavatel placené funkce?), zda bude akce pro studenty povinná či dobrovolná a zejména, co bude tématem setkání a jaká budou jeho pravidla. Osobně si myslím, že by se studenti měli setkávat s politiky, ale jejich zvaní do výuky se striktně vyhýbám.

Dovolím si nabídnout řešení, které má, dle mého názoru, řadu pozitiv a podstatně méně negativ. Již jednu dekádu zadávám svým studentům úkol, aby si sami vybrali politika dle libosti, domluvili si s ním osobní schůzku a udělali s ním rozhovor. Jedinou podmínkou je, že se musí jednat o zvoleného politika, který má tedy mandát od voličů, popřípadě jako bonus umožňuji oslovení členů vlády. Takto koncipovaný úkol dává studentům možnost svobodné volby. Někteří si pro rozhovor vyberou politika, se kterým sympatizují, někteří jiní naopak takového, který se u nich netěší podpoře. Zatímco besedu politika ve škole musí pravděpodobně organizovat učitel, který následně za vše nese odpovědnost, u tohoto úkolu je odpovědnost delegována na studenta. Je to on, kdo musí napsat e-mail či zatelefonovat a domluvit si termín, je to on, kdo si musí připravit otázky a následně zpracovat odpovědi. A je to také student, který musí překonat strach a nervozitu a vyrazit na osobní setkání do ministerských či parlamentních objektů. Všechno toto činí takto koncipovaný úkol pro studenta sice náročnějším, než kdyby seděl ve škole na besedě, kterou zorganizoval jeho pedagog, ale zároveň se toho také mnohem více naučí.

Když úkol se studenty reflektujeme, je vždy takřka všemi vysoce hodnocen. Budiž přičteno českým politikům k dobru, že řada z nich, včetně předsedů parlamentních stran či dokonce ministrů, si na studenty čas opravdu vyhradí. Mimochodem, ctěný čtenáři, kolik z vás si někdy v životě dohodlo osobní schůzku se „svým“ poslancem či senátorem?

Začněme na radnicích

Lze samozřejmě namítnout, že ne každá škola leží pár stanic tramvají od sídla Parlamentu. Ale takto zadaný úkol se dá snadno modifikovat pro potřeby mimopražských škol. Studenti se mohou vydat za svým starostou, obecním či krajským zastupitelem. Ano, sice možná nezíská žák tolik „lajků“ na sociálních sítích od svých vrstevníků za fotku s vrcholným politikem, ale setkání pro něj může být stejně užitečné, možná ještě přínosnější, protože ke komunální politice má většina občanů blíže než k té „velké“, celostátní.

V souvislosti s lokální politikou je třeba ocenit projekty, jakými jsou například Municipalita, kterou organizují Mladí občané, platforma podporující angažovanost mladých lidí ve veřejném prostoru. Jedná se v zásadě o reálnou simulaci práce radnice, během které se účastníci seznámí s funkcemi a způsoby fungování obecního zastupitelstva, rady a starosty. Na řadě míst se do tohoto projektu zapojila právě i radnice, a tak místostarosta či přímo starosta pomáhají studentům připravit materiály a formulace stanovisek pro simulované jednání. A velmi často se v rámci této „hry“ řeší i reálné problémy daného města či vesnice, které oslovují právě i mladou generaci.

Pro lepší poznání práce radnice je také možné zadávat studentům drobnější úkoly. Dovolím si opět uvést jeden konkrétní příklad z naší školy. V roce 2018 jsme si připomínali 100 let od vzniku samostatného československého státu a studenti přišli s myšlenkou, že by bylo vhodné zasadit strom republiky, tedy lípu. Jelikož naše gymnázium nemá žádný školní pozemek, kde by mohlo vysazení proběhnout, dostala skupinka studentek za úkol tento problém vyřešit. Za pomoci katastru zjistily, že sousední pozemek patří jedné pražské městské části, s jejímž příslušným odborem následně celou akci projednaly, vyplnily potřebné formuláře, počkaly na úřední povolení a strom v rámci malého ceremoniálu vysadily. Praktická a do budoucího života jistě dobrá zkušenost.

Pokud byly zmíněny možnosti projektů simulujících fungování municipalit, je vhodné také připomenout, že existuje řada dalších simulací, které studentům přibližují funkce významných mezinárodních organizací, jakými jsou například EU, NATO či OSN. Zde si studenti rozšiřují a prohlubují své znalosti v globálních celosvětových otázkách a také se zde učí formulovat a obhajovat své názory či aktivně naslouchat jiným postojům, což jsou schopnosti, které bychom měli intenzivně rozvíjet v každé fázi vzdělávacího procesu.

Výchova k občanství

K větší ochotě mladých lidí angažovat se ve veřejném prostoru, chcete-li v politice, však může přispět i samotné fungování školy a její klima. Jedním z takových příkladů rozvoje a podpory participace mohou být například studentské parlamenty čili žákovská samospráva. Pokud se jejich fungování dobře nastaví, můžeme v budoucích majitelích volebního práva úspěšně rozvíjet přesvědčení, že mají reálnou možnost podílet se na chodu své školy, stejně jako jednou budou mít možnost participovat na správě svého státu.

Nechme je tedy ve školách organizovat besedy, charitativní a kulturní akce, ekologické projekty, vydávat školní časopis a naslouchejme jejich návrhům na zlepšení chodu příslušné vzdělávací instituce. K budoucímu využívání volebního práva lze také žáky a studenty motivovat různými simulovanými školními volbami, které svým charakterem připomínají ty volby reálné a „volič“ se tak při hlasování musí odebrat například za plentu či se rozhodnout, zda a jak využije preferenčních hlasů. Odpovědnost vůči okolí a zájem o prostor, ve kterém student tráví nezanedbatelné množství hodin, posiluje i tzv. participativní rozpočtování. Škola v jeho rámci umožní studentům, aby rozhodovali o tom, jak a na co bude využita předem jasně stanovená částka v rozpočtu jejich školy. Ostatně tuto formu zapojení občanů do rozhodovacích procesů testují i některé obce.

Výše uvedené vzdělávací a rozvojové aktivity patří do tzv. neformálního vzdělávání, tedy, zjednodušeně řečeno, do takového, které se odehrává mimo klasickou výuku ve školních lavicích. Ale samozřejmě by výchova k občanství měla být i součástí hodin občanské výchovy či základů společenských věd nebo dalších předmětů, jakými jsou například dějepis atd. Tato část vzdělávacího procesu by měla vést především k základní orientaci v politických reáliích: rozpoznání populistických a extremistických tendencí, pochopení významu a funkcí klíčových ústavních institucí a demokratických mechanismů, významu a průběhu voleb, stěžejních myšlenek politických ideologií či budování elementárního přehledu o programech a skutcích politických stran a uvědomění si důležitosti politického pluralismu a nenahraditelnosti liberální demokracie.

Všechna vyučovaná témata je vhodné citlivě propojovat s reálným politickým děním, protože tím ukazujeme studentům, že se učí o něčem, co je skutečně obklopuje, nikoliv nějaké teoretické poučky, které budou moci v klidu po skončení hodiny zapomenout. Takové vyučovací hodiny vůbec nemusí a nesmějí být nudné. V současné době mají učitelé k dispozici již řadu dobře didakticky připravených materiálů a nemusí se spoléhat jen na učebnice, které byly nezřídka vydány před mnoha lety.

Výchova k občanství do českých škol rozhodně patří. Kde jinde by se měli žáci a studenti s politickými reáliemi seznámit? Budou to právě oni, kdo bude tento stát za pár let spravovat a kdo v něm bude žít. Jak studenti, tak učitelé by tedy měli mít na mysli, aby výsledkem vzdělávacího procesu nebyl pasivní „ovčan“, ale aktivní občan.

PhDr. Radek Aubrecht je učitelem dějepisu a základů společenských věd na pražském Gymnáziu Na Zatlance