HISTORIE / „Nechte přátelé, majetek majetkem, seberte se a odjeďte s dětmi z Československa, dokud je čas, jeďte do Švýcarska, jeďte třeba do Ameriky, čím dřív, tím líp. Bude válka,“ varuje lichtenštejnský princ regent své příbuzné, majitele zámku v Telči. Ti mu ale nevěří. Budoucí kníže František Josef II. na ně naléhá, aby alespoň děti poslali do škol v zahraničí. „Nechcete přece, aby je vychovávali nacisté!“

Lichtenštejnsko a Česká republika, dvě země, jejichž historické osudy se po staletí proplétaly. A ne vždy šťastně. V dobách Rakouska-Uherska se rod Lichtenštejnů řadil k té nejbohatší tuzemské šlechtě, zvláště na Moravě. Ve svých rukách držel například Lednicko-valtický areál, dnes zapsaný na seznam kulturního dědictví UNESCO, nebo zámky Bučovice, Plumlov či Velké Losiny, dohromady zhruba 160 tisíc hektarů půdy v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. 

Hlava rodu, kníže Jan II., si během své více než sedmdesátileté vlády od roku 1858 vysloužil přezdívku Dobrotivý. Celý život dbal o rozkvět rodového dědictví a jeho správu. Modernizoval zemědělství a lesnictví, miloval umění a posílal obrovské částky na humanitární, charitativní a vědecké účely, třeba na výzkum rakoviny nebo na zakládání nových škol. Obraz lichtenštejnského rodu v očích obyvatel nově se rodící československé republiky ale přesto nevylepšil. Po rozpadu rakousko-uherské monarchie čekaly těžké časy i knížectví. 

Cizí, nepřátelští zaprodanci, kterých je potřeba se zbavit. V nově se rodící československé republice vládly vůči šlechtě, převážně německé a maďarské národnosti, nelibé až nenávistné nálady. A politici i noviny tento odpor vůči nim ještě přiživovali. „Nemáme šlechtu, nikdy jsme neměli pořádnou šlechtu a už po staletí nemáme svůj panovnický rod. Vždycky jsme byli jen lid a udrželi jsme se jen jako lid!“ nechal se slyšet Antonín Švehla, předseda Agrární strany.

Když noviny plivají jed

Večerník Práva lidu, sociálně demokratický list, například v říjnu roku 1920 hlásal: „Lid náš prostoduše takhle o tom uvažuje: ‚Dnes oslavují knížete Liechtensteina, za rok, za dva přivedou nám zpátky Karla a snad i krvavého Viléma.‘“ Nebezpečí podle novin nepomine, dokud „nezmizí ono monstrum, monarchistický stát liechtensteinský v republice Č. S. Neživme hady na svých prsou! Neodkládejte soustavné a důkladné vyvlastňování liechtensteinských panství!“ 

Právě i kvůli Karlovi I. z Lichtenštejnska se stále hlasitěji ozývalo volání po exemplárním potrestání celého rodu. Kníže Karel totiž v době pobělohorské předsedal soudu s vůdci stavovského povstání a díky kariéře ve službách císařů Rudolfa II., jeho bratra Matyáše a následně Ferdinanda II. si vysloužil nejen knížecí titul, ale i mnohé pozemky. A to mnoho Čechů stále považovalo za křivdu. „Odčiníme Bílou horu,“ bylo jedno z mnoha hesel, na jejichž základě se československý stát budoval.

Lichtenštejnsko se snažilo bránit a neustále zdůrazňovalo suverenitu své země a tím i suverenitu svého knížete Jana II. Marně. Někteří členové československé vlády dokonce knížectví označili za „satelit Rakouska a jako takové je nepřátelskou zemí, a nikoliv zemí neutrální“.

Pozemková reforma, rodící se od roku 1919, tak navzdory všem stížnostem a protestům Lichtenštejnů ukousla z jejich pozemků na Moravě a v Čechách téměř šedesát procent, tedy zhruba 91,5 tisíce hektarů z celkových 160 tisíc hektarů. Stát jim sice přiznal finanční náhradu, ale ani zdaleka ne ve výši tržní ceny. Lichtenštejnům vyplatil k roku 1939 zhruba 85,5 milionu korun s tím, že zbylých asi 38 milionů korun obdrží do roku 1945. Celkovou ztrátu rod přitom odhadoval na 600 až 700 milionů korun. Vzájemné diplomatické styky na několik let zcela zamrzly. 

Děsivý přízrak nacismu

Evropou začal od třicátých let dvacátého století postupně prorůstat strach ze stále silnějších nacistických hrozeb. Lichtenštejnský kníže František I., který se moci ujal v roce 1929 ve svých 76 letech, o tom věděl své. Ani jeho sňatek s Elsou von Gutmannovou, ženou židovského původu, ji neuchránil před projevovaným nepřátelstvím ze strany přívrženců nacismu. Elsina veselá a dobrosrdečná povaha jí pomáhala všechny pomluvy a urážky lépe snášet. A největší oporu nacházela právě ve svém muži.

Kníže už v červnu roku 1934 na svém panství na jižní Moravě zakázal nošení bílých punčoch a dirndlů. „Žádný z knížecích zaměstnanců nesmí býti také členem sudetoněmecké SdP. Se všemi byly uzavřené nové smlouvy a na jejich základě kdyby se provinili proti předpisům, mohou býti okamžitě propuštěni,“ psal list Naše Slezsko pod titulkem Kníže Lichtenstein proti provokatérům.

Ledy roztály. Aspoň na chvíli

Stáří a nemoc už v té době postupně ale braly knížeti Františkovi většinu jeho sil. V březnu roku 1938 tak převzal moc do svých rukou jeho dvaatřicetiletý prasynovec a o necelé čtyři měsíce později, po Františkově smrti, se oficiálně postavil do čela lichtenštejnského knížectví jako František Josef II. V té době vztahy mezi knížectvím a Československem poprvé po letech pookřály.

Československý prezident Edvard Beneš dokonce v roce 1938 Františku Josefu II. u příležitosti převzetí vlády napsal: „Je mi velkou ctí, že takto mohu Vaší Nejjasnější Výsosti vyjádřit svá nejupřímnější blahopřání, ke kterým připojuji svá nejvřelejší přání úspěchu Vaší vlády.“ Pohřbu Františka I. se zúčastnil i moravský zemský prezident Jan Černý, který položil k rakvi velký věnec od Beneše. František Josef II. prý byl tou pozorností „zvlášť mile překvapen“ a velmi ji oceňoval. A československé ministerstvo zahraničí uvedlo, že souhlasí s tím, aby Lichtenštejnsko bylo zastupováno prostřednictvím švýcarského vyslanectví v Praze. Knížectví Lichtenštejnů tak konečně bylo uznáno.

„Lze se domnívat, že k tomu ministerstvo vedla zhoršující se mezinárodní situace,“ poznamenává historik Václav Horčička. I Lichtenštejnsko ale svíraly obavy o osud své země před rozpínajícími se tendencemi Německé říše, zvláště po anšlusu Rakouska v březnu roku 1938. Malé knížectví si už od roku 1868 přestalo vydržovat armádu a jen těžko by se bránilo i menší jednotce německého wehrmachtu. Německý vůdce Adolf Hitler zatím podle historiků nechával knížectví být hlavně z toho důvodu, aby si udržel neutrální vztah se Švýcarskem. 

Nacisty v zemi nechceme

Ovšem lichtenštejnský premiér Josef Hoop po návštěvě třetí říše už na konci března 1938 varoval: „Národněsocialistická strana, jejímž cílem by bylo připojení k Říši, by mohla očekávat sympatie a morální podporu z Německa. Proto je v zájmu nezávislosti naší země nanejvýš důležité, aby žádné národněsocialistické hnutí v Lichtenštejnsku nikdy nevzniklo.“

Bohužel tomu ale zabránit nedokázal. Ještě téhož roku začalo v zemi působit takzvané Národně-socialistické hnutí se 150 až 300 členy. O rok později už vytáhli do ulic Vaduzu, lichtenštejnského centra, prohlásili knížectví za připojené k Říši, mávali vlajkami s hákovými kříži a doufali, že německé jednotky, tábořící za hranicemi, jim přijdou na pomoc. Místo toho je ale lichtenštejnská policie spolu s místními lidmi rozehnala. 

„Přísaháme věrnost svému knížeti a slibujeme konat v souladu s ústavou i zákony tak, abychom zachovali bezpečí a rozkvět naší země. K tomu nám pomáhej Bůh,“ slibovali slavnostně lidé o měsíc později na louce nad vaduzským hradem a kníže jim na oplátku slíbil veřejně a slavnostně svou věrnost.

Neutrální země. V obou světových válkách

Po celou dobu válečného běsnění zůstalo Lichtenštejnsko neutrální zemí. V prvních letech války se sice František Josef II. pokoušel dosáhnout revize meziválečné pozemkové reformy, ale s německými úřady nikdy otevřeně nespolupracoval. 

„Tyto aktivity Lichtenštejnů jsou jistě diskutabilní, revize pozemkové reformy či snaha o změnu průběhu státní hranice druhé republiky a Německa vybočovaly z rámce korektních vztahů s okupační mocí,“ domnívá se historik Václav Horčička. Švýcarská historička Susanne Kellerová-Gigeová poznamenává, že „menší příspěvky pro hitlerjugend, SA a SS byly spíše nutnou laskavostí projevovanou okupační mocnosti a sociálním gestem než vědomou finanční podporou“. Lichtenštejnský historik Petr Geiger zase zdůrazňuje, že toto „dvoustranné jednání přitom mělo jediný cíl, a to uchránit co největší část lichtenštejnského majetku jak v případě vítězství, tak prohry Německa ve válce“.

Vůči Československu ani jeho lidu se Lichtenštejnsko nikdy nedopustilo žádných křivd, ba naopak. Knížectví neakceptovalo mnichovskou dohodu, vznik protektorátu Čechy a Morava (na rozdíl třeba od Švýcarska či Sovětského svazu a dalších zemí), po celou dobu druhé světové války uznávalo československé cestovní pasy a zachovávalo přísnou neutralitu. „Kníže František Josef II. také poslal československému exprezidentovi Edvardu Benešovi do exilu větší částku peněz v hotovosti,“ dodává historik Pavel Juřík.

Ochranná ruka nad českými zaměstnanci

Veškerá jednání o revizi pozemkové reformy se v roce 1941 zastavila, němečtí okupanti na Lichtenštejny pohlíželi stále více nepřátelsky a kriticky. A to i kvůli jejich ochraně českých zaměstnanců na svých statcích. Němci je vyzvali, aby „provoz ústředního ředitelství byl řízen pouze německy a aby čeští úředníci byli propuštěni anebo pensionováni“.

Bratr Františka Josefa II., princ Karel Alfréd z Lichtenštejna, který ho coby „generální plnomocník“ na území protektorátu zastupoval, ale neposlechl. Ani pod pohrůžkou, že „bude na všechny lichtenštejnské statky uvalena komisařská správa, jestliže ústřední vedení statků nepřizpůsobí se novým poměrům“.

Češi zůstávali na svých pracovních místech, a to i na těch vysoce postavených, jako byla například funkce lesního inspektora, stavebního ředitele či lesního rady. Na konci války v roce 1945 tak Lichtenštejni zaměstnávali 191 Čechů a 24 Němců, přičemž většina Němců se starala o statky a podniky na území Rakouska. „Lichtenštejnové, přestože jim to později bylo vytýkáno, nezasahovali na svých územích proti svým českým zaměstnancům. Naopak je finančně podporovali, chránili před tlakem okupačních úřadů a tak dále,“ vyjmenovává historik Jan Županič.

Karel Alfréd z Lichtenštejna důsledně dbal o to, aby všechna práva platila stejně pro Čechy jako pro Němce. „To týká se zejména nároku na přídavky pro děti, které byly jím pro české zaměstnance jen s největšími obtížemi prosazeny. Byl to jediný případ v protektorátě, kdy bylo docíleno úplné a naprosté zrovnoprávnění českých a německých zaměstnanců,“ uvádí dochovaný poválečný dokument pro Okresní národní výbor v Olomouci.

Proti nacistické zvůli

Když nějakému ze zaměstnanců zaklapla německá pouta na rukách, Karel Alfréd platil právníky, naléhal na německé úřady, přesvědčoval. Za mřížemi skončil na šest měsíců i ústřední ředitel František Svoboda, než ho gestapo postavilo před soud v polské Vratislavi, tehdy Breslau. Karel Alfréd tehdy vystavil jeho manželce falešné potvrzení, že jede do Vratislavi nakupovat ve jménu Lichtenštejnů dříví, aby se mohla k soudu se svým mužem dostavit. Ve Svobodův prospěch hovořil u soudu i sám princ. Podařilo se, obviněný se dočkal osvobození a jeho vnuk je ve spojení s knížecí rodinou dodnes. 

Nic z toho však nebylo po válce bráno v potaz, nic z toho jako by se ani nestalo. Ke zklamání Lichtenštejnů nebyly po utichnutí války v roce 1945 diplomatické vztahy s Československem obnoveny. Nad jejich majetkem na československém území se totiž začal vznášet stín plánované konfiskace na základě poválečných Benešových dekretů.

Tehdejší československé úřady zamýšlenou konfiskaci hájily tím, že se kníže František Josef II. v roce 1930 přihlásil k německé národnosti a v souladu s tím se během války i choval. Protesty Lichtenštejnů, námitky, stížnosti, vše přišlo vniveč. To, co lichtenštejnskému rodu nevzala meziválečná pozemková reforma, dokonaly nyní Benešovy dekrety.

Jenže ono to zřejmě bylo trochu jinak. Právní zástupce lichtenštejnské strany ukázal, že panující kníže František Josef II. a jeho otec se tehdy v době sčítání vůbec nenacházeli v domovské obci, ve Velkých Losinách. Sčítací archy za ně v rozporu se zákonem vyplnil správce, takže tyto archy nemají žádnou výpovědní hodnotu. „Naopak ve Velkých Losinách bylo známo, že kníže a jeho otec se považují za obyvatele Lichtenštejnského knížectví a udávají lichtenštejnskou národnost,“ dodává Jan Županič.

Protesty byly marné

I sebemenší naději jakéhokoliv kompromisu při konfiskaci uhasilo komunistické převzetí moci v zemi v roce 1948. Ministerstvo zahraničí v roce 1952 jen zopakovalo, že nemá zájem o obnovení diplomatických styků s knížectvím. Správní soud pak v několika vlnách legalitu konfiskace potvrdil. Lichtenštejnové přišli na československém území o všechno. A nemohli s tím dělat vůbec nic.

Od té doby se změnila politická situace, změnil se náš stát. Poválečná nenávist vůči všemu i zdánlivě německému za ta léta vyprchala, komunistický režim padl, ale ani s novou československou republikou, ani s její moderní nástupkyní Českou republikou nepřišla změna.

Spor s Lichtenštejny se táhne po celá desetiletí a zůstává prakticky stejný. Zatímco knížecí rod v čele s knížetem Hansem Adamem II. tvrdí, že vyvlastnění bylo neoprávněné, české soudy jeho argumentaci odmítají. Najít společnou řeč a odpovědnost za skutky v minulosti se stále nedaří.

Jen zákonodárci rozhodují, jaké křivdy odčiní

Ústavní soud v květnu letošního roku došel k závěru, že „respektuje pravomoc zákonodárce stanovit hranici pro uplatnění restitučních nároků. Pochopitelně i v těchto případech lze namítat větší či menší nespravedlnost. Ústavní soud nicméně není orgánem, který aktivně legislativu vytvářel. Nemůže vykročit ze svých pravomocí, protože by tím rozkolísal dělbu moci v právním státě“.

„Jinak řečeno, jen zákonodárci náleží stanovit, které křivdy odčiní. Soudy nemohou do takového stanovení zákonodárcem zasahovat za situace, kdy je zvolené řešení založeno na objektivních kritériích respektujících základní práva a svobody a principy demokratického právního státu, jako tomu je v nyní projednávané věci,“ dodal. Spor o navrácení konfiskovaného majetku v současnosti už překročil hranice naší země a doputoval až před Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.