Jan Graubner jako olomoucký arcibiskup při pohřbu kardinála Miloslava Vlka v katedrále sv. Víta na Pražském hradě FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Jmenování olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera pražským arcibiskupem vyvolalo v římskokatolickém prostředí, které znám, dvojí reakci. Vlídné přijetí rámované nadějí, že dlouholeté zkušenosti moravského kněze a biskupa přinesou na celonárodní katolické úrovni něco dobrého. Mnohem častější ale bylo rozčarování, nebo přímo smutek a zděšení, že se do čela katolické církve v Česku nepostaví pastýř, jenž by nebyl tak těsně spjatý s porevolučním vývojem církve, která je právě ve svých pastýřích a exponovaných laicích – tak jako v řadě zemí za bývalou železnou oponou – zvláštním způsobem konzervativní, staromilská, v lecčems opatrnická, ne příliš aktivní a někdy víc, někdy méně odtržená od evropského a světového dění, a tedy i od života běžných lidí.
Měl jsem také své favority, a to spíš v kněžském prostředí, a měl jsem pochopitelně také obavy, aby úřední vatikánské prostředí neposlalo do Prahy někoho, kdo se po léta ani nesnažil, aby nebyl vnímán jako orientální satrapa, který se minul svým povoláním.
Kdyby se někdo z mých favoritů stal pražským arcibiskupem, nepochybně by otevřel svůj úřad celé církvi a společnosti, a kdo ví, možná by vyslyšel dlouhodobé volání těch, kterých si vážím, aby opustil budovu arcibiskupského paláce a přestěhoval se v Praze tam, kde žijí opravdoví, skuteční lidé. Jistě by se snažil, aby církev nebyla zvenku vnímána jako dávno odžitá organizace, která ztratila kontakt s všedním životem těch, jimž by měla sloužit.
Proč by se o to ale nemohl pokusit, po příkladu takového Jana XXIII., také otec Jan Graubner? Zároveň jsem ale neměl a nemám iluze, že by výměna jednoho jediného člověka, a to i tak důležité osobnosti, jakou je pražský arcibiskup, změnila trajektorii, po níž moje církev v Česku po léta kráčí.
Změna se musí odehrávat ve všech patrech pyramidální struktury církve. A víte co? Ona se ta změna už děje. Mám k těmto věcem zkrátka jiný vztah, inspirovaný tím, že jsem mohl poznat několik mně vzácných lidí poválečného katolického exilu v Itálii, kteří žili v centru církevního dění. A přes otevření církve světu při Druhém vatikánském koncilu zůstali nohama na zemi a realističtí. Nečekám na vůdce. Toužím po pastýři.
Už koncil velmi odvážně redefinoval úlohu, smysl a postavení Božího lidu, a tedy zvláště laiků. O šedesát let později, kdy je řada věcí koncilu zapomenuta, je to papež František, který připomíná všeobecné kněžství všech věřících a jejich roli při hlásání evangelia, proměně a správě světa.
Je zřejmé, že přinejmenším v Evropě, v té západní, ale i v části střední a východní, tedy i u nás, se i díky statečnosti, pracovitosti, nasazení a erudici mnoha žen a mužů otevřel prostor svobody a tvůrčích možností, za které by naši rodiče a prarodiče byli do morku kostí vděční a dávali by na modlení.
A ruku na srdce, nemálo jednotlivců i pestrých křesťanských společenství vykonalo a koná ohromné množství práce bez ohledu na to, jestli se to lidem na druhém konci názorového spektra líbí, nebo ne, anebo jestli jejich dílo a snahy jsou, či nejsou podporovány biskupem jejich diecéze.
Katoličtí křesťané mého spirituálního okruhu, a dokonce i ti moji přátelé, kteří si vůči církvi udržují spravedlivý odstup, pochopili jedinečnost a velikost svobody, která se týká zvláště duchovních věcí. U vědomí, že vatikánské úřady jmenují do zemí za bývalou železnou oponou zpravidla osobnosti s nepříliš progresivními teologickými názory, a paradoxně tedy ty, kteří se na pontifikát papeže Františka dívají s rozčarováním, nečekají na církevní ani na politické vůdce, kteří by si vzali na starost jejich životy.
Pokud se u jakéhokoliv jmenování ukázalo, že dotyčný vlastně nechce být pastýřem, ale spíš velitelem, který prostřednictvím svého aparátu rozdává dolů své příkazy, tito lidé, kterých si vážím a které mám rád, začali vytvářet s o to větším nasazením paralelní struktury a dílo, které není o nic méně božské a o nic horší jenom proto, že to jsou „obyčejní“ laici, tátové od rodin, mámy, učitelé, intelektuálové, lidé různých světonázorů a preferencí. Oni jsou církev.
Jako teolog a křesťan jsem vždy instinktivně vyhledával kněze, řeholníky, řeholnice a laiky, kteří byli vlastně docela prostými Ježíšovými služebníky, ochotnými – to za minulého režimu – obětovat své víře, svému poslání a pravdě, ke které směřovali, i svoji svobodu, svoji kariéru, své zdraví.
V osobě nového pražského arcibiskupa Jana Graubnera budu proto očekávat hlavně postavu pastýře zaměřeného na dědictví evropské civilizace, na demokracii, na dialog, na otevřenost, na svobodu, na skutečně živý ekumenismus, na péči o potřebné, na východiska teologie kultury, na dobré sousedské vztahy, na podporu Evropy, na aktivní propojování generací.
A budu vděčný, pokud se mu z myšlenek a vizí papeže Františka podaří do českého prostředí přesadit alespoň nějaké. Budu šťastný, pokud se mu podaří odmocnit tu zvláštní symbolickou osudovost, jako by se na pražském arcibiskupství (a vedle na Hradě) lámaly dějiny světa.
Budu rád, když se nebude mluvit o intronizaci arcibiskupa, ale raději o tom, že přichází bratr Jan, díky jehož vlivu bude snad národní církev méně triumfalistická, o trochu méně barokní, méně vzdychající po „starých dobrých časech“, jak jen možno nepolitická, nebafuňářská a více otevřená realitě všedního života.
Když půjde ruku v ruce s jeho službou také zásadní změna komunikační strategie, v jeho okolí budou více zastoupeny ženy, a podaří-li se mu vybudovat tým spolupracovníků z domova i ciziny, jejichž dílo, myšlenky a práce prošly dialogickou oponenturou a jsou ve vážnosti i u lidí mimo církev, nemám, co víc bych si na začátek přál.
Vždyť podobně jsem zvědavý na sebe a na to, čím své církvi přispěji k uzdravení. Není třeba mít na signifikantní změny v české katolické církvi vyloženě All Stars Team. Ten nemá ani papež František. Pro úkoly, které nového pražského arcibiskupa čekají, by bylo ovšem třeba, aby vznikla squadra azzurra s lidmi nových tváří, kteří se nezaměřují na minulost, ale na budoucnost, a kteří nevidí za každým rohem čerta s ďáblem a mají rádi lidi, svou zem a Evropu. Ano, Jan Graubner si šanci, podporu a modlitbu zaslouží.
Zdeněk A. Eminger je křesťanský teolog, který vychází z katolicky orientovaného prostředí a je inspirován českým evangelickým porozuměním a světem umění. Vystudoval teologii na Katolické teologické fakultě UK a doktorát získal na Evangelické teologické fakultě UK. V odborných i esejistických pojednáních se soustředí na otázky křesťanské etiky, kultury a umění v kontextu současného dění, pravidelně publikuje v křesťanském magazínu Christnet.eu.
