Je tomu dvacet let, co britský labouristický expremiér Tony Blair triumfoval ve volbách a začal prosazovat svou politiku „třetí cesty“. A je tomu skoro deset let, kdy podal demisi a uzavřel tak jednu éru britské politiky. Jeho manželka Cheerie tehdy britským novinářům na rozloučenou slavně řekla: „Vás postrádat nebudeme.“ A pohádky byl konec.
Nyní se kontroverzní politik vrací z politického záhrobí. A je ho všude plno. Prestižní list Le Monde vydal dopis, který napsal novému vládci Elysejského paláce. Jeho centristická politika mu je nejspíš blízká. Blairovi bylo 44 let, když se stal premiérem, takže byl při nástupu jen o pět let starší, než je teď Macron. Není divu, že se v novém francouzském prezidentu trochu zhlédl. The Wall Street Journal dokonce nedávno použil titulek: „Seznamte se s Emmanuelem Macronem, francouzským Tonym Blairem“.
„Lidé volili pro něco nového a jiného a pro změnu neovlivněnou minulou politikou,“ napsal Blair. Macronovi také poradil, že má dbát na to, aby jeho politika přinesla opravdové výsledky. Dodal, že všichni lidé věřící v pokrok skrze fungující globalizaci chtějí a potřebují, aby Blair uspěl. Zda si nový francouzský prezident vezme Blairovy rady k srdci, toť otázka.
Ještě zajímavější je otázka, proč se vůbec Blair vrátil. Patří mezi nejméně oblíbené britské politiky poslední dekády. Podle nedávného průzkumu zveřejněného listem The Independent je dokonce méně populární než stávající předseda labouristů Jeremy Corbyn, a to je téměř nadlidský úkol. Blaira negativně vidí 72 procent oslovených, zatímco Corbyna 66 procent.
A co dělal bývalý premiér posledních deset let? Učil na Yaleu, snažil se zprostředkovat mír mezi Izraelem a Palestinou a jeho poradenská firma Windrush Ventures vydělala jenom předloni 19,5 milionů liber. Samotný Blair navíc údajně dostává každoročně dva miliony liber od banky JP Morgan. Podle Guardianu má jeho rodina nemovitosti v hodnotě 27 milionů liber. Nouzí tedy netrpí.
Takže čemu vděčíme za jeho návrat z lukrativního důchodu? Odpověď zní brexit. Tony Blaira trápí tvrdý postoj britské konzervativní premiérky Theresy Mayové. „Tohle dění mě přímo motivovalo, abych se více zapojil do politiky. Musíte si ušpinit ruce, a to já udělám,“ vysvětlil expremiér tabloidu Daily Mirror, ačkoli neprozradil, od kterého lesa na to přesně půjde. Ale už den po referendu začal obvolávat své staré známé z politiky a byznysu, aby viděl „co ksakru může udělat“, prozradil nedávno časopisu New Yorker.
Jenže mezitím, co střádal jmění, se „jeho“ labouristé změnili z dominantní politické síly na marginální, rozklíženou a místy vysmívanou opozici. Za měsíc jsou navíc na ostrovech klíčové parlamentní volby, které nejspíš stvrdí dominantní pozici Theresy Mayové pro vyjednávání s Evropskou unií o podmínkách brexitu. Kromě toho vlastně se stranou Jeremyho Corbyna nemá příliš mnoho společného, takže návrat do partaje taky nepřichází v úvahu. Levicové křídlo strany Blaira nesnáší za invazi do Iráku v roce 2003. Další hřebíčky do Blairovy politické rakve zabily loňské závěry Chilcotovy komise, která britskou účast na invazi označila za naprosto nepřiměřenou a špatně naplánovanou.
Blair slíbil, že o návrat do parlamentu usilovat nebude. „Vyvolávám příliš mnoho rozporů a hněvu,“ přiznává. Zvažuje proto alespoň založení platformy, která bude házet „brexitářům“ klacky pod nohy. Místo toho však hrozí, že nová platforma přetáhne část labouristů a ještě více rozštěpí stranu, jejíž rozpad je několik let na spadnutí. Blair je také dlouholetým kritikem Jeremyho Corbyna, který má uvnitř partaje slabou pozici. Labouristé mají nízké preference a hrozí, že přijdou o pozici nejsilnější opozice. Svou šanci cítí liberálové. S jejich šéfem Timem Farronem se už Blair sešel.
To je nejspíš maximum, co můžeme od starého Tonyho (kterému třeba ministr financí George Osborne v soukromí říkal „Mistr“), očekávat. Theresa Mayová je proti němu politická síla gargantuovských rozměrů. Blairovo působení by tedy mohlo přispět k oficiálnímu rozpadnutí Labouru a posílení liberálních demokratů. Je-li to nějaký zvrácený druh pomsty, pak bude možná úspěšný. Ale brexitu to určitě nezabrání. A Britům to nejspíš nepomůže.
