Životní příběh Georgije Maximilianoviče Malenkova (1902 – 1988), oficiálního nástupce Josifa Vissarionoviče Stalina, je pozoruhodný. Ve Stalinových letech šťastně unikl represím a později se stal druhou osobou v zemi. Po Stalinově smrti stál krátce v čele vlády, ale v roce 1961 byl po vnitrostranických intrikách odstraněn ze všech vedoucích pozic a vyloučen ze strany. Měl štěstí, že už byla trochu jiná doba a takový pád už se dal fyzicky přežít. Až potud se jeho osud podobá osudu jiných padlých funkcionářů, ale v jednom je odlišný. Malenkov se pak obrátil k pravoslavné víře.
Některé věci na něm byly pozoruhodné už dřív. Udělal díky přízni Stalina velkou kariéru i přesto, že nepatřil od počátku k mladým zapáleným bolševikům a nepocházel zrovna z kádrově dobrých kruhů. Jeho dědeček byl plukovník a bratr dědečka dokonce kontradmirálem.
Ačkoliv se konec kultu Stalinovy osobnosti připisuje Nikitovi Chruščovovi, byl to Malenkov, který na zasedání prezidia Ústředního výboru KSSS záhy po Stalinově smrti kritizoval kult osobnosti. Údajně vedl boj s výsadami ve stranickém aparátu. Nakonec ale musel jako Stalinův člověk jít, ačkoliv ve vedení strany měli máslo na hlavě mnozí jiní a to včetně samotného Chruščova.
V roce 1957 se spolu s V. M. Molotovem a L. M. Kaganovičem pokoušeli odstranit N. S. Chruščova z funkce prvního tajemníka Ústředního výboru KSSS. To se nepovedlo a v červnu 1957 byl Malenkov odvolán z Ústředního výboru, převeden do funkce ředitele elektrárny v Usť-Kamenogorsku, poté tepelné elektrárny v Ekibastuzu a v listopadu 1961 byl vyloučen z komunistické strany.
Poté, co byl v roce 1957 Malenkov odstraněn ze všech funkcí, usadil se bývalý stranický funkcionář v dvoupokojovém bytě, který mu byl přidělen státem. O deset let později se přestěhoval na vlastní letní chatu v obci Kratovo
Tehdy také někteří lidé s údivem sledovali, že se Stalinův nástupce začíná objevovat v pravoslavném kostelíku a to také se svou ženou a vedl prý církevní sbor. Zdá se, že s příchodem stáří se Malenkov rozhodl vrátit k pravoslavné víře, jejíž vymýcení ve svých mladších letech věnoval značné úsilí.
Ví se také, že jeho děti chovaly k náboženství velký respekt. Jeho dcera Volja Georgijevna například navrhla kostel svatého Jiří v obci Semenovskij vzdálené asi 150 kilometrů od Moskvy. Dcera také tvrdila, že to byl právě její otec, kdo přesvědčil Stalina, že bez uvolnění náboženské politiky v Sovětském svazu nelze válku vyhrát. Existují také zmínky o tom, že Stalin pod vlivem Malenkova v roce 1948 odmítl nápad stranického ideologa Suslova začít s novým pronásledováním církve.
Pokud jde o pokání, jistě bylo za co. Malenkov byl osobně zodpovědný za události, které se děly ve 30. až 50. letech, protože byl za Stalinovy vlády zodpovědný za výběr kádrů pro vedoucí pozice. Osobně se podílel na „odhalení“ a zatčení účastníků „Leningradského případu“. Šlo v podstatě o další čistku ve stranickém aparátu.
Andrej Malenkov, jeho syn, vzpomíná na otce ve své knize: „V souvislosti s těmito úvahami vám povím o epizodě, která mnou hluboce otřásla a zůstala se mnou po zbytek života. Týden před tím, než můj otec zemřel, jsme se já, můj bratr a sestra sešli, abychom mu popřáli všechno nejlepší k narozeninám. Bylo to 7. ledna 1988, o svátku Kristova narození. Z nějakého důvodu jsem během rozhovoru s otcem zmínil Leninův prudký a nesmiřitelný postoj k náboženství. Nastalo ticho a mě nenapadlo nic lepšího, než trapnou situaci ještě zhoršit otázkou: „Co myslíš, otče, nebyla to velká chyba?“ Znovu pauza a pak následovala krátká odpověď: „Ano, myslím, že ano.“ Ta slova zněla jako obtížné, ale nutné přiznání. “
Zemřel 14. ledna 1988, tři měsíce po smrti své ženy. Byl pohřben křesťanským obřadem daleko od kremelské zdi, kde spočívají jeho bývalí spolubojovníci.
Jestli mu obrácení bylo něco platné, to samozřejmě nevíme, ale v každém případě se o to možná aspoň pokusil, což se nedá říci o řadě jeho spolusoudruhů a strůjců stalinského teroru. Možná měl štěstí, že ve vysokých funkcích nezůstal. To by pak třeba na podobnou sebereflexi neměl už čas.
