Komunistická vláda nad Ruskem byla represemi poznamenána od samého počátku a byl to neustálý proces zatýkání a politických vražd. Stalinova epocha ale byla charakteristická tím, že ničeni byli i lidé, kteří proti režimu nestáli, nebo byli dokonce jeho oddanými stoupenci. Prostě se jich ve své paranoické mysli bál nejvyšší vůdce Josif Vissarionovič Stalin. Je možné, že jednou z obětí byl i spisovatel Maxim Gorkij.
Některé oponenty, nebo údajné oponenty, mohl Stalin nechat za pomocí divadelních a zcela vykonstruovaných procesů nechat zlikvidovat přímo. Takto skončili i Leninovi spolubojovníci z dob ještě předrevolučních. Potíž byla se spisovateli a básníky, kteří měli ve společnosti velkou váhu. Měli autoritu i mezi komunisty a byli známí v zahraničí. Represe proti nim byla tedy z různých důvodů nemožná, nebo by přinejmenším pro režim vypadala divně. Stejně tak ale nebylo možné je nechat působit, protože příliš dobře viděli, co se v zemi děje. Co kdyby začali mluvit?
Gorkij, vlastním jménem Alexej Maximovič Peškov (1868 – 1936) měl za sebou pestrý a v mládí tvrdý život. Matka ho na výchovu strčila k despotickému dědečkovi, od svých jedenácti let byl úplný sirotek a všelijak se protloukal. Procestoval celé Rusko a literárně z toho dost vytěžil. K carskému režimu měl krajně nepřátelský postoj a začal se politicky angažovat. V roce 1905 se poprvé setkal s Leninem. Následkem svých aktivit musel odejít v roce 1906 do své první emigrace a procestoval Evropu a pobýval i ve Spojených státech. Když bydlel na ostrově Capri, opět za ním přijel Lenin, ale v roce 1912 i T. G. Masaryk.
Protože carské Rusko nebylo v tom útisku zas tak důsledné, jako byl následný komunistický režim, Gorkij se vrátil domů už v roce 1913.
Po bolševickém převratu v roce 1917 vedly jeho rozpory s komunisty (sám členem strany nebyl) k jeho druhému odchodu do exilu. Zpráva o Leninově smrti v roce 1924 ho zastihla v Mariánských Lázních, kde si léčil tuberkulózu. Do SSSR se vrátil v roce 1928 a byl oslavován jako významný spisovatel. Stal se kultovním umělcem, dostal dům, pojmenovávaly se po něm ulice.
Není třeba si ho idealizovat. Existují nesčetné doklady o tom, že ačkoliv hlásal humanismus a psal o bídných lidech, nijak mu nevadily masové bolševické persekuce. Často zmiňovaná je jeho návštěva Soloveckého tábora, součásti Gulagu. Ač si musel být vědom, co se tam děje, napsal: „Tady dochází k procesu základní přeměny v psychice lidí anarchizovaných vlastní minulostí; sociálně nebezpeční se mění v sociálně užitečné, profesionální ‚rušitelé práva‘ – v kvalifikované dělníky a uvědomělé revolucionáře.“
Spisovatel ovšem opakovaně všelijak moralizoval a vyzýval k leninskému humanismu. Nic takového sice neexistovalo, ale už ty výzvy zněly podezřele. Přátelil se s Bucharinem, kterého pak nechal Stalin popravit. Gorkij si také usmyslel, že by se mohla založit nová strana – Svaz intelektuálů. Spolu s ním o tom uvažovali různé kulturní a vědecké osobnosti, které se v sovětském režimu cítily zklamaně. Kromě toho se vyjadřoval zdrcujícím způsobem o ruské národní povaze.
Něco takového nebylo možné dopustit a bylo by nejlepší, kdyby Gorký zmizel a to nejlépe „přirozeným způsobem“. Jako uctívaná ikona byl velmi výhodný, ale na to ho nikdo nepotřeboval živého. Proto úřady nejdříve držely spisovatele na jeho dače na Krymu, kde byl na letním pobytu a nesměl odtamtud odjet. Vůdci státu přestali reagovat na jeho dopisy a veškerá korespondence byla pečlivě cenzurována.
Gorkij mohl uniknout ze svého krymského zajetí až v květnu 1936, když jeho dvě vnučky, které žily v Moskvě, náhle onemocněly chřipkou onemocněly.
Sotva přijel Gorkij 1. června do Moskvy, ulehl také s chřipkou, která se plynule proměnila v zápal plic a srdeční selhání. Na první pohled by to nebylo nic zvláštního. Byla tu přece kvůli cestě změna klimatu a spisovatel už také měl svůj věk. Samotný Gorkij ale v nahodilost své nemoci nevěřil. Byl také přesvědčen, že i jeho syn, který zemřel dva roky dříve na podobnou nemoc, byl otráven.
Převezli ho do obce Gorki, kde se kdysi léčil i Lenin a hned mu přidělili téměř dvě desítky nejlepších lékařů. Jeho stav se ale stále zhoršoval a nakonec 8. června 1936 lékaři informovali Kreml, že pacient je na tom velmi špatně a že by se s ním měli představitelé rozloučit. Soudruzi Stalin, Molotov a Vorošilov se tam okamžitě odebrali. Lékaři si mysleli, že je všechno už rozhodnuto a nechali pacienta bez dozoru.
„V tu chvíli se porodní asistentka Čertkovová, která se o spisovatele starala, o své vůli rozhodla vstříknout mu silnou dávku kafru, přírodní léčivé látky. V tu chvíli se stal zázrak. Gorkému se tak ulevilo, že vstal z postele. Návštěvníci byli ohromeni, když neviděli umírajícího muže, ale docela aktivního spisovatele, který se o svém zdraví rozhodně odmítl bavit a začal se živě zajímat o současné dění. Stalin dokonce musel poslat pro víno aby se připilo na zotavení velkého proletářského spisovatele,“ uvádí web Russian7.ru (z kterého čerpáme i další informace).
Poté, co odešli hosté, se Gorkého zdraví zlepšovalo. Dne 16. června lékaři uvedli, že krize skončila. Následujícího dne už ale všechno bylo jinak. Gorkij se začal dusit, jeho puls vyskočil a rty zmodraly. O den později, 18. června 1936, zemřel.
Na příkaz velitele NKVD Genricha Jagody (toho nechá Stalin popravit o dva roky později) byly všechny místnosti v Gorki zapečetěny a autorovy dokumenty byly pečlivě prozkoumány soudruhy z NKVD.
Maxim Gorkij byl zpopelněn a jeho urna byla uložena u kremelské zdi. Po celé zemi se však šířily pověsti o tom, že byl spisovatel otráven. Lidé měli pro takové podezření důvod, protože v průběhu několika let mnoho známých vědců a kulturních činitelů náhle onemocnělo a zemřelo, když předtím vyjadřovali nespokojenost se sovětskou vládou. Je také zajímavé, že příznaky nemoci, jaké bylo možné pozorovat u Gorkého, mělo i několik zaměstnanců v Gorki, kteří s ním mohli jíst stejné jídlo.
Shodou okolností zrovna v těch letech byla velmi aktivní toxikologická laboratoř NKVD, která se zabývala i jedy. Genrich Jagoda sám jedům dobře rozuměl a byl jejich stoupencem pro použití při tajných operacích. Navíc v době, kdy ještě Gorkij žil, někteří lidé otevřeně hovořili o jeho smrti jako o hotové věci. Tajemník Svazu spisovatelů Judin například řekl přátelům, že spisovatel je nevyléčitelně nemocný a že umře již brzy, nejspíš 31. května. Jenomže Gorkého nemoc propukla až 1. června.
Toto a mnoho dalších nepřímých faktů naznačuje, že se mohlo skutečně jednat o otravu. K tomu už se ale sotva dozvíme něco bližšího, protože pokud ho skutečně zavraždila NKVD, byly všechny stopy pečlivě odstraněny. Je otázka, jestli by nám něco prozradily moskevské archivy, kdyby se někdy náhodou otevřely. Je možné, že ani v takovém případě ne, protože mnoho pokynů se mohlo dít čistě ústně. Spisovatelovo tělo nám také nic neprozradí, protože bylo proměněno v popel.
V každém případě je život Makxima Gorkého tragický příběh talentovaného intelektuála, který se dal do služeb represivní moci.
