Premiér Andrej Babiš při setkání s německou kancléřkou Angelou Merkelovou v Praze FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Koronavirus opět ukázal, jak to dnes Češi mají s Německem: podobně jako při migrační krizi. I nyní Německo nedůvěřivě sledují a při pochybách o tom, jestli vláda v Berlíně zvolila proti pandemii (či dříve proti uprchlíkům) správnou strategii, neváhají radit a kritizovat. Rozdílovým faktorem v postupu v obou zemích jsou přitom emoce. Zatímco v Německu se s nimi šetří, v Česku se podle nich otevřeně vládne.
„Německo se rozhoupalo k zavedení povinných roušek v MHD,“ psal server Novinky.cz 22. dubna. V tónu titulku však kromě aktuálního dění v Německu byla ukrytá i zpráva o tom, jak řada Čechů vnímala postup Německa v boji s koronavirem v předcházejících týdnech – jako laxní, nedostatečně rychlý a podceňující situaci.
Proč? V českých médiích a na sociálních sítích se v době šířící se nákazy objevily výpovědi pendlerů, například zdravotních sester pracujících v německém pohraničí, podle kterých se na německé straně dívali na Čechy nosící roušku trochu skepticky, ne-li s posměchem, jako na panikáře.
Vztahům s Německem nepomohla ani menší diplomatická roztržka, když středočeská hejtmanka Jaroslava Pokorná Jermanová (ANO) obvinila Německo, že zadrželo dodávku zdravotnických pomůcek pro Českou republiku.
Německý velvyslanec v Praze věc nenechal být a ukázalo se, že Německo nic nezadrželo, ale Jermanové se omlouvat příliš nechtělo. Materiál se každopádně někde ztratil, možná byl ukraden, věc řeší policie.
Nechte si „svůj“ virus i uprchlíky
Ukázat prstem na Němce je v Česku oblíbená taktika, vyzkoušená úspěšně už v době migrační krize v roce 2015 a v letech následujících. „Německo to nezvládá“ je mantra, která v Česku funguje nejen na voliče menších, populisticko-extrémních stran typu SPD či Trikolóry, ale i na příznivce vládnoucího hnutí ANO premiéra Andreje Babiše.
Ostatně příspěvky na sociálních sítích či pod články o Německu na zpravodajských serverech, doporučující, ať si Německo nechá „svůj“ virus či dříve „své“ uprchlíky, si může každý dohledat sám.
Když 11. března spolková kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že se koronavirem může nakazit v krajním případě až 70 procent Němců, Babiš to odmítl jako „vyvolávání paniky“ s odkazem na to, že Česko je napřed v ochranných opatřeních v porovnání s řadou jiných zemí Evropy.
Stejně jako u migrace byly i při koronaviru v komunikaci české a německé vlády rozdílovým faktorem emoce.
Zatímco v Německu se tiskovky či projevy kancléřky nesly ve věcném duchu, český vicepremiér Hamáček začal na veřejná vystoupení dočasně nosit místo obleku červený svetr a lidovost nezapřel, ani když mluvil o obřím letadle s dodávkami zdravotnických pomůcek z Číny: „Pokud přistane Ruslan, jsme z nejhoršího venku.“
Nemluvě o obsahu i dikci veřejných vystoupení samotného premiéra Babiše, jako třeba: „Žádné hloučky nikde, u výdejních okének, na návsích nebo na náměstích. Žádné kolující panáky.“
Řada lidí tak mohla snadno podlehnout dojmu, že zatímco česká vláda s vypětím všech sil dělá první poslední, aby zachránila národ, na Západě situaci podceňují.
Emotivní vládní management v českém podání přitom zakrýval to, že stát nebyl na vypuknutí podobné pandemie vůbec připravený a v jeho skladech chyběly zdravotní ochranné pomůcky.
Merkelová: Jen kritizujte
O pár týdnů později už byl červený svetr zapomenut, zbyly jen dohady o to, jak rychle a jak přesně ochranná opatření proti šíření nákazy zase uvolnit.
„Jsme nejlepší na světě, inspirujeme ostatní,“ chválila se česká vláda. To vše v době, kdy nezávislá česká média, řada právníků, neziskových organizací i ekonomů nahlas zpochybňovala nutnost přísných opatření typu dlouhodobého uzavření hranic. Babiš se však divil, proč ho média kritizují, když to „Česko zvládlo“.
Jako z jiné reality pak ve srovnání s Českem působilo prohlášení kancléřky Merkelové z 23. dubna. Mimo jiné řekla, že Německo není na konci pandemie, ale na jejím začátku, a že omezení práv a svobod kvůli koronaviru jsou akceptovatelná jen tehdy, pokud jsou pro ně transparentní a pochopitelné důvody. A také když kritika je nejen povolena, ale i požadována a vyslyšena – oboustranně. „A to za pomoci svobodných médií,“ dodala Merkelová.
Není překvapením, že v tu chvíli z české vlády na Německo neukázal nikdo, zato v deníku Lidové noviny z holdingu Agrofert premiéra Babiše vyšel pochvalný článek šéfredaktora Istvána Léka o tom, že má Česko schopnou vládu, která zemi provedla krizí.
Je ale třeba připomenout, že velké, federální Německo se řídí jinak než malá Česká republika. A tak zatímco kancléřka Merkelová ve zmíněné řeči také kritizovala jednotlivé spolkové země za to, že ochranná opatření navzdory vládní linii uvolňují příliš rychle, český premiér měl situaci jednodušší. Národ si nasadil roušky a poslechl.
Německý tanker a česká bárka
Podobnost pandemie koronaviru s pět let starou migrační krizí je v česko-německém srovnání evidentní.
Velká sousední země dnes podobně jako tehdy jede setrvačností tankeru, zatímco kapitáni české bárky v jeho těsné blízkosti zmateně otáčejí kormidlem sem a tam. Když se jim zdá, že se německý tanker nehýbe, nebo když mají naopak pocit, že českou loďku příliš rozhoupává, kritizují ho.
Je příliš brzy na to říct, jestli svým postupem a přístupem víc lidí zachránil český, nebo německý stát – přičemž Češi se navíc přinejmenším v prvních týdnech nouzového stavu zachraňovali sami, když celá země šila doma roušky a ti, co jich ušili víc, je rozdávali potřebným. Nemluvě o nepřímých „obětech“ koronaviru mezi podnikateli a živnostníky, kteří v Česku kritizovali stát za pomalou či nedostatečnou pomoc v krizi.
Jedna věc je ale zřejmá už teď – v době krize se v Česku stává osvědčeným postupem ukazovat na Německo jako na „viníka“, nebo aspoň jako na toho, kdo „to nedělá tak dobře jako my“.
Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.
