HISTORIE / Před 107 lety se v obci Zaričevo na tehdejší Podkarpatské Rusi narodil Jan Babinec, pozdější válečný hrdina, který prošel trpkou zkušeností sovětských gulagů, a i proto byl po konci druhé světové války proti tomu, aby byla jeho vlast připojena ke Stalinově Sovětskému svazu. Kvůli svým postojům musel později uprchnout před hrozícím zatčením. Do Československa se mohl vrátit až po roce 1989.

Jan Babinec se narodil 17. července 1917 v Zaričevu na Podkarpatské Rusi v rodině Michala Babince a Barbory (roz. Mulesové) jako nejmladší z pěti dětí. Po základní škole začal pracovat jako pomocný úředník a v roce 1937 nastoupil prezenční vojenskou službu u pěšího pluku 36 v Užhorodu.

Poté, co se Československo rozpadlo, žil v rodné obci až do 17. června 1940, kdy se z prostoru Užoku dostal na území Sovětského svazu. Jako celá řada dalších bývalých československých občanů prchajících před nacisty byl orgány Sovětského svazu, který v té době byl nacistickým spojencem, okamžitě zatčen a za nedovolené překročení hranice odsouzen na tři roky do gulagu.

Vězněn byl až do roku 1943, kdy jako řada dalších předválečných Čechoslováků vyměnil pobyt v táboře za vstup do československé jednotky v Buzuluku. Odveden byl 14. července 1943. Poté, co se dal po sovětském věznění zdravotně aspoň trochu do pořádku, byl zařazen do stavu 2. čs. paradesantní brigády a prošel náročným výcvikem. Po roce, v červenci 1944, byl převelen k rotě zvláštního určení, odeslán k Československé vojenské misi v Moskvě a nakonec dán k dispozici Ukrajinskému štábu partyzánského hnutí v Kyjevě.

Ve Svjatošinu byl zařazen do operační skupiny Za svobodu Československa a jmenován zástupcem velitele tohoto výsadku. Skupina byla vysazena 27. září 1944 na východním Slovensku nedaleko Humenného. Zatímco zbylí členové výsadku se přesunuli k Užhorodu, Jan Babinec byl se speciálním úkolem vyslán do Banské Bystrice a stal se členem povstaleckého štábu generála Jána Goliana. Po potlačení Slovenského národního povstání bojoval jako velitel partyzánského oddílu v německém týlu až do příchodu Rudé armády. Poté byl zařazen do 2. oddělení ⁠–⁠ zpravodajského štábu 1. čs. armádního sboru a podílel se na jeho bojových operacích. Právě v té době padl 26. března 1945 při přestřelce s jednotkou Waffen-SS u Kroměříže jeho starší bratr Jiří.

Dále čtěte

Živé nás nedostanete! Než by padli do spárů gestapa, rozkousli parašutisté z Antimony kyanid

HISTORIE / Plovárnu v Rovensku pod Troskami oslňují reflektory aut, areál je obklíčen. Je noc z 15. na 16. ledna…

Po skončení války se jako Rusín nevrátil domů a veřejně vystupoval proti připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu, a navíc poukazoval i na zacházení s uprchlíky v SSSR. I to bylo důvodem, proč byl krátce po komunistickém puči v únoru 1948 vyhozen z armády a sledován tajnou bezpečností. Krátce pracoval jako úředník na Zemském národním výboru v Praze, od března 1949 pak na Krajském národním výboru v Plzni.

Nakonec se mu v srpnu 1951 se štěstím podařilo přejít hranice do Německa, kde se stal příslušníkem tzv. Československé strážní roty, jež vznikla z popudu generála Sergěje Ingra a která se měla v případě vypuknutí konfliktu mezi Západem a Sovětským svazem stát základem československého exilového vojska. Jan Babinec vykonával funkci velitele čety a pod krycím jménem Bonty parašutistického instruktora pro britskou zpravodajskou službu. Komunisté na něj údajně dokonce vypsali vysokou finanční odměnu.

Protože se však k žádnému konfliktu neschylovalo a vidina návratu domů se tak vzdalovala, přesídlil Jan Babinec do Velké Británie a následně do USA, kde vystudoval ekonomickou školu. Stal se zaměstnancem společnosti Pan American a aktivně se angažoval v exilovém newyorském Sokole, jemuž deset let předsedal, a v dalších krajanských spolcích.

Dále čtěte

Prosím vás, nezabíjejte mi tatínka. Nacisté bez slitování zmasakrovali v Českém Malíně stovky lidí

HISTORIE / „Němci oddělovali muže od žen a dětí. Postavili nás do řad. Stáli jsme proti svým ženám a dětem.

Po listopadu 1989 se dočkal rehabilitace i povýšení na generálmajora a účastnil se akcí Československé obce legionářské. Do vlasti se vrátil natrvalo až v roce 2002. Žil v domově pro veterány a v posledních týdnech svého života, kdy již nebyl schopen se o sebe sám postarat, neboť oslepl a trpěl nevyléčitelnou chorobou, byl umístěn do hospice, kde 31. října 2005 zemřel.

Jan Babinec byl nositelem tří Čs. válečných křížů 1939, dvakrát mu byla udělena Čs. medaile Za chrabrost před nepřítelem, byl rovněž nositelem Čs. vojenské medaile Za zásluhy I. stupně, Čs. vojenské pamětní medaile se štítkem SSSR, Řádu Slovenského národního povstání I. třídy, sovětské medaile Za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce 1941–1945 i sovětské medaile Za osvobození Prahy.