Novela zákona o střetu zájmů prošla ve středu v Poslanecké sněmovně velkou většinou hlasů v takové podobě, že ji lze jen stěží označit za nespravedlivou, diskriminační nebo snad nemravnou. Členové vlády nebudou smět od příštího funkčního období provozovat rozhlasové a televizní vysílání a vydávat noviny a jejich firmy nebudou mít přístup k veřejným zakázkám, nenárokovým dotacím a investičním pobídkám. Ministři přitom budou moci dál legálně vlastnit a ovládat firmy, takže nebude dotčeno jejich ústavní právo na vlastnictví. V čem je takové omezení kumulace politické, mediální a ekonomické moci špatné?

V mnohých profesích platí nějaká omezení, jestliže se člověk dobrovolně rozhodne je vykonávat. Třeba vojáci, policisté a zaměstnanci správních orgánů mají omezené právo stávkovat, soudci či státní žalobci nesmí být současně advokáty a ústavní soudce dokonce nesmí být ani členem politické strany.

Striktně vzato nemůže nikdo ani tvrdit, že novela je namířena proti jednomu konkrétnímu politikovi, protože nikdo takový ministrem žádné příští vlády prozatím není. Ovšem samozřejmě, být jím chce, nejlépe rovnou premiérem.

Novináři z „objektivních a nestranných“ médií našeho největšího bojovníka proti korupci Andreje Babiše i z ideového tábora Pravdy a lásky by měli nad tímto novým prvkem ochrany demokracie a politické kultury jásat. Ale nejásají.

U těch prvních je to přes zdánlivý paradox docela pochopitelné, když už tam mají potřebu pracovat. Ti druzí si svoji pochybenou představu o totální obrodě a očistě české společnosti do podoby nadpozemského ráje spojují už pár let právě s Andrejem Babišem v duchu jeho doktríny „Posledních 25 let nám vládli politici, kteří nemakali a kradli. Teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek.“

Když už dost dobře nemůžou přijatou novelu označit za nespravedlivou, diskriminační a nemravnou, snaží se ji aspoň vylíčit jako problematickou a škodlivě zbytečnou. Nejpodrobněji tuto myšlenku formuluje Martin Fendrych na Aktuálně.cz. Dává si ovšem záležet na tom, aby jeho komentář působil objektivně, nestranně a kriticky, aby se tvářil, že je „nad věcí“, stejně jako to dělal při nedávné masivní a nepřehlédnutelné podpoře Andreje Babiše ve sporu o reorganizaci policie. Míra demagogie je ovšem do očí bijící.

Demagogický je už titulek Fendrychova komentáře „Lex Babiš je vedle jak ta jedle. Obejít se dá jak louže na chodníku. Oligarchu nepoškodí“. Obejít se dá skoro každý zákon a smyslem novely přece není poškodit oligarchu, ale zajistit demokratický způsob vládnutí a bránit zbytky politické kultury.

Hlavním smyslem článku pana Fendrycha je odvést pozornost od podstaty věci. A to důsledně a precizně. Konstatuje sice, že ministr nemá vlastnit média a že je to nefér, vítězství nad oligarchou se ale podle něj neodehrálo ani omylem. Novela zákona je prý „jen důkaz, že naše politická kultura de facto neexistuje. Že nemáme slušnost a demokracii v sobě.“

Kulturu, slušnost a demokracii v sobě buď máme, anebo ne. Respektive někdo ji v sobě má a někdo nemá. Tyto deficity ale nejde vytýkat zákonu, nýbrž konkrétním lidem. Jistě, v obecné rovině je možná trapné, že je taková zákonná úprava potřeba, ale v současné situaci to není o nic trapnější, než že jsou zapotřebí zákony postihující vraždu, loupež, krádež, podvod… O tom, že „lex Babiš“ byl naroubován na jeden z divokých protikorupčních zákonů podnícených revolučními iniciativami typu Rekonstrukce státu, zde napsal podrobně a zasvěceněji Bohumil Doležal minulý týden.

Za důvod k radosti, že tu politická kultura přece jen existuje a že v sobě přece jen máme slušnost a demokracii, lze považovat fakt, že se na elementární zákonné překážce nástupu oligarchie (i když samozřejmě nikoli postačující) shodli v parlamentu poslanci všech demokratických stran. Že s nimi hlasovali i komunisté, není v tomto případě podstatné. Mají k tomu zjevně svoje specifické ideologické důvody, které jsou mi úplně ukradené.

Fendrychovým klíčovým a několikrát opakovaným argumentem o nesmyslnosti zákona je, že se dá obejít. Autor píše: „… Pokud ovšem takový ministr převede vlastnictví médií či firem na osobu blízkou, do toho už zákon nezasahuje. Vtipné.“ Nebo: „… zákon se dá obejít stejně lehce jako louže na chodníku. Jestli firmu převedu na ženu, dítě, spřáteleného právníka, to je egál.“ Anebo: „Pokud jde majetek snadno převést, nabízí se otázka, proč zákon vůbec přijímat? Proč ty vlny kolem? Jistě, je nefér, aby firma politika, navíc třeba jako u nás ministra financí (!), dostávala od státu a Evropské unie dotace. Holding Agrofert v roce 2014 na dotacích inkasoval více než miliardu korun. To se zdá chybné. Ale není v principu stejně chybné, když dotace dostane firma manželky ministra? Dcery? Syna? Dědečka? Co se tím změní? A co podnikání ministerských náměstků nebo funkcionářů parlamentu?“

Tak především, když firma ministra financí dostává od státu a Evropské unie dotace, tak se to nezdá chybné, nýbrž to chybné doopravdy je. Obzvlášť když je příjemcem dotací ministr, který z titulu své funkce rozhoduje o jejich rozdělování. Pak je to dokonce „ujeté, uhnuté, pokřivené“. I to je určitě „pro voliče velmi srozumitelné“.

S výjimkou občanského a obchodního zákoníku existuje jen málo zákonů, které by řešily právní postavení osob blízkých, manželek a dětí. Ještě méně zákonů se týká výslovně dědečků a „spřátelené právníky“ nezná český právní řád vůbec. Těžko říct, zda by se snad tento neúnosný stav neměl podle pana Fendrycha napravit. Dalo by to ovšem určitě plno zbytečné práce.

Obejít se dají nějakým způsobem skoro všechny zákony a pan Fendrych to musí na základě svých bohatých zkušeností ze státní správy dobře vědět. Tak proč tedy zákony vůbec přijímat? A taky proč je dodržovat? Od někdejšího náměstka ministra vnitra z éry optimistických 90. let je takový právní nihilismus, relativismus a defétismus velmi zarážející.

Vicepremiér, ministr a předseda druhého nejsilnějšího politického uskupení v zemi ovšem zákony taky předkládá a zároveň je jako poslanec i schvaluje. Měl by mít tedy určitý zájem na tom, aby se zákony respektovaly a dodržovaly. Pokud je bude sám obcházet, jak mu pan Fendrych de facto předem podsouvá, nebude mít sebemenší morální právo chtít jejich dodržování po jiných. Anebo může – ale to už se ocitáme v autoritářském nebo totalitním státě. V něm už je ovšem vnímavost a opatrnost voličů, jichž se pan Fendrych dovolává, opravdu houby platná.

Ještě perverznějšími argumenty zpochybňuje pan Fendrych zákaz provozování médií ministry. „Vlastnictví médií. Zákaz mít noviny, rádia, televize. Není i tohle předpotopní? Směšné? V době internetu, sociálních sítí, které nikdo prakticky nijak nereguluje, kde si každý píše, křičí, řve, dělá, co chce? Nemají snad dnes sociální sítě a různé obskurní servery stejný vliv jako papírové noviny, rádio a telka?“ Následně autor ve vztahu k tématu nejapně filozofuje o důvěryhodnosti a pravdivosti informací, postavení a kvalitách novinářů a údajném „nálepkování“. Hlavní je odvést pozornost jiným směrem, pokud možno k nesouvisejícím tématům se sporným obsahem a nejasným výkladem. Nejvyšší mantrou úhybného manévru pak jsou kampaně ruských tajných služeb. Tam už opravdu nesmí nikdo slušný ani ceknout.

Pan Fendrych se tváří, jako by si neuvědomoval, že novela o střetu zájmů ministrů se vůbec netýká internetu, sociálních sítí a obskurních serverů. Těch je ostatně tolik a prezentuje se na nich tak rozmanité spektrum názorů, zájmů a produktů všeho druhu, že je nejsou schopné účinně zvládat a cenzurovat ani totalitní režimy (s výjimkou Severní Koreje, kde lidem rovnou zakázali internet). Oproti tomu je český trh politických periodik velmi malý a omezený a frekvence pro rozhlasové a televizní vysílání kontroluje stát formou přidělování a odebírání koncesí, na základě splnění stanovených podmínek nebo dokonce ve výběrových řízeních. Celostátních deníků je u nás pouze devět s různou čteností a vlivem (Aha!, Blesk, mutované regionální „Deníky“ vydavatelství Vltava Labe Media, Haló noviny, Hospodářské noviny, Lidové noviny, Mladá fronta Dnes, Právo, Sport). Z toho dva z politicky nejvlivnějších, včetně jejich webových zpravodajských serverů, vlastní Andrej Babiš, na další má nepřímý vliv a o další usiluje. Podezírám pana Fendrycha, že není tak hloupý, aby tohle všechno dobře nevěděl.

Korunu všemu nasazuje řečnickou otázkou, na niž si sám odpovídá: „Není zákon, který zakazuje ministrovi vlastnit noviny, urážkou novinářů? Předem se tady počítá s prodejností, nepevností, poslušností, ubohostí. … V médiích vlastněných Andrejem Babišem pracovala a pracuje řada slušných novinářů. Politici by měli hodnotit nikoli majitele, ale informace, jejich kvalitu a věrohodnost.“

Za prvé, novela o střetu zájmů má zabránit kumulaci výkonné, ekonomické a mediální moci a oligarchickému vládnutí, nikoli řešit serióznost kteréhokoli média, natož něčí prodejnost, nepevnost, poslušnost a ubohost. Tu si musí pohříchu vyřešit každý sám v sobě a za sebe. Tolik jednoduchá logika.

Za druhé, když už pan Fendrych toto téma otevřel: Hodnotíme-li nikoli majitele, ale informace, jejich kvalitu a věrohodnost, pak dospějeme bez jakýchkoli pochyb k závěru, že Babišova média píšou pro Babiše, pro ANO a pro Agrofert. Kvůli tomu si je přece Andrej Babiš koupil. Nebo snad pana Fendrycha napadá ještě nějaký jiný důvod? Považuje snad za objektivní zpravodajství Lidových novin o ministru vnitra Chovancovi nebo třeba o „kauze“ Babišova konkurenta v biopalivech, firmy Oleo Chemical? Tady už není řeč o objektivitě a serióznosti, ale o striktním zadání.

Pan Fendrych se neodváží přímo a jasně říci, zda podle něj jsou, či nejsou Babišova média objektivní, a tak místo toho tvrdí, že „jsou pod drobnohledem, jsou kontrolována, kdekdo sleduje, jestli píší pro ANO, pro Agrofert“. Pod čím drobnohledem že to tedy jsou? Kým jsou kontrolována a kdo je sleduje? Pan Fendrych? Nebo snad „Nadační fond proti korupci“ Babišových podporovatelů Janečka a Jančury, česká pobočka Transparency International a jakobíni z iniciativy „Vraťte nám stát“? No potěš Pánbůh! To bychom si pomohli.

Možná jsou ovšem Babišova média pod drobnohledem Babišových politických a byznysových konkurentů, tedy lidí, které tito „slušní novináři“ poškodili a poškozují vyráběním pseudokauz, účelovým zveřejňováním vybraných pasáží z nezákonně získaných policejních odposlechů a manipulacemi s fakty. Těmto obětem je ovšem takový drobnohled houby platný, protože se nemají adekvátně kde bránit.

Podle pana Fendrycha „tenhle lex Babiš majiteli Agrofertu a předsedovi (majiteli) ANO spíš pomůže. Zapadl do jeho kolovrátku, do jeho mezivolební a i předvolební rétoriky. Všichni proti Babišovi. Staré strany proti ANO. Klasické partaje proti mladému, dravému hnutí. Neúspěšní proti úspěšnému.“ Z téhle obavy plyne, že je to pan Fendrych, kdo předem odepisuje naši politickou kulturu, slušnost a demokracii a podceňuje zdravý rozum a úsudek občanů. Novela o střetu zájmů mu každopádně z nějakého důvodu pěkně leží v žaludku, i když by podle všech předpokladů měla být v souladu s jeho názory na kultivaci politiky.

Proč je pan Fendrych tak skeptický k veřejnému mínění a vnímání kumulace Babišovy moci? Jedno vysvětlení je, že doufá v nějaký zázrak a všeobecné prozření, jehož přesné parametry těžko odhadovat. Jinými slovy, je stoupencem jakési neznámé, neuchopitelné, hermetické politické logiky a aritmetiky. Druhým vysvětlením, bohužel neméně pravděpodobným, jsou Fendrychovy skrývané sympatie k Babišově revoluční doktríně. Obě možnosti se přitom nevylučují.