Začátkem března to byl přesně rok, kdy se u nás objevil první případ onemocnění novým koronavirem. Za tu dobu jsme si jako společnost prošli těžkými obdobími, která se střídala se záblesky naděje v podobě zdánlivého ústupu viru. Byli a jsme svědky mnoha skvělých individuálních příběhů statečnosti, sounáležitosti či odvahy lidí, kteří se ze dne na den naučili mnohé obětovat, aby druhým pomohli. Na druhou stranu jsme však i svědky stále přetrvávajícího problému, který právě virus odhalil v plné podobě. Problému souvisejícího s totální nefunkčností státu.
Mnohá ministerstva v současnosti procházejí největší zátěžovou zkouškou v moderní historii této země. V jasných barvách se ukazuje, jak nepřipravený a neflexibilní státní aparát je. Úroveň kompetence na Ministerstvu zdravotnictví v organizaci chytré karantény je katastrofální. Příliš se při trasování neosvědčily ani krajské hygieny.
Ministerstva vyplácející podporu podnikatelům či kultuře zase připomínají těžkopádný kolos, kde se slova jako pomalé nebo byrokratické stala nezbytnou procesní podmínkou pro úspěšné čerpání jednotlivých programů. Nostalgie po slavných dobách Rakouska-Uherska umí mít i příjemnější podobu, než je tato.
„Je to něco, co se nějakým způsobem děje.“ Nedávná slova ministra zdravotnictví v reakci na již druhou výměnu hlavní hygieničky v posledním roce zní jako z absurdního dramatu. Kromě šíleného stylu komunikace ze strany vládních představitelů, která sama o sobě stojí za dramatickým poklesem důvěry našich občanů, je zarážející i samotný akt další výměny na takto důležité pozici. Máme si z toho vzít zprávu, že na těchto pro fungování státu zásadních funkcích nepracují kvalitní osobnosti a profesionálové? A pokud to tak opravdu je, dokázali jsme v této otázce za posledních 12 měsíců udělat krok dopředu, nebo přešlapujeme na místě?
Zrcadlo těžkopádně řízené státní správě nastavují instituce, které si se současnou situací umějí poradit o dost lépe. Mám na mysli armádu, kraje nebo místní zastupitelstva. Právě na těchto příkladech vidíme, že s kompetentními lidmi s rozhodovací pravomocí jde mnohem snadněji řešit i takto složité problémy.
Stát má být štíhlý a efektivní. I přesto musí zcela bezchybně plnit některé základní funkce, jako je právě ochrana vlastních občanů. Daňoví poplatníci si za své peníze zaslouží bezesporu více než to, co sledují v těchto dnech a měsících.
I proto bude jednou z největších výzev budoucí vlády přivést do státní správy kompetentní a tvořivé lidi, kteří zároveň nebudou demotivovaní a ustrašení. A není to otázkou pouze současné krize, která snad už brzy pomine. Stojí před námi například stále nevyřešený problém digitalizace, což je jednoznačně oblast, ve kterém nám oproti vyspělému světu zásadně ujíždí vlak. Pokud máme navrátit důvěru občana ve stát, musíme začít právě zde.
Autorka je předsedkyně TOP 09