Asociace spisovatelů vydala (více než diskutabilní) prohlášení, němž autoři kritizují způsob, jakým je připravován knižní veletrh v Lipsku. Kromě jiného se některým nezdálo, že by měl v tamní opeře v rámci tzv. Roku české kultury vystoupit Karel Gott. Teď to naopak vypadá, že jednání nedopadla už předem. Kromě sporu, který je pro českou veřejnost v podstatě marginální a navíc z pohledu zvenčí poněkud zmatený, se ale ukázala jedna věc: Kritizovat Gotta není jen tak. A připomenout, že někomu opravdu může vadit, že by jeho zemi reprezentoval člověk, který v době komunistického režimu naprosto jasně kolaboroval s režimem, se nenosí.

Ona je to taková česká specialita. Někdo je oblíbený, a tak je vlastně tak trochu méně vinen. Když se ukázalo, že zpěvák Jaromír Nohavica spolupracoval se Státní bezpečností a prostě a jednoduše práskal na své kolegy, některé lidi dost rozzlobilo, že se o tom až příliš mluví, protože oni přece mají rádi jeho písničky.

Stejný problém máme s naším „světovým spisovatelem“ Milanem Kunderou. Protože existuje spousta lidí, která miluje jeho knihy, tak jeho chování v podstatě nevadí. A je prostě rozkošné, jaký Francouz se z něj stal.

A teď je tu Gott. Když pomineme jeho současné názory a nešťastné blábolení o iluminátech a konspiračních teoriích, při jejichž poslechu je člověku prostě a jednoduše trapně, existuje fakt, že Gott je tím, kdo v roce 1977 četl v Divadle hudby Antichartu. Tenhle náš zpěvák, jehož kvalita se pravděpodobně dnes měří už jen vyhráváním Zlatého slavíka, rozhodně není nekritizovatelným národním dědictvím z piedestalu.

Je škoda, že se spor dostal do stavu, kdy není jasné, kdo říká pravdu, že spisovatelé svůj krok zjevně moc nedomysleli a zatemnili a někteří se spíše tak trochu sami zesměšnili. Protože opravdová debata o tom, že do českého kulturního dědictví by měl patřit i fakt, že někdo si zachoval rovnou páteř a někdo jiný ne, by České republice jedině prospěla.