Ilustrační foto FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Tento text je dost osobní. Čtenáři snad ale porozumí tomu, že si to situace naší země a jistý pocit zodpovědnosti za její další cestu nyní vyžadují.
Již několik týdnů cítíme, jak nás aktuální hysterie kolem vážné, ale nikoli fatální epidemie posunula směrem k autokracii, k nadvládě hypertrofovaného (česky ztopořeného) státu, který vydává částečně rozumné a částečně idiotské příkazy. Postupně získáváme k tomuto pocitu další potvrzení a nové důkazy, že se nacházíme na skluzavce tobogánu. Jeho dráha vede do minulosti. Minulost je přitom pro někoho předmětem nostalgické vzpomínky, ale pro mě je to vzpomínka na stupiditu a Biafru ducha, jak to hezky nazval francouzský spisovatel Louis Aragon. (O pojmu Biafra ducha více třeba ZDE.)
Moje dcera se vracela včera z Velké Británie do Prahy. Letadla, jak známo, nelétají. Člověk tudíž nemůže pobývat v riskantní situaci klimatizovaného prostoru s mnoha jinými lidmi tu pouhou hodinu a půl v letadle, nýbrž musí zažít tu samou riskantní situaci v délce 18 hodin v autobuse. Chválabohu jsou dnešní autobusy nesrovnatelně příjemnější než v nedávné minulosti. Moje dcera viděla pár filmů, byla hodně na internetu a během plavby přes kanál La Manche se procházela po lodi.
A teď ten hlavní zážitek. Nikde při cestě z Británie do Německa neproběhla žádná vážná hraniční kontrola. Na lodi dva francouzští úředníci letmo procházeli pasy. Při cestě přes epidemií značně postiženou Belgii není možné zastavit. Vjezdu do Německa si moje dcera v noci vůbec nevšimla. Tím absurdním zážitkem je až německo-česká hranice. Autobus zastaví na hranici a čeští policisté kontrolují každého cestujícího. Německé policisty tu člověk nevidí. Celý proces je únavný, dva lidé z těch zhruba padesáti cestujících mají zřejmě nějaké nejasnosti v dokumentech. Lidé v autobusu odhadují, co těm policistům asi vadí. Prý nemají pasy, ale jen občanky. Příkazy ohledně karantény jsou striktní, člověk se kupříkladu dozví, že je sledován skrze mobil a může doma čekat policejní kontrolu.
Jsme pod důkladnou ochranou. Takovou ochranu si lidé v západní Evropě neužijí. Problém je v tom, že nás vláda nechrání jen před virem. Ona nás hlavně chrání před námi.
Základním znakem zaostalého státu je buzerace. Česká republika se pod vedením obstarožního bývalého komunisty prezidenta Zemana a zejména autoritářského miliardáře, bývalého komunisty a estébáka Andreje Babiše vrátila do své vlastní minulosti. Ta minulost vypadala tak, že návrat domů přes hranice byl spojen s nedůstojnou buzerací. To se podařilo obnovit a přátelé minulosti z toho mají radost.
Není cílem tohoto článku problematizovat karanténu a ostražitost. Tím jediným cílem je upozornit na to, že se tato země vrací do minulosti plné buzerace, hlouposti a všemocného státu. Český stát přitom není v dnešní éře Miloše Zemana a vlády hnutí ANO zářným vyjádřením lidské moudrosti a inteligence. Zatímco by mladá česká žena při návratu do vlasti očekávala vstřícnost a domácí přijetí, zažije jenom státní tlak na lidi a zdlouhavé čekání na vpuštění do země.
Tato epidemie je opravdu zdraví nebezpečná. Ale v drtivé většině nejde ani tak o nebezpečí nějakého viru, ale o obrovské riziko nákazy sovětismem a východní zaostalostí. Česká vláda vzkřísila sovětskou mentalitu a duch Východu. Dělá ze svých občanů ovládané loutky. Koronavirus je jen záminka, která se jí k tomu hodí. Otázka, zda to dělá vláda záměrně, nebo jakýmsi samopohybem východní a sovětské mentality a logiky, je vedlejší. Je to tu a to je náš problém.
Tam, kde sovětský člověk z Východu drží hubu a krok, tak tam se příslušníkovi západního národa vaří v těle krev. A my máme to štěstí i neštěstí, že si můžeme vybrat, kam patříme. Zemanovu a Babišovu Českou republiku charakterizuje proces obnovy modelu sovětského člověka, jehož veškerá práva má pevně v rukou vláda a stát. Biafra ducha se vrátila a pokračuje.
