Veřejné diskuse u nás ještě velmi nedávno ovládala dvě témata – politika a covid, ve všech svých rozměrech a souvislostech. Dnes se k nim přidává alarmující obava z budoucnosti. Zdravé a hodnotově ukotvené společnosti čelí různým výkyvům lépe, jsou prostě odolnější, lépe připravené. O kvalitě života v té či oné zemi rozhoduje její soudržnost a také schopnost a vůle postarat se o své nemohoucí a potřebné spoluobčany. V takových zemích převládají pocity duševní rovnováhy obyvatelstva, pocity bezpečí a v neposlední řadě důvěra v předvídatelnost kompetentního a mravného vedení státu. Nemocná doba se lépe snáší ve zdravé společnosti.

Svůj díl odpovědnosti nemají jen dočasní správci našich daní v čele státu. Ten neseme my všichni, ale mnohem více veřejně činní lidé, elity z různých oborů a měli by jej nést i ti úspěšní a movití. Velmi zjednodušeně se dá konstatovat, že je u nás cca 10 procent lidí bohatých či velmi bohatých. Přibližně stejných 10 procent je u nás chudých či velmi chudých a většina z nich v neřešitelných dluzích. Zbývajících 80 procent tvoří různě strukturovaný průměr. Souhrnné dluhy domácností, jedinců a firem šplhají ke třem bilionům Kč, vedle toho je u nás odhadem 300 korunových miliardářů. Je mezi nimi jistě mnoho velmi schopných jedinců, kteří se vlastní pílí a umem vypracovali na špičku ve svém oboru, často i v globálním měřítku. A jak už to tak bývá, jsou mezi nimi i štiky z kalných vod. Jedni i druzí by však nyní měli projevit mnohem větší díl odpovědnosti, sounáležitosti a solidarity vůči své domovině.

Ne všichni lidé v existenčních potížích si je zavinili sami. Sobectví, lhostejnost a bezohlednost přispívají k atomizaci společnosti. Chtě nechtě čeká mnohé z nás zásadní změna životního stylu. Budeme se vzájemně mnohem více potřebovat. Nastává doba testu odolnosti naší země. Neustálé dělení na ty či ony, často uměle a účelově vytvářené, nám neprospívá. Očekáváme nyní změnu stylu vládnutí, očekáváme nová poselství a naději, že tyto těžké časy překonáme. Jenže tu zásadní změnu musíme nejprve prožít sami v sobě a v okruhu svých nejbližších. Čím dříve, tím lépe. Žijeme v zemi, kde nejen v posledních letech nebylo nic hanba, zvykli jsme si přijímat větší agresivitu, projevy buranství a mocenské svévole, zvykli jsme si na oportunismus a pokrytectví mocných. Zvykli jsme si i na všudypřítomnou útočnou manipulaci, jejíž cílem je dosažení stavu, kdy nikdo nevěří ničemu a nikomu.

Zkusme začít tím, že vrátíme slovům jejich skutečné významy a nebojme se pravdy. Opusťme přehlušující modely kultu konzumu a mravní relativizace. Buďme zásadoví a přísní, nejen na jiné, ale taky na sebe samotné. K tomu nám dopomáhej Bůh, řekli by docela přirozeně věřící, ale to v naší veskrze ateistické zemi asi většinově nenastane. Život bývá někdy těžký, někdy velmi těžký. Je třeba překonávat strachy, nástrahy a nepřejícné vnější okolnosti. Každý den je to nikdy nekončící práce. Překážky na cestě jsou vždy novou výzvou. Pěstujme si svoje pospolitosti, komunity spřízněných duší, velmi nás to posílí, to sdílení s blízkými lidmi nám dodá novou energii a víru ve vlastní síly. Nenechme se otrávit různými mediálními konstrukcemi. Svět asi nezměníme, svět, v němž staré neplatí, současnému nevěříme a budoucího se obáváme, ale můžeme slušně žít a přežít v našem pevně ukotveném, a hlavně láskyplném mikrosvětě. Chraňme si jej. Vše ostatní bývá pomíjivé.